ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.3779.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3779/2020-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D, a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci navrhovatele P. B. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, o přivolení k zásahu do integrity zletilého, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 23 Nc 610/2020, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. června 2020, č. j. 22 Co 728/2020-16, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se podáním u Okresního soudu v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal (mimo jiné) povolení euthanasie, což soud prvního stupně posoudil jako návrh na rozhodnutí o přivolení k zásahu do integrity a usnesením ze dne 15. dubna 2020, č. j. 6 C 70/2020-7, věc vyloučil k samostatnému řízení. Dospěl k závěru, že obecným soudem navrhovatele je Okresní soud v Pardubicích [ve smyslu §11 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s §65 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a §85 odst. 1 o. s. ř.], a proto usnesením ze dne 27. dubna 2020, č. j. 23 Nc 610/2020-4, výrokem I. vyslovil svou místní nepříslušnost, a dále výrokem II. rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Pardubicích jako soudu místně příslušnému.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. června 2020, č. j. 22 Co 728/2020-16, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrdil.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal navrhovatel (dále též „dovolatel“) prostřednictvím advokáta včasné dovolání, které ovšem – jak bude dále vysvětleno – nesplňuje zákonem stanovené náležitosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, dovolací návrh.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z uvedených předpokladů přípustnosti (§237 o. s. ř.) považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz ), a to ve vztahu ke konkrétně vymezené právní otázce. Argumentuje-li dovolatel tak, „že by dovolací soud měl v dané věci rozhodnout otázku procesního práva, konkrétně týkající se místní příslušnosti soudu, odchylně od své rozhodovací praxe“, zjevně míří k té části ustanovení §237 o. s. ř., která spojuje přípustnost dovolání s předpokladem, aby dovolací soud (již dříve) vyřešenou právní otázku posoudil jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014,).
Dovolatel nejenže řádně nevymezuje, od kterého svého řešení otázky procesního práva se má dovolací soud odchýlit (neoznačuje rozhodovací praxi dovolacího soudu, a tuto nelze ztotožnit ani z obsahu jeho podání), nýbrž neformuluje ani konkrétní otázku procesního práva, od jejíhož řešení se má odchýlit [pouhý poukaz na procesní institut – místní příslušnost soudu – konkrétní otázku procesního práva nepředstavuje (k tomu, jak je vymezení právní otázky akceptováno v ústavní rovině srov. např. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, body 49 až 53)]; na vymezení konkrétní právní otázky, jako nezbytné náležitosti dovolání, trvá i Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, bod 23, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2020, sp. zn. IV. ÚS 656/20, bod 22).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) nedostál, pročež přípustnost nemůže založit ani poukaz na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť i v případě, namítá-li dovolatel porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, je povinen vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání občanským soudním řádem (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Neobsahuje-li dovolání vymezení přípustnosti podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z tvrzení dovolatele, že je přesvědčen o tom, že Okresní soud v Pardubicích není nestranný a nezávislý.
V úvahu by mohlo tedy přicházet přikázání věci jinému soudu ve smyslu §12 odst. 1 o. s. ř., podle kterého příslušný soud o věci nemůže jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14 o. s. ř.); o tento případ však v projednávané věci nejde.
Protože dovolání navrhovatele neobsahuje obligatorní náležitost (§241a odst. 2 o. s. ř.) spočívající ve vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (včetně konkrétně zformulované právní otázky), přičemž tato vada nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a v dovolacím řízení pro ni nelze pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 1. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu