ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.2030.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 2030/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně PK – PLUS CZ s. r. o. , se sídlem v Praze 3 – Žižkově, Biskupcova 1792/17, IČO 25923161, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměti 124/15, proti žalovanému L. K. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o určení výše nájemného, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 117/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, č. j. 28 Co 287/2020-153, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, č. j. 28 Co 287/2020-153, potvrdil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 (soud prvního stupně) ze dne 16. 1. 2020, č. j. 6 C 117/2018-107, jímž stanovil výši nájemného v tam blíže specifikovaném bytě počínaje dnem 11. 4. 2018 částkou 8.396 Kč měsíčně, výrok III., kterým zamítl vzájemný návrh žalovaného na určení, že nájemné v daném bytě ke dni podání žaloby (tj. 11. 4. 2018) činilo 1.320 Kč měsíčně, a výrok IV. o náhradě nákladů řízení; zrušil výrok II., jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni nedoplatek na dlužném nájemném ve výši 30.312 Kč (dále též jen „zrušující výrok“); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, a to „v celém rozsahu“. Podle obsahu jeho podání (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) však dovolání zjevně nesměřuje proti zrušujícímu výroku a proti výrokům o náhradě nákladů řízení; dovolání v této části neobsahuje žádné odůvodnění ani údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil výroky I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Předně je třeba uvést, že dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zejména prostřednictvím skutkových námitek. Z obsahu dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a proti jeho způsobu hodnocení důkazů, nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (především ohledně obsahu nájemní smlouvy a výměry předmětného bytu); skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení měnit nemůže. Uplatňuje tedy jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. Jen pro úplnost lze uvést, že skutková zjištění odvolacího soudu nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
Jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř., uplatnil rovněž námitkami, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl všechny navržené důkazy, nevypořádal se se všemi námitkami (zejména s námitkou absolutní neplatnosti nájemní smlouvy a na ni navazujících oznámení o jednostranném zvyšování nájmu), nezohlednil veškeré rozhodné skutečnosti, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a účastníkům neposkytl náležité poučení (§118a o. s. ř.). Není-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.), nemůže dovolací soud k vadám řízení přihlédnout, a to i kdyby byly dány – o takovou situaci ostatně v dané věci ani nejde. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevykazuje vady, které by zakládaly jeho nepřezkoumatelnost, z jeho obsahu také vyplývá, že se nalézací soudy náležitě zabývaly otázkou neplatnosti nájemní smlouvy a příslušných oznámení o zvýšení nájemného. Navíc, spatřuje-li dovolatel neplatnost nájemní smlouvy ze dne 19. 4. 2000 v její neurčitosti, neuvádí, v čem konkrétně by smlouva měla být neurčitá a pouze obecně odkazuje na běžné závěry vyplývající z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vztahu k námitkám týkajícím se správnosti znaleckého posudku lze nadto dodat, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Soud tedy věcnou správnost odborných závěrů přezkoumávat nemůže (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky (na níž je založeno právní posouzení odvolacího soudu), zda soudu přísluší přezkoumávat jednostranné zvýšení nájemného poté, co nájemci uplynula prekluzivní lhůta k podání žaloby o určení neplatnosti zvýšení nájemného podle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2171/2009, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1118/2014, ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 2105/2017) je ustálená v závěru, že §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb. brání tomu, aby platnost oznámení o jednostranném zvyšování nájemného byla posuzována po marném uplynutí tam stanovené prekluzivní lhůty a byla zkoumána (byť jako otázka předběžná) v jiném řízení než o žalobě na určení neplatnosti zvýšení nájemného. Uvedené přitom platí bez zřetele k tomu, jakým důvodem neplatnosti (absolutní či relativní) mělo být oznámení pronajímatele o zvýšení nájemného postiženo, neboť uplynutím prekluzivní lhůty dochází ke zvýšení nájemného ze zákona.
Odvolací soud se tedy neodchýlil od standardní rozhodovací praxe, dospěl-li k závěru, že v nyní posuzované věci (v řízení o určení výše nájemného) mu nepřísluší posuzovat platnost oznámení o zvýšení nájemného, které pronajímatel v minulosti učinil podle zákona č. 107/2006 Sb., a to ve vztahu k řešení otázky (ne)překročení zákonem předepsané maximální hranice zvýšení nájemného. Nalézací soudy se nemohly ani zabývat absolutní neplatností dříve učiněných oznámení o zvýšení nájemného, neboť tato zvýšení nikdy nebyla žalovaným (nájemcem) napadena žalobou o určení neplatnosti zvýšení nájemného (dle §3 odst. 6 zákona č. 107/2006 Sb.). Ostatně, žalovaný dřívější navýšení nájemného vždy akceptoval a nájemné ve zvýšené výši hradil; nesouhlasil až s návrhem žalobkyně na zvýšení nájemného podle §2249 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, od 1. 3. 2018 na částku 8.396 Kč měsíčně.
Přisvědčit nelze ani dovolací námitce, že nájemní smlouva – uzavřená mezi účastníky dne 19. 4. 2000 – je absolutně neplatná, neboť v době jejího uzavření nebylo možné sjednat nájem s tzv. regulovaným nájemným.
I v době (zásadně od 1. 3. 1995), kdy byty již nucené regulaci nájemného nepodléhaly a pronajímatelé tak měli možnost v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, nájemci nic nebránilo, aby se s pronajímatelem dohodl na výši nájemného odpovídající vyhlášce č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Je tomu tak proto, že jde o projev zásady autonomie vůle účastníků právního vztahu a zásady smluvní volnosti [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 26 Cdo 284/2017 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2273/18)]. Takováto dohoda účastníků o výši nájemného nebránila jednostrannému zvyšování nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb. (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4197/2019), nebyla ani nevyloučena žádným ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §696 odst. 1 in fine ).
Dovolací soud neshledal důvod pro přerušení řízení o dovolání a postoupení věci Ústavnímu soudu k posouzení souladu zákona č. 107/2006 Sb. s ústavním pořádkem; ostatně Ústavní soud, ačkoli sám tento zákon několikrát aplikoval, k podobnému postupu rovněž důvod neshledal.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 11. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu