ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.4124.2019.1
sp. zn. 25 Cdo 4124/2019-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) E. D. , narozený XY, bytem XY, b) Z. S. , narozená XY, bytem XY, c) R. D. , narozený XY, XY, všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha, proti žalovanému: Masarykův onkologický ústav , se sídlem Žlutý kopec 543/7, Brno, IČO 00209805, o 720 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2116 C 14/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 44 Co 784/2017-239, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci a), b) a c) jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 44 Co 784/2017-239, změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2017, č. j. 2116 C 14/2013-170, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 2116 C 14/2013-182, ve výrocích I, II a III o věci samé tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci a) částku 240.000 Kč s příslušenstvím, žalobkyni b) částku 240.000 Kč s příslušenstvím a žalobci c) částku 240.000 Kč s příslušenstvím, se zamítá (výrok I); rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ve sporu o náhradu škody za smrt blízké osoby vyšel odvolací soud ze zjištění (po částečném doplnění dokazování), že dne 26. 12. 2007 zemřela v zařízení žalovaného D. D., která byla matkou a babičkou žalobců. Její hospitalizace probíhala kvůli nádoru konečníku, jehož transanální excisi (vyříznutí přístupem přes řitní otvor) provedl chirurg pomocí přístroje (kauteru/elektrokoagulátoru) dne 3. 12. 2007. Navzdory úspěchu vlastního výkonu došlo následně k perforaci (vytvoření otvoru) stěny střeva a vniknutí obsahu střeva do dutiny břišní. Přes urgentní revizi s náhradním vyústěním střeva a vyčištěním břišní dutiny dne 5. 12. 2007 se u jmenované rozvinul zánět pobřišnice, stav přešel do sepse a následně multiorgánového selhání, kterému podlehla. Za nekrózou a následnou perforací střevní stěny sice obecně v prvopočátku stálo použití operačního přístroje (kauteru), bezprostřední příčinou vzniku škody však byly až následné fyziologické pochody pacientky a další okolnosti (závažnost onemocnění, zhoršená schopnost regenerace vzhledem k věku a celkovému zdravotnímu stavu), které vedly k jejímu úmrtí. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalovaného za škodu nelze dovodit podle §421a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2014 (dále jen „obč. zák.“), protože vznik škody nemá původ v povaze nástroje či přístroje. Odpovědnost žalovaného pak nelze dovodit ani podle §420 obč. zák., neboť dle skutkových zjištění byl jeho postup při hospitalizaci D. D. tzv. lege artis.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu výroku I podali žalobci dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (případně jde o otázky hmotného práva dovolacím soudem dosud neřešené), neboť ve vztahu k §421a obč. zák. nesprávně odmítl akceptovat pojetí příčinné souvislosti coby možného řetězce postupně nastupujících příčin a následků, jak ji naopak v řadě svých rozhodnutí chápe Nejvyšší soud (jeho rozsudek ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006) i Ústavní soud (jeho nález ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17), a nesprávně uvedl, že by to vedlo k eliminaci principu odpovědnosti za zavinění, přitom v případě odpovědnosti dle §421a obč. zák. jde dle veškeré ustálené judikatury soudu o odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I a v tomto rozsahu mu vrátil věc k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že se neztotožňuje s jeho důvody a považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Má za to, že nelze dovodit příčinnou souvislost mezi úmrtím D. D. a použitím elektrokoagulátoru jako specifického operačního nástroje, což rozvádí na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu. Dále se nedomnívá, že by odvolací soud zpochybňoval odpovědnost dle §421a obč. zák. jakožto odpovědnost typicky objektivní bez ohledu na zavinění. Odvolací soud pouze zdůraznil, že odpovědnost za škodu (subjektivní i objektivní) nelze činit závislou na neomezené kauzalitě, tj. přístupu, že nebýt vykonaného zákroku, nedošlo by k úmrtí, poškození zdraví apod., a že se musí jednat o adekvátní příčinnou souvislost. Navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Ustanovení §421a obč. zák. s účinností do 31. 12. 2013 obsahuje skutkovou podstatu zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu; jde o odpovědnost toho, kdo plní závazek (zde poskytuje zdravotnické služby), za nebezpečí či riziko způsobení škody, které je dáno povahou či vlastnostmi užitého přístroje či jiné věci, ovšem za předpokladu, že okolnosti, které škodu způsobily, měly svůj původ právě v této konkrétní užité věci. Odpovědnost je dána za předpokladu, že škoda byla způsobena v důsledku kvalifikované události – vlivem okolností přímo vyplývajících z povahy použitého přístroje či věci. Jde o objektivní odpovědnost, jíž se nelze nijak zprostit. Tato tzv. absolutní objektivní odpovědnost však neznamená odpovědnost za všech okolností, nýbrž vzniká pouze tehdy, jsou-li splněny všechny její zákonné podmínky. Příčinná souvislost se nepředpokládá, musí být prokázána a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Existence příčinné souvislosti musí být najisto postavena; pouhá pravděpodobnost, že škoda mohla tvrzeným způsobem vzniknout, nepostačuje. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní nese žalobce (poškozený). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé její existenci vyloučit. O vztah příčinné souvislosti se v případě této objektivní odpovědnosti jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z povahy této věci. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2458/2013, ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2546/2010, ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1475/2011, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 25 Cdo 964/2014, ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1200/2007, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 636/2015).
V projednávané věci odvolací soud postavil své zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobci neprokázali, že škoda na zdraví jejich příbuzné D. D. vznikla v důsledku povahy nebo vlastností předmětu použitého při zdravotním výkonu (transanální excisi). Jak již bylo výše zmíněno, odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění (které není předmětem dovolacího přezkumu), že za nekrózou a následnou perforací střevní stěny sice obecně v prvopočátku stálo použití operačního přístroje (kauteru/elektrokoagulátoru), bezprostřední příčinou vzniku škody však byly až následné fyziologické pochody pacientky a další okolnosti (závažnost onemocnění, zhoršená schopnost regenerace vzhledem k věku a celkovému zdravotnímu stavu), které vedly k jejímu úmrtí. Lze tak souhlasit s odvolacím soudem, že zánět pobřišnice, následná sepse a multiorgánové selhání s následkem smrti nebyly způsobeny samotnou povahou přístroje (kauteru) a nejsou projevem jeho vlastností (působením materiálu, konstrukce či jiných specifických vlastností). Je pochopitelné, že každý takto invazivní operační zákrok u obdobných nemocí a pacientů vyššího věku bývá zatížen vyšším kvantem rizik a komplikací, které se mohou vyskytnout. Tyto faktory, jež nejsou dány povahou a vlastnostmi přístroje, mají nezanedbatelný vliv na úspěšnost zákroku a pooperační léčbu. Závěru odvolacího soudu, že není dána odpovědnost žalovaného za škodu podle §421a obč. zák. tak nelze ničeho vytknout. Byl-li navíc postup žalovaného při operaci D. D. lege artis, nepřipadá v úvahu ani jeho odpovědnost podle §420 obč. zák. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Námitka dovolatelů, že odvolací soud zpochybnil odpovědnost dle §421a obč. zák. jakožto odpovědnost typicky objektivní bez ohledu na zavinění, již není relevantní, neboť na výsledku nemůže ničeho změnit. Pro úplnost však lze uvést, že odvolací soud se žádného takového zpochybnění nedopustil. Ačkoliv uvedl ve svém odůvodnění (v bodě 14 svého rozhodnutí), že přijetí názoru žalobců by vedlo „k úplné eliminaci základního principu, na kterém je vystavěna odpovědnost za škodu, tj. za zavinění“, je z celkového kontextu i z odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1222/2012 zřejmé, že tím chtěl zdůraznit pouze to, že odpovědnost za škodu (subjektivní i objektivní) nelze činit závislou na neomezené kauzalitě, tj. přístupu, že nebýt vykonaného zákroku, nedošlo by k úmrtí, poškození zdraví apod., tedy že se naopak musí jednat o adekvátní příčinnou souvislost. Ostatně v bodě 10 odůvodnění odvolací soud zcela jednoznačně konstatoval, že v §421a obč. zák. jde o objektivní odpovědnost. I zde je odvolací soud zcela v souladu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3585/2007 a ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a), b) a c) a žalovaným bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů za vyjádření k podanému dovolání ve výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu