ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.439.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 439/2021-1075
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kramperou, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované DELTA CENTER a. s. , se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Bubenské nábřeží 306/13, IČO 45148007, zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem se sídlem v Praze 6, Pod novým lesem 127/44, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1) E.R.O.C. s. r. o. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Petřínská 489/5, IČO 63672332, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 1090/14, 2) D. Q. N. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného opatrovnicí Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou se sídlem v Praze 5, Přeučilova 2735/3, 3) D. H. T. , narozeného XY, bytem XY, o zaplacení 246.417.488 Kč s příslušenstvím a o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 104/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, takto:
I. Řízení o dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. března 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, o vyklizení nemovitostí, se zastavuje , jinak se dovolání odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Krampery, advokáta se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejšími účastníky na straně žalované nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 19. 11. 2019, č. j. 35 Co 258/2019-822, jímž potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (soud prvního stupně) ze dne 11. 3. 2019, č. j. 5 C 104/2012-608, kterým uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku částku 246.417.488 Kč s tam blíže vymezeným úrokem z prodlení (odstavec I. výroku), uložil žalované povinnost do 30 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizené předat žalobci tam blíže specifikované nemovitosti (odstavec II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Podáním dovolání vznikla dovolatelce povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání [viz §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)], který činí – vzhledem k tomu, že dovolání žalované směřuje proti celému předmětu rozsudku odvolacího soudu – podle položky 23 bodu 1 písm. b) sazebníku poplatků (řízení o vyklizení nemovitosti) a položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků (řízení o zaplacení 246.417.488 Kč) celkem 28.000 Kč. Po výzvě soudu prvního stupně k úhradě poplatku podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků zaplatila dovolatelka na soudní poplatek 14.000 Kč. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, č. j. 26 Cdo 439/2021-1067, byla dovolatelka vyzvána také k zaplacení soudního poplatku podle položky 23 bodu 1 písm. b) Sazebníku poplatků, a to do 15 dnů od doručení usnesení. Usnesení jí bylo doručeno dne 15. 4. 2021, soudní poplatek za dovolání však nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen.
Nejvyšší soud proto podle §9 odst. 2 zákona o soudních poplatcích zastavil řízení o dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části, ve které bylo rozhodnuto o vyklizení nemovitostí.
Ve zbývající části (proti části výroku potvrzujícího výrok soudu prvního stupně o zaplacení částky 246.417.488 Kč s úrokem z prodlení) není dovolání žalované podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
S ohledem na dobu uzavření smlouvy o nájmu (1994) a období, za které je požadováno nájemné (roky 2010 - 2012), posuzoval dovolací soud věc (stejně jako soudy obou stupňů) podle předcházející právní úpravy (§3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
Předně je třeba zdůraznit, že vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný (upozorňuje na nedostatky jeho odůvodnění), a že z důkazů provedených soudem prvního stupně (aniž je zopakoval) učinil jiná skutková zjištění, nevymezila žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo, ale pouze namítá, že řízení bylo postiženo vadou, a uplatnila tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§237-238a o. s. ř.).; samy o sobě takové vady (i kdyby byly dány - a o takovou situaci se v této věci ani nejednalo) přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Jen pro úplnost lze stručně zmínit, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odpovídá §157 odst. 2 o. s. ř., ostatně tvrzené nedostatky odůvodnění zjevně ani nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatelky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž vyplývá, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil a na které pro stručnost odkázal. Dovolatelka konkrétní pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že vyšel ze zjištění, že dodatek k nájemní smlouvě č. 6 byl uzavřen 4. 11. 2012, ačkoli soud prvního stupně zjistil, že byl uzavřen 4. 11. 2002. V této části odůvodnění rozsudku však odvolací soud pouze reagoval na odvolací námitku dovolatelky, kterou uvedl v doslovném znění (včetně chybného dne uzavření dodatku č. 6). Z ničeho však nevyplývá, že by při právním posouzení skutečně vycházel z toho, že dodatek byl uzavřen dne 4. 11. 2012; naopak v kontextu celého odůvodnění lze mít za to, že i v této části odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Skutková zjištění nevykazují jakýkoliv nesoulad, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti zástupce žalované, ačkoliv byl řádně omluven. Prostřednictvím této námitky totiž namítá, že jí nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem a tím vystihuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle §229 odst. 3 o. s. ř., která však přípustnost dovolání nezakládá. K posouzení její důvodnosti slouží od 1. 1. 2001 toliko žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývající dovolací námitky zpochybňují právní posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) je založeno na několika důvodech vyvracejících důvodnost tvrzení žalované, že její pohledávky zanikly započtením.
Především je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že započtení pohledávek, které žalovaná učinila vůči pohledávkám žalobce na úhradu nájemného za období let 2010 – 2012, jsou z důvodu neurčitosti předmětných právních úkonů neplatné.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v závěru, že z právního úkonu směřujícího k započtení musí být patrno, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení a proti jaké pohledávce věřitele; při započtení více pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně zjistit, které pohledávky a v jaké výši zanikají. V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, rozsudek téhož soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3330/2011, uveřejněný pod číslem 56/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Od této rozhodovací praxe se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) vyšel mimo jiné z toho, že v listinách, jimiž žalovaná prokazovala započtení svých pohledávek vůči pohledávkám žalobce, nejsou uvedeny jednotlivé pohledávky žalované započítávané vůči jednotlivým čtvrtletním pohledávkám žalobce. Současně z jednotlivých dokladů nelze ani určit, zda se jednalo o náklady žalované na opravy nad rámec běžné údržby či technické zhodnocení nemovitosti, nebo zda šlo o náklady na běžnou údržbu předmětu nájmu k níž se žalovaná zavázala nájemní smlouvou; tedy zda se vůbec jednalo o pohledávky, které si žalovaná mohla započítat. Již s ohledem na tato zjištění je nutné závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o neplatnosti započtení považovat za správný.
Dovolatelce lze samozřejmě přisvědčit, že v rámci započtení pohledávek lze započítávané pohledávky specifikovat i odkazem na jinou listinu, v níž jsou pohledávky specifikovány (odvolací soud koneckonců k jinému závěru ani nedospěl). I tato listina (resp. listiny) na které je odkazováno, však musí být dostatečně určitá. Úsudek o neurčitosti právního úkonu, ač je sám o sobě závěrem právním, je vždy úzce spjat s konkrétními skutkovými zjištěními; dovolací soud proto k jeho přezkumu přistupuje zdrženlivě, přičemž koriguje toliko zřejmá vybočení z mezí stanovených pro posuzování určitosti právních úkonů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3308/2010).
S ohledem na správnost závěru odvolacího soudu o neurčitosti a tudíž neplatnosti započtení, se dovolací soud nezabýval – z důvodu procesní ekonomie – zbývajícími dovolacími námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje správnost dalších závěrů odvolacího soudu (které ostatně uvedl vesměs jako argumenty „navíc“) o nedůvodnosti její obrany, že dlužné nájemné zaniklo započtením, neboť jejich posouzení nemůže na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu nic změnit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V případě statutárních měst se podle ustálené judikatury zásadně presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, uveřejněný pod číslem 232/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Jelikož v projednávané věci nejde o problematiku, jež by představovala výjimku z této základní zásady (tzn. velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou apod.), naopak jde o spor týkající se relativně typizované a časté agendy řešené na úrovni obcí, bylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů za vyjádření k dovolání žalované v paušální výši 300 Kč podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 12. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu