ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.1817.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 1817/2021-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. Ch., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 706 125 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 70/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 20 Co 42/2021-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 13 C 70/2018-107, uložil žalované zaplatit žalobci 928 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení 705 197 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co shledal promlčenými žalobcem uplatněné nároky na pojistné plnění za bolestné (93 727 Kč), za ztížení společenského uplatnění (333 429 Kč), za další nemajetkovou újmu (44 000 Kč), za vypracovaný znalecký posudek (15 500 Kč), za ušlý výdělek (150 434 Kč) a za náklady spojené s péčí o zdraví [700 Kč za nástavec na WC, 3 000 Kč za pronájem zdravotní polohovací postele, 4 446 Kč za léky, 2 100 Kč za příplatek na ubytování, 20 069 Kč za cesty na lékařské kontroly, vyšetření a cesty do lázní (vyjma cesty ze dne 7. 5. 2018 za 928 Kč), 38 720 Kč za náklady na péči o blízkou osobu], které vznikly v důsledku dopravní nehody zaviněné dne 23. 7. 2014 řidičem vozidla pojištěného podle zákona č. 168/1999 Sb. U žalované. K námitce žalované shledal podle §635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s §629 odst. 1 a §626 o. z. [odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaný pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“)] promlčenými všechny nároky, vyjma nároku na pojistné plnění ve výši 928 Kč za cestu k lékaři, o kterém rozhodl podle §153a o. s. ř., neboť žalovaná jej uznala. Žalobce uplatnil u soudu nároky na pojistné plnění až poté, co marně ve vztahu ke každému z nároků uplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta, v níž mohl jednotlivé nároky na náhradu škody uplatnit proti škůdci. Tím se podle §635 odst. 2 o. z. promlčely též nároky na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Vznesení námitky promlčení žalovanou neshledal rozporným s dobrými mravy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 20 Co 42/2021-126, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 258 095 Kč s příslušenstvím (výrok I) a co do částky 447 102 Kč s příslušenstvím zamítavý výrok zrušil (včetně výroku o nákladech řízení) a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení (výrok II). Ztotožnil se s aplikací §635 odst. 2 o. z. soudem prvního stupně, avšak dospěl k závěru o promlčení pouze části uplatněných nároků, které v součtu činí 258 095 Kč, a to nároku na pojistné plnění za další nemajetkovou újmu (44 000 Kč), za ušlý výdělek (150 434 Kč), za náklady spojené s péčí o zdraví (700 Kč za nástavec na WC, 3 000 Kč za pronájem zdravotní polohovací postele, 2 100 Kč za příplatek za ubytování, 19 141 Kč za cesty na lékařské kontroly, vyšetření a cesty do lázní) a 38 720 Kč za náklady na péči o osobu blízkou. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně i v posouzení mravnosti námitky promlčení. Uplatnění této námitky by se příčilo dobrým mravům pouze v případě, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem v porovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které nebylo uplatněno včas. Samotná pasivita žalované při vyřizování žalobcem uplatněného nároku nepředstavuje naplnění tohoto předpokladu. Nereagovala-li na požadavky žalobce, tím spíš měl být žalobce obezřetný a právo uplatnit včas. Nemravnost nelze dovozovat ani ze sjednocení judikatury Nejvyšším soudem k výkladu vztahu §626 a §635 odst. 2 o. z. S poukazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 756/2020, uvedl, že rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaným pod č. 68/2020 Sbírky, Nejvyšší soud sjednotil rozkolísanou judikaturu obecných soudů, čímž nedošlo k narušení principu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Nepřisvědčil tak žalobci, že soud prvního stupně měl při konfliktu námitky promlčení a zásady legitimního očekávání dát přednost právě legitimnímu očekávání.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně co do částky 258 095 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání založil na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázce, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a otázce, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena. Rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, podle kterého, nebyla-li promlčecí lhůta jasně určena zákonem ani ustálenou rozhodovací praxí soudů v okamžiku vzniku události, která je pro její běh rozhodná, nemůže promlčecí lhůta z podstaty věci začít bez dalšího běžet. Obecné soudy posuzovaly promlčecí lhůtu nároku na pojistné plnění nejednotně, v mnohých případech tak, že počala běžet až rok po pojistné události. Pro tuto nejednotnost rozhodovací praxe obecných soudů měla promlčecí lhůta začít běžet až okamžikem publikace změny judikatury, tj. dne 15. 10. 2020 zveřejněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, pod č. 68/2020 Sbírky. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 76/17, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 1 Afs 58/2017, dovolatel vyjádřil názor, že aplikace závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího soudu v projednávaném sporu, který v době vydání rozsudku již probíhal, by byla nepřiměřeně tvrdá. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 2236, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, nebo rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikovaný pod č. 7/2019 Sbírky). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb. Rozhodoval-li odvolací soud o žalobě sestávající ze čtyř samostatných nároků, a to nároku na pojistné plnění za ušlý výdělek v částce 150 434 Kč, nároku na pojistné plnění za náklady spojené s péčí o zdraví v celkové výši 24 941 Kč, nároku na pojistné plnění za péči o osobu blízkou ve výši 38 720 Kč a nároku na pojistné plnění za další nemajetkovou újmu 44 000 Kč, nepřevyšují tři posledně uvedené nároky limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto je dovolání proti rozhodnutí o žalobě na zaplacení částek 24 941 Kč (součet částek 700 Kč, 3 000 Kč, 2 100 Kč a 19 141 Kč), 38 720 Kč a 44 000 Kč nepřípustné a dovolací soud jej podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Námitka promlčení nároku na pojistné plnění za ušlý výdělek ve výši 150 434 Kč byla odvolacím soudem posouzena souladně s judikaturou dovolacího soudu, podle níž (zejména podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaného pod č. 68/2020 Sbírky) je účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti s cílem zamezení situacím, kdy by mohl poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Závazek z pojištění odpovědnosti má totiž akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Právo na pojistné plnění se proto může promlčet dříve, než uplyne promlčecí lhůta stanovená v ustanovení §626 o. z., a to uplynutím subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu škody (srov. TÉGL, Petr a WEINHOLD, Daniel. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Občanský zákoník: velký komentář. Svazek III, §419-654 a související společná a přechodná ustanovení. Praha: Leges, 2014, s. 1004). Odvolací soud se v daném případě při posouzení běhu promlčecí lhůty od těchto východisek neodchýlil. Závěr dovolatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18, že promlčecí lhůta, která není jasně určena zákonem ani ustálenou rozhodovací praxí soudů v okamžiku vzniku události, která je pro její běh rozhodná, nemůže z podstaty věci začít bez dalšího běžet, na projednávanou věc nijak nedopadá, neboť skutkový stav v tam posuzované věci byl zcela odlišný. Šlo o nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, u něhož se Nejvyšší soud odchýlil od své dlouhodobé a konstantní judikatury a připustil možnost promlčení takového nároku v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Uvedená teze z nálezu Ústavního soudu odrážela skutečnost, že stěžovatelům nešlo klást k tíži, pokud nepředvídali v rozhodné době budoucí vývoj judikatury. Opačný závěr by vedl k porušení jejich legitimního očekávání založeného na dosavadní ustálené rozhodovací praxi soudů. V nyní projednávané věci však byla promlčecí lhůta a její konec stanoven zákonem, žádná konstantní judikatura obecných soudů neexistovala a dovolací soud nastolenou otázku vztahu §626 a §635 odst. 2 o. z do té doby nerozhodoval, tudíž se nemohl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Odvolací soud s odkazem na usnesení Ústavního soudu 23. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 756/2020, vysvětlil, proč sjednocením judikatury obecných soudů dovolacím soudem nedošlo k narušení právní jistoty. Neexistovala-li judikatura dovolacího soudu ke vztahu §626 a §635 odst. 2 o. z., není možné hovořit o změně judikatury, kterou by byla porušena dobrá víra a právní jistota žalobce. Žalobcova znalost rozdílné judikatury obecných soudů nebyla způsobilá založit dobrou víru, naopak pro něj měla být signálem, aby uplatnil nárok podle toho výkladu obecných soudů, který vedl ke dřívějšímu promlčení nároku. Na otázce temporálních účinků „nového“ právního názoru dovolacího soudu rozhodnutí nezávisí, neboť k žádné změně judikatury dovolacího soudu nedošlo, jak bylo vysvětleno shora, a proto není přiléhavý názor žalobce, že promlčecí lhůta měla začít běžet až zveřejněním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, publikovaného pod č. 68/2020 Sbírky.
Nejvyšší soud ze všech výše uvedených důvodů odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu