ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.3291.2020.1
sp. zn. 25 Cdo 3291/2020-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce: D. K. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, 110 00 Praha 1, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group , IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30, 140 00 Praha 4, o zaplacení 283 681 Kč s příslušenstvím a částky 4 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 52/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 16 Co 174/2020-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 810 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Kuchaře.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 13 C 52/2019-53, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 283 681 Kč s příslušenstvím, dále částku 4 500 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). Vyšel ze zjištění, že dne 21. 5. 2015 došlo k dopravní nehodě, při které pojištěnec žalované poškodil vozidlo žalobce. Tato skutečnost byla mezi účastníky řízení nesporná, neshodli se však na výši vzniklé škody. Dne 24. 6. 2015 žalovaná žalobci oznámila vyplacení částky 22 000 Kč s tím, že případ posoudila jako totální škodu, určila obvyklou cenu vozidla na 190 000 Kč a zbytkovou cenu dílů na 168 000 Kč. K námitce žalované soud prvního stupně s odkazem na §635 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 dospěl k závěru, že právo uplatněné žalobcem proti žalované je promlčeno, neboť se promlčelo právo na náhradu škody, na kterou se pojištění vztahuje.
K odvolání žalobce i žalované (která se odvolala jen do výroku o náhradě nákladů řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2020, č. j. 16 Co 174/2020-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem věci. Doplnil, že nejpozději k datu doručení dopisu ze dne 24. 6. 2015, jímž žalovaná oznamovala žalobci skončení šetření pojistné události a vyplacení pojistného plnění, si byl žalobce vědom, kdo je škůdcem, neboť u žalované jako pojišťovny škůdce uplatnil pojistnou událost. Byl si také vědom toho, že mu vznikla škoda a znal charakter poškození vozidla a přístup pojišťovny k pojistné události. Podmínky pro počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody tak byly k tomuto okamžiku splněny. Na daný případ bylo zcela případné aplikovat právní závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, v němž bylo rovněž rozhodováno o nároku na pojistné plnění, které vůči pojišťovně uplatnil poškozený, a s jehož závěry se odvolací soud zcela ztotožnil. Naopak názor vyslovený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 10 Co 24/2018-123, jímž argumentoval v odvolání žalobce, pokládal odvolací soud za zcela ojedinělý a rozporný s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu. Tím není zpochybněno, že nárok uplatněný poškozeným přímo vůči škůdci a nárok uplatněný poškozeným proti pojistiteli jsou dva nároky se samostatným skutkovým základem a že u každého z nich běží samostatně promlčecí lhůta, nicméně ustanovení §635 odst. 2 o. z. sjednocuje její konec. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 tak reaguje na aktuální právní úpravu a vylučuje aplikaci dřívějších rozhodnutí označených žalobcem. Žalovanou vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo uplatnit svůj nárok v promlčecí lhůtě k uplatnění práva na náhradu škody.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolacím důvodem je pak to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Po stručné rekapitulaci obsahu žaloby a dosavadního řízení, dovolatel uvedl, že nesouhlasí s výkladem Nejvyššího soudu obsaženým v jeho rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019, neboť v jeho rámci se Nejvyšší soud nezabýval svou dosavadní rozhodovací praxí. Mezi žalobcem a žalovanou neexistuje odpovědností vztah, pročež je nutné pohlížet na plnění žalované jako na pojistné plnění z pojistné smlouvy, které se v souladu s §626 o. z. promlčuje až po čtyřech letech od pojistné události. Tento svůj názor žalobce opírá o rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, konkrétně pak o rozsudek ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2902/2012. Ačkoliv si je dovolatel vědom, že toto rozhodnutí vychází z předchozí právní úpravy, je přesvědčen, že právní závěry zde vyslovené jsou aplikovatelné i na souzený spor. Jeho nárok na pojistné plnění se tedy promlčuje až po čtyřech letech, neboť tříletá promlčecí lhůta počala běžet až rok po pojistné události, tj. dne 21. 5. 2016. Ustanovení §635 odst. 2 o. z. se podle dovolatele nevztahuje na právní vztahy založené na základě zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, kterýžto zákon je vůči občanskému zákoníku zákonem speciálním. Názor vyslovený Nejvyšším soudem, podle něhož předmětné ustanovení občanského zákoníku má být aplikováno i v případě přímého nároku poškozeného vůči pojišťovně, nelze akceptovat. Tento názor se může uplatnit jen tam, kde poškozený nemá přímý nárok vůči pojišťovně škůdce. Naopak v případě, kdy škůdce nahradí poškozenému způsobenou škodu například v poslední den subjektivní promlčecí lhůty, bude škůdce nucen uplatnit nárok na pojistné plnění vůči svému odpovědnostnímu pojistiteli v tentýž den u příslušného soudu. Jestliže má být §635 odst. 2 o. z. ustanovením speciálním vůči §626 o. z., pak s ohledem na jeho znění je obecné ustanovení zcela vyloučeno, protože promlčení práva na náhradu škody nebo újmy prakticky ve všech reálných situacích nastane dříve než uplynutím čtyř let. Dovolatel dále znovu odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 10 Co 24/2018-123, podle něhož se §635 o. z. nemůže aplikovat na případy, kdy má poškozený přímé právo na plnění vůči pojišťovně dle zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť se nejedná o nárok vyplývající z odpovědnosti za škodu. Uvedené ustanovení má za účel chránit pojistitele před situací, kdy škůdce může vůči poškozenému uplatňovat námitku promlčení, avšak právo na pojistné plnění mu stále vůči odpovědnostnímu pojistiteli svědčí. Konečně dovolatel namítá, že soud prvního stupně, soud odvolací a ani soud Nejvyšší ve výše uvedeném rozhodnutí se nezabývaly ustálenou rozhodovací praxí a dostatečně nezdůvodnily, proč došlo k naprostému obratu ve výkladu právních předpisů, respektive z jakého důvodu již není předchozí rozhodovací praxe aplikovatelná. V tomto směru poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 827/2018, dle něhož je třeba rozlišovat mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody a specifickým právem poškozeného na výplatu plnění za pojištěného škůdce. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není podle tohoto rozhodnutí plněním z titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou poškozenému je pojištěný; toto plnění má charakter pojistného plnění a tomu musí odpovídat i promlčecí doba. Proto nárok poškozeného na plnění od pojišťovny na základě pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla se řídí úpravou promlčení nároku na pojistné plnění podle §101 obč. zák. ve spojení s §8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. Podle dovolatele je změna v judikatuře Nejvyššího soudu překvapivá, neboť v minulosti posuzoval otázku promlčení zcela odlišně. Otázka promlčení nároků vyplývajících ze zákona č. 168/1999 Sb. má být vykládána ve prospěch poškozených, a proto se jejich nároky promlčí nejdříve za čtyři roky po pojistné události. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu jsou správná, přezkoumatelná a odpovídají občanskému zákoníku i aktuální judikatuře Nejvyššího soudu (zejména ve vztahu k jeho rozhodnutí pod sp. zn. 25 Cdo 1976/2019). Dovolání není dle žalované přípustné, neboť není důvodu, pro který by měla být věc dovolacím soudem posouzena jinak. Jakýkoliv jiný výklad by odporoval systematice občanského zákoníku, v němž je zcela zřetelně vyjádřena specialita jeho §635 odst. 2 vůči §626. Za nadbytečný je nutno považovat odkaz na dřívější rozhodovací praxi, která vycházela z dříve platných právních předpisů, jejichž textace je od stávající právní úpravy odlišná. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, avšak není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017) – dále též jen „o. s. ř.“
Žalobce ve svém dovolání snáší argumenty, z nichž dovozuje nesprávnost závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 (publikovaném pod č. 68/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), týkajících se interpretace zejména §635 odst. 2 o. z., jež byly přiléhavě v souzeném případě aplikovány odvolacím soudem i soudem prvního stupně. Žalobce se tedy domáhá toho, aby Nejvyšší soud rozhodl jinak, tzn., aby změnil svůj výkladový postoj ve vztahu k otázce promlčení práva poškozeného na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti (za škodu způsobenou provozem vozidla).
Předně je třeba konstatovat, že dovolatelem kritizovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo ke změně v judikatuře dovolacího soudu co do interpretace dosavadních právních předpisů týkajících se otázky promlčení práva poškozeného na pojistné plnění, nýbrž jím bylo reagováno na změnu právní úpravy v důsledku přijetí nového občanského zákoníku a v něm obsaženého ustanovení §635 odst. 2 o. z. Pouze a právě výkladem tohoto ustanovení a souvisejících právních předpisů se Nejvyšší soud zabýval ve výše uvedeném a publikovaném rozhodnutí. Nejde tedy o nepředvídatelnou změnu v judikatuře Nejvyššího soudu, ale o výklad ustanovení „nového“ právního předpisu (jenž vstoupil v platnost již dne 22. 3. 2012 a v účinnost dne 1. 1. 2014).
V odůvodnění rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 se Nejvyšší soud nadto vypořádal i s argumenty, jimiž dovolatel v souzeném případě proti jeho závěrům brojí.
Nejvyšší soud předně vyšel z teleologického výkladu předmětného ustanovení, konstatoval-li, že „účelem ustanovení §635 odst. 2 o. z. je sjednocení konce promlčecí lhůty u práva na náhradu škody a práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Má zamezit situacím, kdy může poškozený vymáhat pojistné plnění po pojišťovně, i když je nárok vůči poškozenému promlčen. Z toho vyplývá, že závazek z pojištění odpovědnosti má akcesorickou povahu k povinnosti pojištěného nahradit vzniklou újmu, která je tudíž předpokladem vzniku práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti. Opačná situace by zjevně odporovala zásadě zákazu obohacení z pojištění a koncepci pojistného zájmu zakotvené v ustanovení §2761 o. z.“ (bod 19 odůvodnění tohoto rozsudku).
Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí reagoval též na argument (prezentovaný žalobcem i v předmětném dovolání s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, č. j. 10 Co 24/2018-123), že §635 odst. 2 o. z. se v případě práva na pojistné plnění z titulu odpovědnosti z provozu vozidla u poškozeného neaplikuje. V této souvislosti konstatoval, že „takový výklad občanský zákoník nepřipouští […]. Občanský zákoník hovoří přímo o právu na pojistné plnění a nerozlišuje situace, kdy vznikne poškozenému právo přímo na pojistné plnění od pojišťovny a kdy mu hradí škodu škůdce, který následně požaduje uhrazené plnění po pojišťovně“ (bod 24 odůvodnění).
Nejvyšší soud se v témže rozhodnutí vyjádřil i k námitce, že má-li být §635 odst. 2 o. z. speciální právní úpravou ve vztahu k §626 o. z., pak s ohledem na jeho znění je obecné ustanovení zcela vyloučeno, neboť promlčení práva na náhradu škody nebo újmy prakticky ve všech reálných situacích nastane dříve než uplynutím čtyř let. Nejvyšší soud vysvětlil, že pro účely §635 odst. 2 o. z. „je irelevantní, zda se právo na náhradu škody promlčí v subjektivní promlčecí lhůtě (§619 a §620 ve spojení s §629 o. z.) nebo v promlčecí lhůtě objektivní (§636 odst. 1 o. z.)“ (bod 21 odůvodnění). A dále doplnil: „To ovšem neznamená, že by se u práva na pojistné plnění z pojištění odpovědnosti nikdy fakticky nemohlo použít ustanovení §626 o. z., jak dovozuje dovolatel, a to především ze dvou důvodů. Zaprvé ustanovení §626 o. z. je ustanovením obecným vztahujícím se na všechny druhy pojištění. Ustanovení §635 odst. 2 o. z. má charakter pravidla speciálního, neboť se vztahuje pouze na pojištění z odpovědnosti. Na ostatní druhy pojištění se neaplikuje. Druhým důvodem je skutečnost, že promlčecí lhůta podle ustanovení §626 o. z. a subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody mají různě stanovené počátky. Promlčecí lhůta u práva na pojistné plnění počíná běžet za jeden rok od pojistné události. Subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s §619 odst. 1 o. z. běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle §619 odst. 2 může být právo uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla. U práva na náhradu škody okolnosti rozhodné specifikuje ustanovení §620 odst. 1 o. z., podle kterého okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. Z výše uvedeného je patrné, že počátek běhu subjektivní lhůty pro náhradu škody se nemusí shodovat s okamžikem pojistné události a může nastat později“ (bod 22 odůvodnění).
Pod prizmatem výše uvedeného je třeba odmítnout i námitku žalobce, že ve smyslu závěrů soudu prvního stupně by promlčecí lhůta v jeho případě činila pouze dva roky a jeden měsíc, jestliže začala plynout dne 21. května 2015 (v souladu s §626 o. z.) a uplynula nejpozději v červnu 2018 (dle §635 odst. 2 o. z.). Jednak je z výše uvedených dat zřejmé, že od 21. května 2015 do června 2018 uplynuly více jak tři roky, nikoliv jen dva roky a jeden měsíc, jednak ve smyslu výše citovaných závěrů dovolacího soudu je zřejmé, že §626 o. z. stanoví toliko počátek běhu promlčecí lhůty ve vztahu k právu na pojistné plnění obecně a §635 odst. 2 o. z. stanoví konec promlčecí lhůty ve vazbě na promlčení práva na náhradu škody nebo újmy, a to jen v případě pojištění odpovědnosti. Jak vysvětleno shora, počátek běhu subjektivní lhůty pro náhradu škody se nemusí shodovat s okamžikem pojistné události a může nastat později.
Dále je třeba zdůraznit (jak opakovaně konstatováno výše), že je stále rozlišováno mezi plněním pojistitele poškozenému, které má charakter pojistného plnění, a plněním z titulu odpovědnosti za škodu, ke které je povinen pojištěný (škůdce). Z tohoto rozlišení vychází jak §635 odst. 2 o. z., tak i judikaturní závěry toto ustanovení interpretující. To však nic nemění na závěrech výše citovaných, které reflektují rozhodnutí zákonodárce sjednotit uplynutí promlčecích lhůt ve vztahu k plněním vyplývajícím z jedné pojistné události.
Konečně dovolací soud konstatuje, že k judikaturním závěrům obsaženým v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1976/2019 se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých pozdějších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4303/2019, či usnesení ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 582/2020).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud neshledal důvody, pro které by se měl odchýlit od jím již vyřešené otázky hmotného práva, a proto bylo dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 460 Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 4 této vyhlášky, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11 810 Kč. Tuto náhradu je žalobce povinen zaplatit advokátu žalované (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. 6. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu