ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.894.2021.1
sp. zn. 26 Cdo 894/2021-139
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně FANIKA s.r.o. , se sídlem ve Vsetíně, U Bečvy 2052, IČO: 26870801, zastoupené Mgr. Ondřejem Kovářem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Dolní náměstí 1356, proti žalovanému Tělovýchovná jednota MEZ Vsetín, spolek , se sídlem ve Vsetíně, Mostecká 367, IČO: 00533815, zastoupenému Mgr. Janem Davídkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetíně II 7147, o zaplacení částky 351.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 107/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. září 2020, č. j. 15 Co 208/2020-97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.297,- Kč k rukám Mgr. Jana Davídka, advokáta se sídlem ve Zlíně, Lešetíně II 7147, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (bývalá nájemkyně nebytových prostor, jež si pronajala od žalovaného nájemní smlouvou ze dne 1. května 2008 – dále jen „nebytové prostory“ a „Nájemní smlouva“) se domáhala, aby jí žalovaný (pronajímatel nebytových prostor) zaplatil částku 351.800,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Žalobu odůvodnila zejména tvrzeními, že v důsledku odsouhlasené změny nebytových prostor zvýšila jejich hodnotu, že žalovaný se v čl. 5.6. Nájemní smlouvy zavázal jí zhodnocení po skončení nájmu uhradit a že smluvní strany v čl. 5.3. Nájemní smlouvy potvrdily, že část tohoto zhodnocení, která je předmětem daného řízení, jí bude kompenzována právě zaplacením žalované částky. Uplatněný nárok současně podřadila pod ustanovení §667 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. září 2020, č. j. 15 Co 208/2020-97, změnil (vyhovující) rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně (soudu prvního stupně) ze dne 6. března 2020, č. j. 7 C 107/2019-51, tak, že žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Na zjištěném skutkovém základě dovodil, že žalobkyně není v daném sporu aktivně věcně legitimována. Podle jeho názoru je tomu tak proto, že investici do pronajaté věci, o jejíž vypořádání žádá v tomto řízení, ve skutečnosti vynaložil předchozí nájemce nebytových prostor, který na ni svoji pohledávku z dotčené investice (účinně) nepřevedl; kupní smlouva ze dne 20. března 2006 (dále též jen „Kupní smlouva“), na níž odkazoval čl. 5.3. Nájemní smlouvy zmíněný v žalobě, změnu v osobě věřitele žalované pohledávky přivodit nemohla, neboť se týkala prodeje tam specifikovaných movitých věcí, a nikoli převodu předmětné pohledávky na vypořádání investice do pronajaté věci (nebytových prostor).
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle §237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud předně zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Namítla-li tudíž dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (dovolací námitkou, jíž se pokusila zpochybnit správnost /úplnost/ skutkových zjištění rozhodných pro právní závěr, že nenabyla žalovanou pohledávku /převodem/ od předchozího nájemce nebytových prostor), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). V uvedené souvislosti lze jen dodat, že okolnost, že žalovaný věděl, resp. bylo mu řádně (míněno zřejmě postupitelem, tj. předchozím nájemcem nebytových prostor – viz §526 obč. zák.) notifikováno (oznámeno), že předchozí nájemce nebytových prostor postoupil dovolatelce pohledávku, která je předmětem daného řízení, dovolatelka poprvé zmínila až v dovolání. Již z toho je zřejmé, že uvedená okolnost nemohla mít – podle stavu v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.) – povahu shodného tvrzení účastníků ve smyslu §120 odst. 3 o. s. ř., jak se mylně domnívala. Ve skutečnosti šlo o tzv. skutkovou novotu, jíž uplatnila teprve v dovolání i přesto, že v dovolacím řízení platí zákaz skutkových novot (§241a odst. 6 o. s. ř.). Lze tedy shrnout, že prostřednictvím námitek týkajících se postoupení (převodu) sporné pohledávky předchozím nájemcem nebytových prostor se dovolatelka v konečném důsledku dožadovala, aby v dovolacím řízení byla řešena (právní) otázka, kterou se odvolací soud nezabýval a – logicky vzato – ani zabývat nemohl, neboť okolnosti rozhodné pro její posouzení nevyplynuly z dosavadních provedených důkazů či přednesů účastníků a ani jinak nevyšly najevo v průběhu řízení před soudy nižších stupňů. Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolací námitce, že odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, aniž předtím seznámil dovolatelku se svým právním názorem (odlišným od právního názoru soudu prvního stupně) a umožnil jí se k němu vyjádřit, je zapotřebí zdůraznit následující. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný na str. 324 v sešitě č. 9/2010 časopisu Soudní rozhledy, z 22. listopadu 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, uveřejněný pod č. C 8968 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či usnesení ze 17. května 2017, sp. zn. 22 Cdo 4491/2016, na něž odkázala dovolatelka v dovolání) zaujal názor, že vydal-li odvolací soud tzv. překvapivé rozhodnutí, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Byť taková vada přípustnost dovolání nezakládá a lze k ní přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (viz §242 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přesto pokládá za potřebné v tomto případě dodat, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.
V předmětné věci odůvodňovala dovolatelka podanou žalobu mimo jiné ujednáním obsaženým v čl. 5.3. Nájemní smlouvy, podle kterého na ni měla být převedena žalovaná pohledávka předchozím nájemcem nebytových prostor Kupní smlouvou. Kupní smlouvu měl k dispozici již soud prvního stupně, který ji provedl (přečtením) k důkazu při jednání dne 27. února 2020 (viz protokol o jednání na č. l. 41 až 43 spisu). Odvolací soud pak – v souladu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř. – zopakoval dokazování Kupní smlouvou (sdělením jejího podstatného obsahu) při odvolacím jednání dne 21. září 2020 (viz protokol o odvolacím jednání na č. l. 93 a 94 spisu). Obou těchto jednání se dovolatelka zúčastnila (prostřednictvím svého jednatele i zástupce) a dostala při nich prostor se ke Kupní smlouvě (k jejímu obsahu, resp. pravosti a správnosti) vyjádřit (srov. opět již zmíněné protokoly o jednání před soudy nižších stupňů). Za tohoto stavu mohla a měla předpokládat, že soudy se budou obsahem Kupní smlouvy zabývat, a tudíž nemohla být překvapena tím, že z ní odvolací soud učinil skutková zjištění rozhodná pro právní posouzení dané věci (v tomto případě její aktivní věcné legitimace k vymáhání žalované pohledávky). Z řečeného současně bez dalšího vyplývá, že odvolací soud nerozhodl o věci samé v neprospěch dovolatelky pro nesplnění povinností tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o její aktivní věcné legitimaci v daném sporu. Pak ovšem nebylo namístě, aby ji o uvedených procesních povinnostech (břemenech) poučoval (podle §5, resp. podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. ve spojení s §213b o. s. ř.). Ani v tomto směru nelze tedy napadené rozhodnutí pokládat za nepředvídatelné, jak namítala dovolatelka (k tomu viz v podrobnostech rozsudek Nejvyššího soudu z 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v sešitě č. 5/2007 časopisu Soudní rozhledy /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06/). Vzhledem k uplatněným dovolacím námitkám lze navíc přičinit, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a ani ústavně zaručeným právem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, a z 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013, uveřejněné v sešitě č. 5/2014 časopisu Soudní rozhledy, či z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4048/2017; viz též usnesení Ústavního soudu z 18. června 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Proto nelze bez dalšího – zejména bez přihlédnutí k individuálním okolnostem konkrétního případu – aplikovat právní názor, který stran povinnosti odvolacího soudu seznámit účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně zaujal Nejvyšší soud v rozsudcích z 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a z 19. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, tj. v rozhodnutích, na něž dovolatelka v dovolání rovněž poukázala.
K uplatněným dovolacím námitkám lze dále také uvést, že soudní praxe se již dříve, tj. za účinnosti občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ustálila v názoru, že rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněný pod č. 178/2002 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněném pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 154/2003 časopisu Soudní judikatura (tj. v rozhodnutí, jež zmínila i dovolatelka v dovolání), Nejvyšší soud dovodil, že je-li žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění vycházející ze skutkového tvrzení, že na základě smlouvy o nájmu žalovaný užíval nebytové prostory a neposkytl za to žalobci smluvené protiplnění (nájemné), avšak podle názoru soudu je nájemní smlouva neplatná a jiný důvod užívání není tvrzen, není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobce na zaplacení požadované částky podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Obdobný závěr konečně vyplývá i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, uveřejněného pod č. 27/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 29/2012 časopisu Soudní judikatura. Jiná je však situace tehdy, jestliže v řízení o vypořádání nájemcovy investice do pronajaté věci vyjde – jako v daném případě – najevo, že dotčenou investici provedla osoba odlišná od žalobce, jenž se domáhá jejího vypořádání, a že tato osoba pohledávku pramenící ze své investice do předmětu nájmu na žalobce (účinně) nepřevedla. Z hlediska rozhodné právní úpravy (§667 odst. 1 obč. zák.) uvedené situaci plně koresponduje závěr o nedostatku žalobcovy aktivní věcné legitimace, který nutně vede k zamítnutí žaloby, a to aniž by bylo možné podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než které bylo uvedeno v žalobě (ostatně dovolatelka v dovolání nespecifikovala, pod jaké jiné hmotněprávní ustanovení měl být – podle ní – uplatněný nárok správně podřazen). Snad jen na okraj lze k řečenému současně poznamenat, že není věcí soudu, aby za tohoto stavu poučoval žalobce o hmotném právu, resp. o věcné legitimaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 30. října 2001, sp. zn. 29 Cdo 2494/99, uveřejněné pod č. 37/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 29. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 1955/2009 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 16. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 2828/11/, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu z 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, a ze 7. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 286/03).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 5. 2021
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu