ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.1863.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 1863/2020-274
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně M. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Šmídem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Boskovicích, Hybešova 2378/17, PSČ 680 01, proti žalovanému Bytovému družstvu v Orlové , se sídlem v Orlové, Masarykova třída 1326, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 00052001, zastoupenému JUDr. Janem Handlířem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1758/4, PSČ 702 00, o určení členství v bytovém družstvu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 Cm 45/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 Cmo 114/2019-193, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 3.400 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 9. 2018, č. j. 15 Cm 45/2018-93, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je společnou členkou Bytového družstva v Orlové společně s manželem P. J. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[2] K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
[3] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[4] Dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož „účastníkem řízení o určovací žalobě má být ten, kdo je účasten právního poměru nebo práva, o něž v řízení jde, resp. jehož právní sféry se spor týká“, je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou při výkladu otázky věcné legitimace v řízení o určení podle §80 o. s. ř., z níž se podává:
1/ Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci, a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, uveřejněný pod číslem 6/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu v něm citovanou).
2/ K dosažení určení, že žalobkyně je členkou družstva a nájemkyní bytu, musí žaloba směřovat vůči všem subjektům, jejichž práva mohou být tímto určením dotčena a které jí toto právo upírají (tedy jak vůči tomu, kdo jako nájemce byt užívá, tak proti bytovému družstvu) Srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 29 Odo 592/2003, či ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 109/2003, nebo obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4323/2009, či ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4786/2010).
[5] Nesměřuje-li žaloba v projednávané věci, kterou se žalobkyně domáhá určení společného členství s P. J. v bytovém družstvu, také proti P. J. (jehož právní sféry se spor týká), žalobkyně se jejím prostřednictvím nemůže domoci požadovaného určení (společného členství v bytovém družstvu).
[6] Argumentace dovolatelky, jejímž prostřednictvím dovozuje existenci svého naléhavého právního zájmu ze závěrů Nejvyššího soudu učiněných v usnesení ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3164/2012, je nepřiléhavá, neboť citované usnesení řeší otázku výlučného členství v družstvu, nikoli společného členství, a vychází tak z jiného skutkového základu.
[7] Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky ohledně nedostatečného poučení soudem prvního stupně týkající se věcné legitimace účastníka řízení.
[8] Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu §5, resp. §118a o. s. ř.) vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky (ohledně nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, nebo ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[9] Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nebyla porušena poučovací povinnost týkající se okruhu účastníků řízení, plně odpovídá shora citované judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu.
[10] Jelikož výše uvedený závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace obstojí jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, nečiní dovolání přípustným ani ostatní námitky dovolatelky týkající se dobré víry ve vztahu k titulu nabytí společného členství; jejich přezkoumání by nemohlo vést k jinému výsledku řízení, a tudíž by se nemohlo ani projevit v poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1879/2011, či ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1654/2012).
[11] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněné družstvo domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu