ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.784.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 784/2021-363
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně E. S. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované V. K. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Vladislavou Skoupou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 34 C 82/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2020, č. j. 13 Co 100/2020-299, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2020, č. j. 13 Co 100/2020-299, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. srpna 2019, č. j. 34 C 82/2016-208, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. srpna 2019, č. j. 34 C 82/2016-208, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků p. č. XY a p. č. XY (jehož součástí je budova č. p. XY v obci XY), které leží v katastrálním území XY (dále též „předmětné pozemky“ nebo „nemovitý majetek“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval o určovací žalobě, v níž žalobkyně mj. tvrdila, že předmětná kupní smlouva (kterou žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 13. srpna 2013) je neplatná, neboť ve skutečnosti se měla žalobkyně s J. Ř. dohodnout na tom, že žalovaná přefinancuje dluhy žalobkyně, které žalobkyně bude splácet, přičemž předmětná kupní smlouva měla být pouze pojistkou pro případ, že by žalobkyně dluh neuhradila. Žalobkyně dosud žádné finanční prostředky žalované neuhradila, protože zjistila, že (v rozporu s uvedenou dohodou) byl podle smlouvy povolen vklad vlastnického práva k pozemkům ve prospěch žalované.
Z odůvodnění písemného vyhotovení (dále již „z odůvodnění“) rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že prvoinstanční soud závěr o skutkovém stavu neučinil, v odůvodnění svého rozsudku soustředil dílčí skutková zjištění z předmětných listin, jimiž provedl dokazování, ohledně vyslechnutých účastnic řízení provedl pouze opis jejich výpovědí podle protokolu o jednání, při kterém byly účastnice vyslechnuty, přičemž pro nadbytečnost neprovedl dokazování žalobkyní navrženými svědky, kteří měli podle tvrzení žalobkyně prokázat, že žalobkyně předmětnou kupní smlouvu uzavírala jen na oko, a dále, že žalobkyně nechtěla předmětné nemovitosti prodat. Rovněž pro nadbytečnost soud prvního stupně neprovedl důkazy záznamy o podání vysvětlení u policejního orgánu dotčenými osobami, které měly podle tvrzení žalobkyně prokázat, že u žalobkyně absentovala vážná a skutečná vůle a že podle kupní smlouvy nemělo dojít k předmětnému vkladu vlastnického práva ve prospěch žalované. Soud prvního stupně neprovedl ani dokazování žalobkyní navrhovanou zprávou společnosti Q. I. s. za účelem sdělení, v kolika případech byly pohledávky této společnosti uhrazeny žalovanou nebo společností S., jelikož žalobkyně nebyla schopna uvést konkrétní tvrzení, která měla být těmito důkazy prokázána.
Soud prvního stupně neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla stižena neplatností. Žalobkyně podepsala kupní smlouvu, vkladový návrh i dohodu o vyklizení nemovitosti s přímou vykonatelností, takže si musela být vědoma toho, že těmito úkony dochází k prodeji těchto nemovitostí. Tvrzení žalobkyně o jejím jednání v omylu neodpovídá výsledkům dokazování. Pro závěr o neplatnosti kupní smlouvy podle §49a obč. zák. by se muselo jednat o omyl, který by žalovaná vyvolala nebo o něm musela vědět. Z tvrzení žalobkyně a účastnických výpovědí podle soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobkyně s žalovanou nikdy nejednala o tom, že by se mělo mezi nimi jednat o jiný právní úkon než kupní smlouvu, žalovaná omyl žalobkyně nevyvolala a ani o něm nevěděla. Pokud se žalobkyně na jiném postupu, a to konkrétně smlouvě o půjčce, dohodla s jinou, od žalované odlišnou osobou, o čemž žalovaná nevěděla, nelze takovou skutečnost klást k tíži žalované ve vztahu k případnému omylu žalobkyně. Tvrdila-li žalobkyně, že v případě podpisu kupní smlouvy absentovala její skutečná vůle předmětný nemovitý majetek prodat, pak soud prvního stupně k tomu připomenul, že sama žalobkyně uvedla, že o této její výhradě s žalovanou nikdy nejednala. Žalované tak nemohlo být s ohledem na okolnosti zřejmé, že se ze strany žalované má jednat o úkon, který není myšlen vážně; v tomto směru je třeba chránit dobrou víru žalované jakožto nabyvatelky předmětného nemovitého majetku. Konečně soud prvního stupně zdůraznil, že pokud by skutečně měla být uzavřena smlouva o půjčce, není zřejmé, z jakého důvodu by žalovaná měla částku 1.599.999,- Kč žalobkyni coby cizí osobě půjčovat, a to bez jakéhokoliv zajištění, dohody ohledně splatnosti dluhu, výši splátek či případného úroku.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. srpna 2020, č. j. 13 Co 100/2020-299, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení způsobem vyloženým ve výroku II., a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud při rozhodování vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Provedeným dokazováním bylo nepochybně prokázáno, že žalobkyně nejednala v omylu stran převodu vlastnického práva na žalovanou uzavřenou kupní smlouvou. O neplatnost kupní smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle by bylo možno uvažovat pouze v případě, že by vůli kupní smlouvu uzavřít neměla ani žalobkyně, ani žalovaná. V projednávané věci ovšem jednala „na oko“ pouze žalobkyně, jak to sama tvrdí, přičemž z dokazování nevyplývá, že žalované nemohlo být toto předstírání vůle žalobkyně zřejmé. Jelikož nedostatek vážnosti vůle nebyl dán na straně obou účastnic kupní smlouvy, ale pouze na straně žalobkyně, nemůže být kupní smlouva neplatná.
K odvolací námitce žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl žalobkyní navržené důkazy, odvolací soud uvedl, že jde o námitku nedůvodnou, neboť pro rozhodnutí postačovala skutková zjištění soudu prvního stupně učiněná z jím provedených důkazů, ve spojení s výpověďmi účastnic. Soud prvního stupně rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu a nikoliv na základě neunesení důkazního břemene žalobkyní, neboť v takovém případě by mohl její žalobu zamítnout pouze po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. a po provedení žalobkyní navržených důkazů. Neprovedení žalobkyní navržených důkazů soudem prvního stupně bylo správné také z toho důvodu, že žalobkyně konkrétně neuvedla, na čem se vlastně s J. Ř., případně s T. Ř. a J. P. dohodla, neuvedla tedy, jaká její konkrétní skutková tvrzení má výslech zmíněných svědků prokázat. Požadavek žalobkyně na to, aby svědci ve svých výpovědích vysvětlili, jakým způsobem s žalovanou spolupracovali a na čem konkrétně se s ní domlouvali, nebo požadavek žalobkyně na to, aby svědkyně J. Ř. popsala, na čem byla s žalobkyní a žalovanou domluvena a co řekla žalobkyni v době mezi první a druhou návštěvou u notářky, směřuje ke zjištění materiální (objektivní) pravdy. Žalobkyně tímto po soudu nepřípustně požaduje, aby zjistil „skutečný“ stav věci, přehlíží však, že soud rozhoduje na základě zjištěného „skutkového“ stavu věci, což jsou dvě diametrálně odlišné kategorie.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje s tím, že:
1) „V projednávaném případě je otázkou hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1938/2003, otázka, zda obsah písemné smlouvy (písemného vyhotovení smlouvy) odpovídá vždy skutečné vůli smluvních stran, a v návaznosti na to otázka, zda obsah písemné smlouvy (písemného vyhotovení smlouvy), a případně obsah s touto písemnou smlouvou souvisejících listin, je důkazem toho, že je obsah tohoto písemného vyhotovení smlouvy skutečnou vůlí smluvních stran.“
2) „Za otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například od rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3535/2010, žalobkyně považuje otázku, zda lze důkaz výslechem účastníka řízení provést v případě, že dokazovanou skutečnost lze prokázat jiným důkazem, tedy jinými slovy, zda lze důkaz výslechem účastníka řízení provést jedině tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak (jiným důkazem).“
3) „Podle názoru žalobkyně došlo v projednávaném případě také k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a k porušení práva žalobkyně garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článkem 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod – tj. k porušení Ústavního pořádku ČR…Žalobkyně má totiž za to, že je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, což by z důkazů, navržených v průběhu tohoto řízení žalobkyní, zcela jednoznačně vyplynulo. Jestliže proto soudy prvního a druhého stupně důkazy navržené žalobkyní z převážné části neprovedly a bez provedení těchto důkazů žalobu zamítly, učinily tak nesprávně.“
Dovolatelka pak ve vztahu k ad 3) vyložila historii jejího případu, předcházející uzavření předmětné kupní smlouvy. Zdůraznila, že se společností Q. i. s. řešila úhradu dluhu jejího syna, přičemž „žalovanou přivedla k žalobkyni paní J. Ř. (ze shora uvedené společnosti) , která žalovanou představila jako osobu, která měla přefinancovat předmětný úvěr. V srpnu 2013 se uskutečnila u notářky JUDr. Matouškové v Brně… schůzka mezi žalobkyní a žalovanou. Ještě před kanceláří notáře se žalobkyně seznámila s předloženou kupní smlouvou, s touto však žalobkyně nesouhlasila, a z této schůzky proto odešla. Žalobkyně následně kontaktovala paní J. Ř., která ji ubezpečila, že předmětná kupní smlouva bude fungovat pouze jako tzv. pojistka (zajištění), aby bylo možné dluh přeúvěrovat. Dle vyjádření paní J. Ř. si toho, že předmětná kupní smlouva bude fungovat pouze jako tzv. pojistka (zajištění), byla vědoma i žalovaná, která s tímto dle sdělení paní J. Ř. souhlasila. Následujícího dne (tj. dne 13. 8. 2013) došlo ke schůzce u notářky JUDr. Matouškové, kde došlo k podpisu předmětné kupní smlouvy. Žalobkyně tuto kupní smlouvu podepsala v domnění (vyplývajícího z předchozího ujištění ze strany paní J. Ř.), že k převodu předmětných nemovitostí na žalovanou nedojde, že předmětná kupní smlouva nebude v případě hrazení přefinancovaného úvěru zapsána do katastru nemovitostí, a že tato kupní smlouva představuje pouze zajištění za účelem přeúvěrování. Nikdy nebylo vážným úmyslem žalobkyně vlastnictví k předmětným nemovitostem na žalovanou převést a podle ujištění ze strany paní J. Ř. neměla tento úmysl ani žalovaná.“
Žalobkyně také brojí také do nákladového výroku II. rozsudku odvolacího soudu a závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalobkyně, neboť rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný. V další části svého vyjádření se pak podrobně vyjadřuje k jednotlivým dovolacím námitkám žalobkyně, které neshledává důvodnými. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jej zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně do merita věci (když dovolání proti nákladovému výroku je podle §238 odst. 1 písm h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné) nelze upřít – jak bude dále vyloženo – jisté opodstatnění, a že v posuzovaném případě nejsou dány podmínky k zamítnutí ani ke změně dovoláním napadeného rozsudku, nýbrž k vydání kasačního rozhodnutí.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelkou zformulovaná právní otázka ad 1) nemohla přípustnost jejího dovolání založit již z toho důvodu, že je zcela obecného charakteru a bez odpovídajícího průmětu (z pohledu nosných důvodů, na nichž stojí rozhodnutí odvolacího soudu) do rozsouzené věci, přičemž její řešení je odvislé od zjištění jedinečných skutkových okolností posuzovaného případu. I dovolatelce zastoupené advokátem musí být přece zřejmý poznatek plynoucí z právní reality, že ne ve všech případech obsah smlouvy (z různých důvodů) odpovídá skutečné vůli účastníků, o čemž svědčí např. závěry judikatury dovolacího soudu k problematice simulovaných (dříve) právních úkonů, respektive (v poměrech dnešního civilního kodexu) právních jednání, případně tzv. propadných zástav, anebo převodních smluv uzavřených v rozporu s dobrými mravy atd.
Dovolatelka ovšem pokládá právní otázku ad 1) v podstatě s predikcí svého skutkového náhledu na posuzovaný případ a z toho pak jí plynoucího právního posouzení věci (neplatnost předmětné kupní smlouvy), a v tomto směru, který v žádném ohledu nedosahuje právně relevantního vymezení předmětné varianty předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., usiluje o to, aby Nejvyšší soud přistoupil ke kvazimeritornímu posouzení takto jí obecně pojatého (a tedy nepřípustného) vymezení předpokladu přípustnosti dovolání. Přitom sama okolnost, že za tohoto nedostatečně vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání (tj. z pohledu obecně zformulované právní otázky) dovolatelka odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1938/2003, k posouzení přípustnosti dovolání z pohledu takto užité argumentace nepostačuje.
Otázka ad 2) zase představuje uplatnění jiné vady řízení, která rovněž sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Naopak v případě dovolací námitky ad 3), vztahující se k rozsahu dokazování, respektive k neprovedení žalobkyní v řízení navržených důkazů, dovolací soud shledal dovolání přípustným i důvodným.
Podle judikatury Ústavního soudu dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. může být i námitka vycházející z tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 15. července 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nalus.usoud.cz , zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na htpps://nsoud.cz), přičemž i předpoklady přípustnosti lze z ústavněprávního pohledu přiměřeně vztáhnout na nerespektování (nálezové) judikatury Ústavního soudu.
V aktuálním nálezu ze dne 26. ledna 2021, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, Ústavní soud zdůraznil, že Nejvyšší soud musí interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy vymezené Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť je povinen v rámci zformulované otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, v dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva stěžovatele (dovolatele), včetně jeho práva na soudní ochranu, respektive na spravedlivý proces. Je-li dovolání výjimečným opravným prostředkem, jehož účelem je vedle sjednocování judikatury i ochrana práv, zejména práv základních, pak ústavní stížnost, z hlediska svého ústavního vymezení, nemůže být postavena vedle dovolání s tím, že vady, které jsou výkladem vyloučeny z jakéhokoliv přezkumu v rámci dovolacího řízení, mohou být zhojeny až v řízení o ústavní stížnosti.
Bylo již shora (z prvoinstančního řízení) zreferováno, že soud prvního stupně rozhodoval o určovací žalobě, v níž žalobkyně mj. tvrdila, že předmětná kupní smlouva (kterou žalobkyně uzavřela s žalovanou dne 13. srpna 2013) je neplatná, neboť ve skutečnosti se měla žalobkyně s J. Ř. dohodnout na tom, že žalovaná „přefinancuje“ úvěr jejího syna (J. S.) na dluh žalobkyně, který žalobkyně bude splácet, přičemž předmětná kupní smlouva měla být pouze tzv. pojistkou pro případ, že by žalobkyně dluh neuhradila. Žalobkyně dosud žádné finanční prostředky žalované neuhradila, protože zjistila, že (v rozporu s uvedenou dohodou) byl podle smlouvy povolen vklad vlastnického práva k pozemkům ve prospěch žalované.
Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 20. března 2013, sp. zn. 30 Cdo 222/2013, (v poměrech dosavadní civilní úpravy) vyložil, že je výrazem konstantní judikatury, že k absolutní neplatnosti právního úkonu (smlouvy) soud přihlíží i bez námitky vznesené žalobcem (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. října 2003, sp. zn. II. ÚS 410/01, ze dne 26. února 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07). Správně přitom např. Krajský soud v Brně (ve svém usnesení ze dne 9. září 1997, sp. zn. 16 Co 98/96, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 2/1999, případně v automatizovaném systému právních informací - ASPI) zaujal právní názor, že k absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo, že účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, že soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti, pokud sám takovou neplatnost dovodí, anebo je-li neplatnost úkonu tvrzena, a že je zapotřebí rozlišovat důvody neplatnosti, které musejí být tvrzeny a mezi něž je možno zařadit ty, které leží na straně subjektu neplatnosti se dovolávajícího (nedostatek svobody, rozpor s dobrými mravy, popř. omyl), a ostatní, ke kterým je nutno přihlížet z úřední povinnosti (nedostatek formy, neurčitost, nezpůsobilost subjektu smlouvu uzavřít, rozpor se zákonem).
Jinými slovy řečeno, soud sice k absolutní neplatnosti úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
V posuzovaném případě žalobkyně již v prvoinstančním řízení dovozovala neplatnost předmětné kupní smlouvy, aniž by bylo její povinností (i přes její právní zastoupení advokátem) činit za tím účelem příslušnou právní kvalifikaci, respektive uvádět právní důvod neplatnosti této převodní smlouvy. Skutková tvrzení, z nichž žalobkyně dovozovala tuto neplatnost smlouvy, směřovala ve vztahu k tvrzené dohodě s J. Ř., která měla (podle verze žalobkyně) zajistit předmětné „přefinancování úvěru“ syna žalobkyně k tíži žalobkyně, a to prostřednictvím žalované. Ač tedy dovolatelka před uzavřením předmětné kupní smlouvy s žalovanou nejednala, v nalézacím řízení zcela srozumitelně vyložila (tvrdila), v jakém směru měla žalovaná v dané věci participovat.
Nepřistoupil-li za popsaného stavu soud prvního stupně k verifikaci shora vyloženého zásadně významného tvrzení žalobkyně, a to mj. výslechem žalobkyní navržené svědkyně J. Ř. (s odůvodněním, že dokazování je v tomto směru nadbytečné, neboť „provedeným dokazováním totiž bylo zjištěno, že žalovaná nevěděla o případné vnitřní výhradě žalobkyně k prodeji předmětných nemovitostí a tvrzený omyl nevyvolala ani o něm nevěděla“ ), která podle žalobní verze měla pro žalobkyni zajistit součinnost žalované při zmíněném „přefinancování úvěru“, nemohl mít (z povahy věci) k dispozici ani – ve vztahu k žalobním tvrzením, respektive k žalobní argumentaci – příslušná skutková zjištění nezbytná pro meritorní rozhodnutí. Soud prvního stupně především však žalobkyni znemožnil, aby svá skutková tvrzení (vypovídající o možné neplatnosti převodní smlouvy ať již z důvodu propadné zástavy, simulovaného jednání či jiné vady daného právního úkonu) mohla v daném řízení prokázat. Takový postup soudu prvního stupně a poté odvolacího soudu ovšem ve svém důsledku již koliduje s právem žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud současně připomíná nálezovou judikaturu Ústavního soudu, podle které důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: prvním je argument, podle něhož skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Druhý argument vychází z vypovídací hodnoty důkazu, tedy není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Třetím argumentem je nadbytečnost důkazů, tedy argument, podle něhož byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. února 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. června 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
V posuzované věci – jak dále bude vyloženo – k odmítnutí důkazů navržených žalobkyní nesvědčil soudu prvního stupně žádný ze tří shora uvedených důvodů.
V rozsudku ze dne 4. února 2021, sp. zn. 24 Cdo 3049/2020, Nejvyšší soud mj. vyložil, že zpochybňuje-li účastník v občanském soudním řízení neplatnost (toho kterého) právního jednání (nyní poznámka dovolacího soudu: v poměrech dosavadní úpravy tedy právního úkonu) ať již z důvodu, že se např. příčí dobrým mravům či odporuje zákonu, činí tak povětšinou na základě tvrzení určitých okolností, při jejichž prokázání může soud dospět k závěru, že namítané právní jednání je podle práva stiženo neplatností. Pakliže rozhodující soud má za to, že účastník všechny nezbytné okolnosti pro závěr o neplatnosti namítaného právního jednání nevyložil (netvrdil) a v návaznosti na ně ani neučinil příslušné důkazní návrhy, nemůže bez přikročení k odpovídající poučovací povinnosti a bez umožnění odpovídajícího procesního prostoru účastníku řízení, aby ve vytýkaném směru svá tvrzení doplnil, bez dalšího takto uplatněný návrh, respektive námitku účastníka posuzovat (právně hodnotit) v rámci (meritorního) rozhodnutí jako (zjevně) nedůvodnou.
Je třeba si uvědomit, že sama okolnost, že žalovaná v řízení popírala simulaci právního úkonu, nebrání tomu, aby na podkladě dokazování soud nakonec dospěl k závěru, že této účastnické výpovědi žalované (navíc soudem prvního stupně zrealizované formou nepřípustného opisu z její výpovědi, aniž by soud vyložil, co in concreto z tohoto důkazu vlastně zjistil, případně, že z tohoto důkazu žádné dílčí skutkové zjištění neučinil) nelze přisvědčit, respektive uvěřit, a to i v situaci, kdy žalobkyně tvrdila, že ohledně „přefinancování úvěru“ s žalovanou nejednala, pakliže by bylo prokázáno, že v tomto směru došlo k dohodě na straně jedné mezi žalobkyní a navrženou svědkyní J. Ř. ohledně řešení finanční situace žalobkyně v součinnosti s žalovanou, a na straně druhé k dohodě mezi J. Ř. a žalovanou, která by v tomto případě plnila pokyny pro J. Ř. a rovněž přistupovala k uzavření převodní smlouvy s žalobkyní tzv. „na oko“ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 509/2018), případně k uzavření smlouvy coby tzv. „pojistky“ pro fakticky sjednanou dohodu mezi dotčenými účastnicemi a za okolností, jež by mohly kolidovat s dobrými mravy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 710/2015) anebo k uzavření smlouvy blížící se svým charakterem k tzv. propadné zástavě (srov. např. usnesení ze dne 3. prosince 2020, sp. zn. 24 Cdo 2709/2020) atd.
Není žádným tajemstvím, že nekalé praktiky panují i v oblasti týkající se nakládání s nemovitým majetkem, kdy v mnoha případech osoby, jež se nacházejí v různých životně vypjatých (majetkových) situacích v konečném důsledku přistupují někdy až ke zcela nestandardním řešením v podobě uzavírání převodních smluv (v té které formě) ve prospěch „zainteresovaných“ subjektů (k uzavírání simulovaných právních úkonů disimulujících jiná právní jednání, případně k uzavírání tzv. lichevních smluv, kupních smluv via facti představujících tzv. propadné zástavy, či k uzavírání smluv kolidujících s dobrými mravy, jejichž stěžejním znakem je finančně – majetkově profitovat na vlastníkovi, jenž se nachází v určité tíživé životní situaci a v nabízeném řešení protistranou spatřuje v daný okamžik často jediné pro něj v úvahu přicházející řešení), jež ovšem mohou být pro ty které důvody stiženy absolutní neplatností.
Proto v těch případech, kdy účastník tvrdí skutečnosti, které jsou (mohou být) pro rozhodnutí (a to i v řešení předběžné otázky absolutní neplatnosti právního úkonu, respektive podle nové civilní úpravy právního jednání týkajícího se nemovitého majetku) zásadně významné a okolnosti daného případu vykazují jistý odklon od standardní situace běžného (realitního) života, je nezbytné předmětné okolnosti pečlivě verifikovat, a to ve vtahu ke všem jednáním a vztahům, které se k posuzovanému případu vztahují, neboť především v těchto případech je nezbytné jednotlivé aspekty případu posuzovat komplexně, nikoliv izolovaně.
V této souvislosti je třeba připomenout také dosah nálezu Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (jakož i v intencích tohoto nálezu navazující judikaturu Ústavního soudu), v němž český orgán ochrany ústavnosti mj. vyložil, že považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině podústavního práva je nutné vždy posuzovat individuální okolnosti daného případu ve všech souvislostech za účelem dodržení ústavněprávních principů.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta), znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Jestliže v posuzované věci z vyložených důvodů absentují pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění (neboť nebylo vůbec přistoupeno k důkazní verifikaci právně významných okolností ve shora vyloženém směru, pročež odůvodnění neprovedení důkazů soudem prvního stupně, akceptované odvolacím soudem, z vyložených důvodů nemůže obstát), přičemž soud prvního stupně navíc v případě účastnických výslechů přistoupil pouze k prostému opisu jejich výpovědí, aniž by v odůvodnění svého rozsudku vyložil, co z toho kterého důkazu vlastně zjistil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020), to vše při absenci závěru o skutkovém stavu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, nebo ze dne 4. září 2019 sp. zn. 24 Cdo 560/2019), pak je nasnadě, že dovoláním napadený rozsudek z hlediska věcné stránky nemůže obstát.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že z vyložených důvodů je dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nesprávný a protože dovolací soud shledal, že tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud postupem podle §243e odst. 1, 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízen včetně nákladů dovolacího řízení (§243g o. s. ř.). Stran rozhodování o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, v níž zaujímá právní názor, že pouze cena obvyklá jako jediná může být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě (nemovité) věci ve smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu §8 odst. 1 advokátního tarifu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne 8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016, nebo ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 76/2017), přičemž kupní cena (bez dalšího) ještě nevypovídá o obvyklé ceně převáděného nemovitého majetku (kupní smlouva totiž může vyjadřovat i tzv. cenu zvláštní obliby, která se tak může značně odchylovat od obvyklé ceny nemovitosti, případně kupní cena může zohledňovat i jiné aspekty spoluurčují její výši, a může tak být oproti ceně obvyklé nižší anebo naopak vyšší) – (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 30 Cdo 4822/2017).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 5. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu