ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.82.2020.3
sp. zn. 24 Cdo 82/2020-814
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, b) R. K., narozené dne XY, bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 82/39, proti žalovaným 1) J. S., narozené dne XY, bytem v XY, 2) I. J., narozené dne XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 100/31, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 239/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. září 2019, č. j. 13 Co 17/2019-784, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí 2. rozsudkem ze dne 16. 11. 2018, č. j. 24 C 239/2011-638, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 11. 2018, č. j. 24 C 239/2011-645, určil, že smlouva o koupi nemovitostí ze dne 2. 7. 2008 uzavřená mezi společností S., (dále jen „dlužnice“), jako prodávající a žalovanou 1) a A. S. [původně žalovaným 2) zemřelým 18. 6. 2015] jako kupujícími, je vůči žalobcům právně neúčinná (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Učinil závěr o skutkovém stavu věci, že žalobci mají vykonatelnou pohledávku za dlužnicí, která – ač bez dalších disponibilních finančních prostředků – s žalovanou 1) a původně žalovaným 2), svými jednateli, uzavřela dne 2. 7. 2008 kupní smlouvu. Na základě kupní smlouvy dlužnice převedla žalované 1) a původně žalovanému 2) nemovitosti, jejichž obvyklá cena činila 4 300 000 Kč, a to za sjednanou kupní cenu ve výši 1 750 000 Kč. Nemovitosti byly po zahájení řízení o odpůrčí žalobě (23. 4. 2010) několikanásobně po částech převedeny. Nejprve na příbuzné žalovaných, darovacími smlouvami ze dne 26. 4. 2010, 13. 8. 2010, 2. 9. 2010, 8. 9. 2010, 20. 9. 2010, 6. 6. 2012, 24. 9. 2012, posléze na R. D. a nakonec na L. L., a to kupními smlouvami ze dne 11. 7. 2013, 23. 12. 2013, 27. 12. 2013 a 20. 2. 2014. Na zjištěný skutkový stav navázal právní posouzení s tím, že předpoklady odporovatelnosti právního úkonu: 1) existence pohledávky věřitelů, 2) její vymahatelnost, 3) zkrácení věřitelů, a 4) úmysl dlužnice věřitele zkrátit, měl za splněné. Zejména zdůraznil, že s ohledem na to, že dlužnice nemovitosti převedla na osoby blízké je úmysl dlužnice zkrátit věřitele i vědomost blízkých osob o existenci tohoto úmyslu dlužnice zákonem předpokládán, přičemž v rámci procesní obrany nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že jej nemohli žalovaná 1) a původně žalovaný 2) v době učinění odporovaného právního úkonu rozpoznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti, „naopak z provedených důkazů vyplynulo, že žalovaní si byli vědomi špatné finanční situace“ dlužnice a o ekvivalentní právní úkon se nejednalo.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, č. j. 13 Co 17/2019-784, ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), změnil výroky o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Skutková zjištění, potažmo skutkový závěr, a také právní posouzení soudu prvního stupně považoval za správné, ztotožnil se s ním (bod 10 rozsudku odvolacího soudu) a vypořádal se s odvolacími námitkami (body 11 až 25 rozsudku odvolacího soudu). Zejména zdůvodnil právní závěr, že je i nadále dobře možné uspokojení žalobců z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z majetku dlužnice, s inherentní úvahou (pro rozhodnutí určující), že k zániku vlastnického práva původních vlastníků nemovitostí, které byly v řízení následně opakovaně převáděny, pro jejich nabytí dobrověrným nabyvatelem, nedošlo (srov. Body 12 až 16 rozsudku odvolacího soudu).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále též jen „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přestože výslovně právní otázky nezformulovaly, z obsahu dovolání prima facie vyplývá, že jednak pokládají otázku, zda rozhodným okamžikem pro závěr o zmaření dosažení účelu řízení o odpůrčí žalobě, a proto neplatnosti právního úkonu, na jehož základě je převeden majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu, je již zahájení řízení o odpůrčí žalobě nebo až doručení této žaloby žalované straně [otázka č. 1)], jednak otázku, zda je dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, došlo-li po podání odpůrčí žaloby k jeho převodům na dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), který uzavíral kupní smlouvu na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí [otázka č. 2)]. Při řešení těchto otázek se odvolací soud měl dle žalovaných odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to v případě otázky č. 1) od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 729/2016; v případě otázky č. 2) od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Současně vyložily, v čem dle nich spočívá nesprávnost právního posouzení [§241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)], a navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání otázka č. 1) nezakládá, protože odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby byla vyřešena jinak. Převede-li žalovaný v řízení o odpůrčí žalobě majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, maří dosažení účelu řízení o odpůrčí žalobě, a to bez ohledu na to, zda mu tato skutečnost byla známa. Rozpor se zákonem, pro který je právní úkon neplatný (§39 obč. zák.), tedy bránění v dosažení účelu řízení o odpůrčí žalobě, je kategorií objektivní. Proto je rozhodný okamžik zahájení řízení o odpůrčí žalobě, a nikoliv až okamžik doručení žaloby žalovanému (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1605/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 729/2016).
Dovolacímu přezkumu je otevřena otázka č. 2), protože v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a proto je dovolání žalovaných pro řešení otázky č. 2) podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k době, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy (2. 7. 2008), je pro další úvahy dovolacího soudu rozhodné znění ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 230/2008 Sb. (dále jen „obč. zák.“), tj. ve znění účinném do 19. 10. 2008.
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Věřitel se může úspěšně domáhat ve smyslu ustanovení §42a odst. 3 a 4 obč. zák. určení neúčinnosti právního úkonu jen vůči tomu, v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil, a kterému takto nabyté hodnoty stále (v době podání odpůrčí žaloby u soudu) náleží, neboť v případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch, vydal takto získané plnění (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 880/2012). Převede-li však žalovaný majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu až poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, maří účel odpůrčí žaloby, jde o neplatný právní úkon ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. (k tomu srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 732/2006, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015), který nemůže mít za následek změnu majitele hodnot nabytých odporovatelným právním úkonem. Za této situace je i nadále dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (neboť tomu, v jehož prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, takto nabyté majetkové hodnoty stále patří), a věřitel proto má právo, aby bylo soudem určeno, že tento právní úkon je vůči němu právně neúčinný, nikoli však právo na náhradu podle ustanovení §42a odst. 4 části věty za středníkem obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 729/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4997/2016).
Z uvedeného vyplývá, že úvaha o řešení střetu vlastnického práva původního vlastníka a dobrověrného nabyvatele, resp. jeho výsledek, je i pro poměry odporovatelnosti nezbytná, inherentní v závěru, zda je dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku.
Ústavní soud se v celé řadě svých nálezů (např. ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, nebo ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16) postavil proti bezvýhradné aplikaci zásady, že nikdo nemůže převést na druhého více práv, než sám má (nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet), a to s důrazem na ústavní princip právní jistoty a z něj vycházející principy důvěry v akty státu, ochrany dobré víry a ochrany nabytých práv. V nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, Ústavní soud poukázal i na to, že dobrověrný nabyvatel je taktéž pod ochranou čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu, který chrání mimo jiné legitimní očekávání nabytí vlastnického práva. Jelikož přitom původnímu vlastníkovi také náleží ústavněprávní ochrana, neboť vlastnictví je chráněno čl. 11 Listiny, je dle Ústavního soudu třeba rozhodnout tak, aby pokud možno zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce. Není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti.
Projednávaná věc se ovšem od případů nabytí vlastnického práva od nevlastníka v mnoha ohledech liší.
Odlišuje se zejména v tom, že zájem na zachování vlastnického práva původního vlastníka se odvíjí od zájmu ochrany věřitele před zkracujícími právními úkony a tím, že tato osoba (na rozdíl od původního vlastníka) se na neplatnosti právního úkonu nepodílela.
Při posuzovaní obecných skutečností je proto nezbytné vzít v potaz smysl a účel odpůrčí žaloby, kterým – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – je dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné, musí se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, kdo měl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, uveřejněný pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Zájem na realizaci uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, zpravidla převáží nad zájmem zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele, aby nedošlo k popření podstaty institutu odporovatelnosti a k dalšímu prohloubení zásahu do práv věřitele. Bude tomu tak vždy, pokud žalobce nebude moci na procesní situaci změněnou v důsledku toho, že do řízení byla vnesena skutková materie svědčící o dobrověrném nabytí, adekvátně procesně reagovat a žalobu změnit (spravedlivě po žalobci nelze požadovat, aby v situaci, je-li mu známo, že žalovaný ke dni podání odpůrčí žaloby vlastní majetkové hodnoty, které odporovatelným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, využil tzv. eventuální žalobní petit, neboť se to zjevně vymyká rámci procesní diligence).
Skutkovou podstatu (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, jak byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016), nelze ani v tomto případě pominout. Proto, s ohledem na tzv. druhý krok, tedy nezbytnost vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, z výše uvedeného a contrario vyplývá, že bude-li moci žalobu změnit, lze uznat zánik vlastnického práva původního vlastníka.
Překážky bránící změně žaloby přitom nemusí spočívat pouze v rovině procesní, ale mohou spočívat i v rovině hmotněprávní; jako je tomu v posuzované věci.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že hmotněprávní účinky změněné žaloby nastávají dnem, kdy je změna žaloby doručena soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3236/2008, ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2955/2011, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2614/2011). Pro úspěšné prosazení odporu musí žalující věřitel odpůrčí žalobou napadnout odporovatelný právní úkon ve lhůtě 3 let (§42a odst. 3 obč. zák.).
Uvedené promítnuto do poměrů posuzované věci znamená, že právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku muselo ustoupit, neboť došlo-li k převodům na dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi) až na základě kupních smluv uzavřených v průběhu roku 2013 [ohledně minoritní části nemovitostí, které L. L. nabyl přímo od žalované 1) a původně žalovaného 2) ochrana práv dobrověrného nabyvatele v úvahu nepřicházela vůbec, protože v tomto případě se nejednalo o nabývání od nevlastníka], nemohli žalobci žalobu změnit, aniž by jim byla pro uplynutí 3 leté lhůty (2. 7. 2011) zamítnuta.
Z hlediska výsledku odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaným, kteří odporovatelným právním úkonem nabyli majetkové hodnoty ušlé z dlužníkova majetku, takto nabyté majetkové hodnoty stále náleží, a proto je i nadále dobře možné uspokojení žalobců z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z majetku dlužnice, neboť na základě tvrzené dobré víry nemohl R. D., potažmo L. L. nemovitosti (po právu) nabýt do svého vlastnictví.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení právní otázky, pro něž bylo dovolání shledáno přípustným, věcně správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b a 142 odst. 1 o. s. ř.; žalobcům a) a b), kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, v něm podle obsahu spisu náklady, jejichž náhradu by jim bylo lze přiznat, nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph. D.
předseda senátu