ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.2590.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 2590/2021-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: V. M., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený opatrovníkem V. M., narozeným dne XY, bytem XY, v řízení zastoupený JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem nám. Svobody 208/16, Znojmo, proti žalovanému: H. V., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem nám. Republiky 889/18, Znojmo, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 83/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2021, č. j. 17 Co 80/2020-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (po předchozím zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem) rozsudkem ze dne 8. 11. 2019, č. j. 11 C 83/2013-205, uložil žalovanému zaplatit žalobci 5 248 071 Kč (výrok I), v částce 5 248 071 Kč žalobu zamítl (výrok II), uložil žalovanému nahradit náklady řízení státu (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (IV). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady bolestného ve výši 505 631 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 9 990 511 Kč. Okresní soud vyšel ze zjištění, že 22. 5. 2010 mezi 6:00 až 6:35 hodin žalovaný v podniku XY ve Znojmě, který byl provozován K. K. a ve kterém se žalovaný pravidelně staral o zajišťování pořádku, napadl agresivního a nevhodně se chovajícího žalobce tím, že jej udeřil otevřenou dlaní do hlavy takovou silou, že žalobce upadl na zem a utrpěl zlomeninu čelní kosti s krvácením pod lební pleny s pohmožděním čelních laloků mozku, komplikovaným rychlým nástupem otoku s nitrolebním přetlakem, s následkem závažného poškození mozku. Pro toto jednání byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 3. 2011, č. j. 1 T 235/2010-300. Soud prvního stupně posoudil věc podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalovaný je pasivně legitimován. Jednal jako samostatný podnikatel, s provozovatelem klubu neměl uzavřenou žádnou smlouvu, odměnu za jeho činnost mu vypláceli zaměstnanci klubu bez pokynů jeho provozovatele, při udržování pořádku v klubu si počínal neodborně, vybočil ze své kompetence, nepokusil se o jiné řešení situace s žalobcem a spáchal svým jednáním zločin těžkého ublížení na zdraví s fatálními následky. Proto soud jeho jednání považoval podle §420 odst. 2 obč. zák. za exces a shledal jej za škodu odpovědným vedle provozovatele klubu. Podle §438 odst. 1 a 2 obč. zák. určil, že žalovaný odpovídá za škodu z poloviny podle míry své účasti na vzniklé škodě.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 17 Co 80/2020-257, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 5 248 071 Kč zamítl, výrok III rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a dospěl ke zjištění, že žalovaný se ústně dohodl s K. K., provozovatelem XY, že každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin bude v podniku střežit bezpečnost a pořádek. Žalovaný v té době nikde nepracoval, nepodnikal jako osoba samostatně výdělečně činná, sám si platil zdravotní a sociální pojištění a živil se tím, že vykonával ostrahu, a to nejen v XY. S K. K. se dohodl na odměně 2 000 Kč za každou směnu, peníze mu vypláceli zaměstnanci klubu ze spropitného. V K. před incidentem pracoval déle než čtyři roky, seděl vždy na stejném místě u baru, pravidelní návštěvníci včetně žalobce jej znali a věděli, že v klubu vykonává činnost ostrahy. Odvolací soud se neztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, jeho závěr o pasivní legitimaci žalovaného neshledal správným. Uzavřel, že v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu byly naplněny podmínky aplikace §420 odst. 2 obč. zák., tj. místní, časová a věcná souvislost mezi činností žalovaného, při níž byla škoda způsobena, plněním pracovních úkolů a provozní činností fyzické osoby – provozovatele XY K. K.. Odpovědným shledal výlučně K. K., nikoli žalovaného jako osobu, kterou při své činnosti provozovatel klubu použil. Jednání, při kterém žalovaný vykazoval z klubu nevhodně a agresivně se chovajícího žalobce, je jednáním, které má místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů, jimiž byl pověřen K. K. na základě ústní dohody o provedení práce. To, že byl žalovaný za své jednání odsouzen, neboť neneslo znaky nutné obrany, nevylučuje aplikaci §420 odst. 2 obč. zák. Nejednalo se o exces. O ten jde pouze v případě, že je škoda způsobena při činnosti, při níž škůdce sledoval vlastní zájmy či potřeby, což nebyl tento případ.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba na zaplacení 5 248 071 Kč zamítá, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, zda jednání žalovaného požívá či nepožívá ochrany podle §420 odst. 2 obč. zák., zejména na otázce, zda jednání žalovaného bylo excesem či nikoli, přičemž při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Odvolací soud pochybil, když činnost žalovaného neposuzoval tak, že byl dlouhodobě činný jako vyhazovač mimo jakoukoli právní úpravu, jednal v rozporu s dobrými mravy, ze zištných důvodů a při konfliktu byl veden svým osobním zájmem, naopak nikterak nesledoval zájmy provozovatele klubu. Sám žalovaný uvedl, že měl strach z napadení žalobcem, který se zvedal ze země a o němž se domníval, že má za zády zbraň, což vypovídá o tom, že sledoval výlučně své osobní zájmy. Jednání žalovaného bylo excesem, neboť spáchal zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví a přečin výtržnictví, což je nepochybně jednání, které představuje vybočení z plnění povinností pro třetí osobu. Navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, a to i v případě, že použitá osoba naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, uveřejněný pod C 1724 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou použitá osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu sama (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, publikovaný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu plyne (přičemž ty přezkumu dovolacího soudu podle §241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají), že žalovaný vykonával pro provozovatele klubu práci mimo pracovní poměr na základě dohody o provedení práce a mezi jeho pracovní úkoly náleželo dohlížet na pořádek v XY každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin. K napadení žalobce došlo v klubu, a to v době mezi 6:00 až 6:35, tj. v době, kdy žalovaný měl tuto činnost vykonávat, popř. bezprostředně po jejím skončení. Místní a časový vztah jednání žalovaného k plnění jeho pracovních úkolů a k předmětu činnosti jeho zaměstnavatele, provozujícího klub, je tedy jednoznačně dán. Pokud jde o věcný (vnitřní, účelový) vztah mezi jednáním žalovaného, jímž způsobil žalobci poškození zdraví, a (mezi) plněním úkolů provozovatele klubu vzhledem k předmětu jeho činnosti, je zřejmé, že žalovaný, který se snažil vykázat žalobce z klubu pro jeho nevhodné a agresivní chování, byť zcela nevhodným způsobem, mu fyzicky zabránil v dalším setrvání v klubu a ohrožování osob nacházejících se v klubu, čímž sledoval plnění úkolů provozovatele klubu – jeho nerušený provoz. Jiný účel jeho jednání vůči žalobci ze skutkových zjištění nevyplývá a na jejich základě nelze dovodit, že by fyzickým napadením žalobce sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy. Jeho jednání, byť naplnilo znaky trestného činu, nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti provozovatele klubu. Dovolací soud již v minulosti dovodil, že ani okolnost, že jednání škůdce namířené vůči poškozenému vybočí z mezí nutné obrany, neznamená, že jej nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby ve smyslu §420 odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, publikovaný pod C 4022 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013). Odvolací soud posoudil pasivní legitimaci žalovaného správně a v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Žalobcem uvedené námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu