ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1042.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1042/2021-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce D. V. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Kristýnou Vlčkovou Daňkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, proti žalovanému M. B. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, o zaplacení částky 980.752,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 80/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. prosince 2020, č. j. 83 Co 277/2019-118, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.181,- Kč k rukám JUDr. Ladislava Košťála, advokáta se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, do tří dnů do právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) proti měnícímu (zamítavému) výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
– pobočky v Liberci jako soudu odvolacího ze dne 3. prosince 2020, č. j. 83 Co 277/2019-118, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“). Dovolatel v něm totiž neuplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §241b o. s. ř.), nýbrž ve skutečnosti nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu rozhodného pro právní závěr, že mu nesvědčí právo na vypořádání investice vynaložené se souhlasem žalovaného na změnu (rekonstrukci) bytu, jejž si od něj pronajal nájemní smlouvou ze dne 4. června 1997 (dále jen „Smlouva“ a „byt“), ve znění dodatku č. 1 ze dne 11. června 2001 (dále jen „Dodatek“). Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybnil-li proto dovolatel správnost uvedeného právního závěru poukazem na to, co bylo obsahem vůle smluvních stran projevené ve Smlouvě a Dodatku a jak měla být tato vůle interpretována, napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 30. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, uveřejněný pod C 5276 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. srpna 2011, sp. zn. 26 Cdo 2105/2009, z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, či z 27. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1477/2019). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Bylo-li tedy v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišným právním závěrům stran řešení otázky existence uplatněného nároku podle §2220 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“ (v době uzavření Smlouvy a Dodatku šlo o nárok podle §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění – dále jen „obč. zák.“).
Nad rámec uvedeného dovolací soud – vzhledem charakteru uplatněných dovolacích námitek – pro úplnost podotýká, že měl-li podle zjištěných okolností dovolatel (nájemce) provést rekonstrukci bytu s tím, že veškeré případné „zhodnocení“ pronajaté věci (nikoli tedy samotná rekonstrukce bytu, jak se pokoušel podsouvat v dovolání) bude provedeno na jeho náklady (čl. 5 odst. 3 Smlouvy), přičemž žalovaný (pronajímatel) mu měl poskytnout finanční úhradu za provedenou rekonstrukci pouze v případě, že bude nucen použít některý z výpovědních důvodů zakotvených v době uzavření Dodatku v ustanoveních §711 odst. 1 písm. e/ a f/ obč. zák. (čl. 2 písm. b/ Dodatku), nemohl rozumně předpokládat, že mu bude požadovaná částka žalovaným uhrazena i tehdy, jestliže sám ukončí nájemní poměr výpovědí. Závěr odvolacího soudu, že citovanými ujednáními byla vyloučena možnost nájemce, jenž vypověděl nájemní poměr k bytu, domáhat se po ukončení nájemního vztahu na pronajímateli toho, o co se provedenou rekonstrukcí zvýšila hodnota pronajaté věci (tedy částky odpovídající zhodnocení bytu), tak ve skutečnosti odpovídá výkladovým pravidlům zakotveným v §35 odst. 2 obč. zák. (tj. v ustanovení, podle kterého je třeba vykládat Smlouvu a Dodatek i v současné době – viz §3074 odst. 1 větu první za středníkem o. z.) a je v souladu i se zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněném pod č. 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03. Již jen okraj dovolací soud podotýká, že použití zákonných výkladových pravidel směřuje vždy pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který účastník učinil, byl vyložen v souladu se stavem, jenž existoval v době, kdy byl úkon činěn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 13. srpna 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014). Vzhledem k tomu nelze při výkladu sporných ujednání účastníků zohledňovat právní úpravu obsaženou nyní v ustanovení §2220 odst. 1 o. z., jak se dožadoval dovolatel v dovolání. Smlouva i Dodatek byly totiž uzavřeny dávno před tím, než se citované ustanovení stalo součástí právního řádu; účastníci řízení ho tudíž – logicky vzato – nemohli vzít při formulaci dotčených právních úkonů v úvahu. I z tohoto důvodu se tedy dovolatel prostřednictvím nabídnutého výkladu sporných ujednání Smlouvy a Dodatku v souzené věci neopodstatněně domáhal, aby byla řešena jinak otázka vyřešená např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 3497/2006, z 23. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 2615/2012, a z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 1536/2017, na něž v dovolání rovněž poukázal.
Zbývá dodat, že dovolací soud nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti napadenému rozsudku „v celém jeho rozsahu“ , tj. jakoby i proti jeho nákladovému výroku II. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu