ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.557.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 557/2021-114
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně Original S1 Property SE , se sídlem v Praze 3, Roháčova 1666/94, IČO 24273414, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO: 00006947, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 5.558.843,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 18/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2020, č. j. 58 Co 98/2020-87, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou 25. 1. 2018 domáhala zaplacení částky 5.558.843,90 Kč s příslušenstvím (v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2017 do zaplacení) z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného ve 47 bytech nacházejících se v 6 domech v jejím vlastnictví (či vlastnictví její předchůdkyně), a to za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j. 58 Co 98/2020-87, výrokem I. potvrdil rozsudek ze dne 16. 7. 2019, č. j. 17 C 18/2018-67, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) shledal, že se žalobkyně domáhala odškodnění za dobu od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006, přičemž požadovaný nárok měl za promlčený. Uvedl, že časový odstup uplatnění nároku více než 10 let od vniku tvrzené újmy nevypovídal o bdělém přístupu žalobkyně. Ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uzavřel, že žalobkyně nehájila své nároky s dostatečnou péčí, když byla zcela nečinná a svůj nárok uplatnila až s odstupem řady let, aniž by jí v tom bránily konkrétní okolnosti. Takovému přístupu nelze poskytnou právní ochranu ani za takové situace považovat námitku promlčení za zneužití práva.
Proti rozsudku odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou konkrétně odkázala, a to v otázce posouzení námitky promlčení jako výkonu práva učiněného v rozporu s dobrými mravy, případně jako výraz zneužití práva. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Projednávanou věc je nutné s ohledem na dobu, za niž je náhrada za nucené omezení vlastnického práva požadována, posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (§3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
V otázce promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnické práva platí (srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 13 Co 578/2011, uveřejněný pod č. 18/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 20. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1896/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2421/2012 – ústavní stížnost podanou proti uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 12. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1688/13, nebo ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5278/2017), že právo na náhradu se promlčuje v obecné tříleté době podle §101 obč. zák., která počíná dnem omezení vlastnického práva; případná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tím není vyloučena.
Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že námitka promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobeného protiústavní regulací nájemného vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům dlouhodobě odpovídající ochranu, je zásadně v rozporu s dobrými mravy. Zároveň však uvedl, že uvedený závěr se neprosadí tam, kde např. žalobce (pronajímatel) postupoval v rozporu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ (právo patří bdělým), zejména v případech, kdy by žalobu na náhradu za takovéto nucené omezení vlastnického práva podal u soudu s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila protiústavní nečinnost Parlamentu, tedy kdy regulace nájemného přestala postrádat právní základ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 26 Cdo 4951/2017 nebo naposledy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3568/2020). Uvedená judikatura řeší speciálně otázku námitky promlčení nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jejího rozporu s dobrými mravy, přičemž se neodchyluje ani od judikatury obecnější povahy, na kterou poukazovala dovolatelka (včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14, což vysvětlil i odvolací soud).
V projednávané věci dovolatelka uplatnila nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené protiústavní regulací nájemného za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2006 žalobou podanou u soudu až dne 25. 1. 2018, tedy s odstupem více než 11 let od ukončení protiústavní regulace nájemného. Jestliže odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na zmíněný dlouhý časový odstup od ukončení protiústavního stavu do podání žaloby, a také s přihlédnutím k tomu, že dovolatelka netvrdila žádné výjimečné okolnosti, pro něž nemohla svůj nárok uplatnit dříve, posoudil nastolenou otázku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od které není důvod se odchýlit. Za výjimečné okolnosti totiž nelze považovat dřívější neustálenost judikatury či obavu o výsledek sporu vzhledem ke vzniku značných nákladů řízení. Takový postup již z povahy věci odporuje zmíněné zásadě „vigilantibus iura scripta sunt“; nelze totiž aktivně (s dostatečnou péčí) hájit své právo pouhým sledováním vývoje judikatury a čekáním na „vhodný“ okamžik k podání žaloby.
Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nim postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti těmto výrokům by ani nebylo přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 4. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu