ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1198.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1198/2021-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Realty II a.s. , se sídlem v Praze 4 – Braníku, Branická 213/53, IČO: 63080567, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, proti žalované Louren Hotel Management, s.r.o. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Slezská 832/55, IČO: 24785342, zastoupené Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o vyklizení stavby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 99/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021, č. j. 12 Co 318/2020-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč k rukám Mgr. MUDr. Zdeňka Kubici, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (původně její právní předchůdkyně společnost LOUREN, s.r.o., se sídlem v Praze 4 – Braníku, Branická 213/53, IČO: 26738104) se změněnou (resp. rozšířenou) žalobou domáhala určení neplatnosti nájemní smlouvy, kterou uzavřela dne 1. ledna 2015 jako pronajímatelka s žalovanou jako nájemkyní (dále jen „Nájemní smlouva“) ohledně „stavby (budovy) č. p. 832, stavby občanského vybavení, která je součástí pozemku parc. č. 2728 o výměře 334 m 2 , zastavěná plocha a nádvoří, to vše v katastrálním území Vinohrady, obec Praha, zapsaného na listu vlastnictví č. 881, vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha“ (dále jen „předmětná stavba“, resp. „stavba“), a to na dobu určitou do 31. prosince 2058 za nájemné ve výši 120.000,- Kč měsíčně. Dále se rovněž domáhala určení neplatnosti dodatku č. 3 (dále jen „Dodatek č. 3“), kterým účastnice dne 1. února 2016 mimo jiné upravily nájemné na částku 135.000,- Kč měsíčně a změnily dobu nájmu tak, že nadále půjde o nájem na dobu určitou do 15. prosince 2026 (před tím, konkrétně dne 1. ledna 2016, dodatkem č. 2 /dále jen „Dodatek č. 2“/ změnily již dobu nájmu tak, že půjde o nájem na dobu určitou do 31. (správně 30.) září 2016; ještě před tím, konkrétně dne 30. října 2015, dodatkem č. 1 /dále jen „Dodatek č. 1“/ zvýšily nájemné na částku 240.000,- Kč měsíčně). Konečně se také domáhala vyklizení předmětné stavby.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. dubna 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, zamítl žalobu na určení neplatnosti Nájemní smlouvy (výrok I.), vyslovil neplatnost Dodatku č. 3 (výrok II.), zamítl žalobu na vyklizení stavby (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. února 2019, č. j. 12 Co 324/2018-228, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích o věci samé I. a III. a v nákladovém výroku IV. (výrok I.), zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti výroku II. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok III.).
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2020, č. j. 26 Cdo 3501/2019-256, odmítl dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti Nájemní smlouvy (výrok I.), a zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III. zamítajícím žalobu na vyklizení předmětné stavby a v nákladovém výroku IV., a dále ve výroku III. o nákladech odvolacího řízení účastnic, a také rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. zamítajícím žalobu na vyklizení předmětné stavby a v nákladovém výroku IV. V tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.).
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. června 2020, č. j. 4 C 99/2016-290, uložil žalované povinnost vyklidit a odevzdat žalobkyni předmětnou stavbu, která je součástí tam označeného pozemku, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 26. ledna 2021, č. j. 12 Co 318/2020-334, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic (výrok II.).
Dovolání žalované (dovolatelky) proti posledně citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Závaznost rozhodnutí (a otázek v nich řešených) upravuje ustanovení §159a a §135 o. s. ř. Výkladem ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. (nyní §159a odst. 1 a 3 o. s. ř.) při posouzení významu prejudiciální otázky vyřešené v jiném, svým předmětem souvisejícím řízení mezi týmiž účastníky, se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (srov. např. jeho rozsudky z 13. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení z 19. října 2011, sp. zn. 20 Cdo 2431/2010, uveřejněné pod č. 49/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro soud je závazné posouzení předběžné otázky učiněné v jiném řízení mezi týmiž účastníky, jde-li o otázku řešenou ve výroku rozhodnutí, tedy o otázku, která byla předmětem sporu. Právní vztahy mezi týmiž účastníky, které byly pravomocně vyřešeny soudním rozhodnutím, nemůže soud v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Pro úplnost zbývá dodat, že řešení ostatních otázek, s nimiž se musel soud vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí, není pro soud v jiném řízení závazné. To ovšem neznamená, že soud může závěry učiněné v předchozím pravomocně skončeném soudním řízení zcela pominout. I když jimi není vázán ve smyslu §159a odst. 4 o. s. ř. (nyní §159a odst. 3 o. s. ř.), musí se vypořádat se skutkovými zjištěními a právními závěry, v jejichž hodnocení se od dříve vydaného pravomocného soudního rozhodnutí hodlá odchýlit (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 27. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, a z 10. července 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, či rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. října 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, a z 9. dubna 2014, sp. zn. 26 Cdo 669/2014). Opačný postup by byl v rozporu s požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Již v usnesení z 26. února 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 16. října 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08), pak Nejvyšší soud dovodil, že otázka právního posouzení a stejně tak i otázka případné změny judikatury nemá z hlediska podmínky řízení podle §159a odst. 5 o. s. ř. (nyní §159a odst. 4 o. s. ř. – překážka věci pravomocně rozsouzené) žádný význam a není rozhodující ani okolnost, zda byl skutek po právní stránce posouzen nesprávně nebo neúplně (srov. obdobně též usnesení Nejvyššího soudu z 20. června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1558/2013 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 25. listopadu 2013, sp. zn. I. ÚS 2702/13/).
V posuzovaném případě jde v současné fázi řízení již jen o vyklizení stavby. Dovolatelka v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí vycházel z výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. dubna 2018, č. j. 4 C 99/2016-179, jímž byla pravomocně k 25. červenci 2018 vyslovena neplatnost Dodatku č. 3; podle jejího názoru by nyní měl být shledán platným stejně jako Dodatky č. 1 a 2, a to s ohledem na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. ledna 2020, č. j. 26 Cdo 3501/2019-256. Z výše citované judikatury však vyplývá, že posouzení předběžné otázky vyslovené ve výroku pravomocného rozhodnutí je pro soud v jiném (tím spíše v tomtéž) řízení závazné. Není přitom rozhodné, zda je takové právní posouzení úplné a správné či zda se posléze změnila judikatura; soud se již touto otázkou jednoduše nemůže znovu zabývat. Odvolacímu soudu tudíž nelze v tomto směru úspěšně vytýkat, jestliže pro účely svého rozhodnutí neposuzoval opětovně platnost Dodatku č. 3, který již byl pravomocně (samostatným výrokem) shledán neplatným. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že nepožaduje vydání nového rozhodnutí, jímž by soud vyslovil platnost Dodatku č. 3, ale pouze jeho „zohlednění“ jako stěžejního důkazu, pak ve skutečnosti tím popírá princip právní jistoty a závaznosti pravomocných rozhodnutí pro soudy a účastníky řízení. Aplikuje-li pak závěry přijaté Nejvyšším soudem ve vztahu k Dodatkům č. 1 a 2 bezvýhradně i na Dodatek č. 3, pak přehlíží, že platnost Dodatků č. 1 a 2 byla zpochybněna toliko s odkazem na nedodržení stranami ujednané formy, avšak ohledně Dodatku č. 3 žalobkyně tvrdila i další závažná pochybení. Již proto nelze bez dalšího uzavřít, že právní názor, který dovolací soud zaujal ohledně platnosti Dodatků č. 1 a 2 by se stejným způsobem projevil i při posuzování platnosti Dodatku č. 3, což ostatně vyplývá i z dotčeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020, č. j. 26 Cdo 3501/2019-256.
Bez ohledu na to je zapotřebí zdůraznit, že za výsledek řízení, tedy úspěch či neúspěch ve sporu, nese odpovědnost sám účastník, který má bedlivě hájit svá práva. Předložila-li tedy dovolatelka v řízení na svou obranu Dodatek č. 3 a vyvozovala-li z něj pro sebe příznivé právní následky, pak bylo pouze na ní, aby se proti vyslovení jeho neplatnosti účinně (včas – viz usnesení soudu prvního stupně z 31. července 2018, č. j. 4 C 99/2016-197, jímž bylo odmítnuto pro opožděnost její odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. dubna 2018, č. j. 4 C 99/2016-179) bránila, a to i s přihlédnutím k okolnosti, že podmínky Nájemní smlouvy bez dodatků pro ni byly (mohly být) příznivější; nemůže nyní odpovědnost za neúspěch v řízení přenášet na soud. Nezbývá proto než uzavřít, že odvolací soud posoudil takto nastolenou otázku v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit; nejde tudíž o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou, jak se – vzhledem k dovolací argumentaci – mylně domnívala dovolatelka.
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu, tj. co do výroku I. i výroku II.“ , tedy jakoby i jeho nákladový výrok. Zde však – z důvodů stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustným podle §237 o. s. ř., a proto je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku (§243 písm. a/ o. s. ř.) – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. září 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. srpna 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu