ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.1578.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 1578/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Vimbau s. r. o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Jungmannova 36/31, IČO 28208838, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem se sídlem v Praze 1
– Novém Městě, Husova 240/5, proti žalované SILMET HP, a. s. , se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, IČO 27097773, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, o zaplacení 1.411.761 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 143/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 2021, č. j. 27 Co 311/2020-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.278,80 Kč k rukám JUDr. Martina Dančišina, advokáta se sídlem v Praze 1
– Novém Městě, Husova 240/5, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 27 Co 311/2020-160, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami (soud prvního stupně) ze dne 8. 6. 2020, č. j. 6 C 143/2019-106, jímž uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.411.761 Kč s tam blíže vymezenými (zákonnými) úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Předně je třeba uvést, že dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek. Z obsahu dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (především ohledně obsahu dohody ohledně užívání předmětných prostor čerpací stanice, výše úhrady za toto užívání a vůle účastníků uzavřít novou smlouvu o nájmu); skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit. Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odvolacího soudu nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (ne)platnosti dohod účastnic o dalším užívání a provozování čerpací stanice a zejména o výši úhrady za toto užívání, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014 – dohoda měla být uzavřena v roce 2018) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět. Při zjišťování úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Posoudil-li odvolací soud dohodu účastnic, že žalovaná bude za užívání předmětných nemovitostí (čerpací stanice) platit žalobkyni měsíčně částku 242.242 Kč, a to až do jejich úplného vyklizení, případně do dosažení jiné dohody, jako platnou, postupoval v souladu s touto ustálenou soudní praxí. Rovněž respektoval, že je třeba preferovat výklad upřednostňující platnost smlouvy, neboť opačný závěr by byl v rozporu s principy právního státu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010, či nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Jen pro úplnost je třeba dodat, že učiněným skutkovým zjištěním odpovídá také závěr odvolacího soudu, že ačkoliv se účastnice dohodly o výši úplaty za užívání předmětných nemovitostí po skončení nájmu, nebyla tím uzavřena nová nájemní smlouva (k takovému jednání nesměřovala vůle žalobkyně). Koneckonců, je-li předmětem sporu zaplacení dlužné částky za užívání nemovitostí, je za situace, kdy mezi účastnicemi existovala (nějaká) dohoda o užívání a výši úhrady za toto užívání, v konečném důsledku nerozhodné, zda je dohoda podle obsahu (novou) smlouvou o nájmu, či smlouvou inominátní (nepojmenovanou). Podstatné je, že žalovaná nemovitosti užívala a dohodnutou úplatu nezaplatila.
Námitkami, že odvolací soud neprovedl další navržené důkazy, dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou. Uplatnila tak opět jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§237 – 238a o. s. ř).
Dovolatelka sice napadla dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 9. 9. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu