ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.526.2021.1
sp. zn. 25 Cdo 526/2021-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem ve věci žalobce: R. M. , narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Lukášem Hojdnem, Ph.D., advokátem se sídlem Francouzská 299/98, Praha 10, proti žalované: K. K, advokátka, IČO XY, se sídlem XY, zastoupená Mgr. Milanem Benešem, advokátem se sídlem Pražská 530/21, Mělník, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 388 617,83 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody a 250 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 4/2019-245, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 55 Co 180/2020-178, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, č. j. 19 C 4/2019-245, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 388 617,83 Kč s příslušenství jako náhradu škody (výrok I), zamítla žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou (výrok III) a žalobcem a vedlejší účastnicí na straně žalované (výrok IV). Rozhodl tak o nároku žalobce vyplývajícího z profesní odpovědnosti žalované podle §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v souvislosti s jejím zastupováním žalobce v trestním řízení před Okresním soudem ve Schwabachu pod sp. zn. 4 Cs 702 Js 100895/16.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2020, č. j. 55 Co 180/2020-278, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovaným (výrok II) a žalobcem a vedlejší účastnici na straně žalované (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dle jejího názoru není dovolání přípustné a navrhla jeho odmítnutí, popřípadě zamítnutí jako nedůvodné.
Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikováno pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14).
Žalobce v dovolání uvádí, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a že předmětná právní otázka má být Nejvyšším soudem posouzena jinak“. Evidentně se tím domáhá, aby dovolací soud posoudil jím předestřené otázky odlišně od odvolacího soudu. Nicméně to není řádným vymezením podmínky přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. formulovaný tak, že právní otázka vyřešená dovolacím soudem má být posouzena jinak, spočívá totiž v tom, že dovolací soud se má odchýlit od své předešlé rozhodovací praxe. Aby se v tomto případě jednalo o způsobilé vymezení podmínky přípustnosti dovolání, musí z něj být patrné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Žalobce však na žádnou předešlou judikaturu Nejvyššího soudu ve svém dovolání neodkazuje.
S odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu je třeba také konstatovat, že k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena podmínka přípustnosti dovolání (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku podmínky přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
Napadl-li žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaná a vedlejší účastnice na její straně by tedy zásadně měli právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, avšak s přihlédnutím k evidentním vadám dovolání, jakož i k obsahu jejich vyjádření, jejichž argumentace je ve vztahu k výsledku řízení bez významu, nelze odměnu advokáta za podané vyjádření (u vedlejší účastnice náhradu hotových výdajů za vyjádření k dovolaní prostřednictvím pověřeného zaměstnance) považovat za náklad účelně vynaložený (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2021
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu