ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1457.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1457/2021-1612
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce L. R. , narozeného XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti žalované TRISIA, a. s. , se sídlem v Třinci - Lyžbicích, nám. Svobody 526, IČO 64610152, o nejasné podání žalobce, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 258/2006, o dovolání žalobce a T. R., narozené XY, bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2020, č. j. 15 Co 300/2020-1562, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje .
II. Dovolání T. R. se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (soud prvního stupně) usnesením ze dne 31. 7. 2020, č. j. 11 C 258/2006-1458, odmítl nejasná podání žalobce ze dne 7. 7. 2019 ve znění všech jejich doplnění.
K odvolání žalobce a T. R. Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) usnesením ze dne 30. 9. 2020, č. j. 15 Co 300/2020-1562, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.); současně odmítl odvolání T. R. (výrok III.) a nepřiznal jí právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobce a T. R. včasné dovolání, při jehož podání nebyli zastoupeni advokátem, avšak do dovolání vtělili žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovoláních rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Nejprve se Nejvyšší soud zabýval dovoláním žalobce.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle §241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle §104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §238 přípustné.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Podle §241b odst. 3 věty třetí o. s. ř. nebyl-li nedostatek podmínky uvedené v §241 ani ve lhůtě určené ke splnění této podmínky odstraněn, předseda senátu soudu prvního stupně dovolací řízení zastaví.
Podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně podle §241b odst. 3 věty třetí, ačkoliv se nezdařilo odstranit nedostatek podmínky uvedené v §241, rozhodne o zastavení dovolacího řízení pro nesplnění této podmínky dovolací soud.
Dovolacímu soudu je z vlastní činnosti známo, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu opakovaným podáváním neurčitých, popřípadě nedůvodných žalob, přičemž po zahájení řízení podává mimořádné množství vesměs neodůvodněných procesních podání (včetně opakovaně zamítaných návrhů na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce), jakož i opravných prostředků včetně opravných prostředků nepřípustných. Takové dlouhodobé a cílené počínání žalobce lze jednoznačně označit za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl již i Nejvyšší soud, a to v obecné poloze např. v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016.
Dovolací soud tak má za nepochybné, že záměrem počínání žalobce je nikoliv sledování ochrany jím tvrzeného subjektivního práva (§1 o. s. ř.), nýbrž vyvolání procesních obtíží ať již na straně soudu nebo účastníků řízení odlišných od žalobce. Takový zneužívající procesní postup žalobce však ve shodě s §2 a §6 o. s. ř. nemůže požívat právní ochrany. Odborná literatura i judikatura shodně dovozují, že má-li zneužití práva ze strany účastníka podobu jeho procesního úkonu a není-li stanoveno jiné řešení, pak se k úkonu podle ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. jako k nepřípustnému nepřihlíží [viz Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 9-10, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Nd 159/2016].
Dovolatel tak není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem a netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání, přičemž k jeho návrhu na ustanovení zástupce se nepřihlíží. Ačkoli žalobce nebyl soudem prvního stupně vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, dovolací soud ustáleně dovozuje, že žalobce si musí být vědom své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen, jelikož mu tato povinnost musí být známa nejen z jiných řízení, v nichž byl mnohokrát bezúspěšně vyzýván k odstranění nedostatku povinného zastoupení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3077/2018, ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3080/2018, nebo ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1441/2018), ale i z řízení v této věci v rámci předchozích dovolacích řízení (srov. výzva Nejvyššího soud ze dne 8. 12. 2016, č. j. 26 Cdo 5573/2016, 26 Cdo 5576/2016-1028).
Procesní postup dovolacího soudu je aprobován i Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu předestřel: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Dovolací soud uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení řízení o dovolání žalobce podle §243c odst. 3 věty třetí o. s. ř. zastavil.
Následně Nejvyšší soud odmítl dovolání T. R. proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 a odst. 3 věty první (aniž se zabýval splněním podmínky jejího povinného zastoupení v dovolacím řízení - §241b odst. 2 o. s. ř.), neboť k podání dovolání proti výroku I. není oprávněna (subjektivně legitimována) ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř., když nebyla účastníkem řízení v projednávané věci a napadené rozhodnutí se nedotýká jejích práv a povinností, proti výroku III. není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení dovolání rovněž není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 8. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu