ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.2100.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 2100/2020-712
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce K. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, PSČ 261 01, proti žalovanému Metrostav a. s., se sídlem v Praze 8, Koželužská 2450/4, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 00014915, zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 149/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2020, č. j. 3 Co 7/2019-684, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.246 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 8. 2015, č. j. 34 C 149/2007-479,
1/ uložil žalovanému povinnost zdržet se:
a) užívání vyobrazení obsahujících napodobení papírenské normy ISO 216 DIN 476 dle přílohy č. 1 a také jejich zjevných modifikací, jak jsou zobrazeny v kapitolách Manuálu Vizuálního stylu Metrostav 04/14 (dále jen „Manuál 04/14“) označených ve výroku,
b) používání jakéhokoliv vyobrazení společnosti Metrostav „Zde staví METROSTAV“ s použitím jiného než autorského písma Metrostav ve slovech „zde staví“, jak je zobrazeno v částech Manuálu 04/14 označených ve výroku,
c) používání písma Helvetica condensed a Arial condensed, jak je zobrazeno v Manuálu 04/14 v čl. 1/5.1., a používání číslic s přerušovanou linkou, jak je zobrazeno v částech Manuálu 04/14 označených ve výroku,
přičemž Manuál 04/14 je přílohou č. 2 rozsudku, a to ve lhůtě do jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok I.) [tento výrok nabyl právní moci dne 8. 2. 2017],
2/ uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.000.000 Kč (výrok II.),
3/ žalobu co do částky 500.000 Kč zamítl (výrok III.) [tento výrok nabyl právní moci dne 9. 10. 2015]
4/ a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
[2] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 5 Co 3/2016-573, rozsudek soudu prvního stupně mimo jiné ve výroku II. (o nároku na přiměřené zadostiučinění v penězích) a IV. (nákladovém výroku) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 34 C 149/2007-661, uložil žalovanému zaplatit žalobci 1.000.000 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[4] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
[5] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] Dovoláním otevřená otázka, zda v projednávané věci byly naplněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v penězích, a to ve výši určené napadeným rozhodnutím, nečiní dovolání přípustným, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že:
1) Přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy dotčené osobě vznikla nemateriální újma takové intenzity a rozsahu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě (například omluvy).
2) Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění soud přihlédne zejména k rozsahu vzniklé újmy, jakož i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.
3) Skutečnosti, které vedly k určení konkrétní výše zadostiučinění, musí soud náležitě a přezkoumatelným způsobem vyložit.
Srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 79/2001, ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 952/2005, či usnesení ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1051/2006, přijaté při výkladu §32 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., zákona o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), jejichž závěry se – s ohledem na shodný obsah obou ustanovení – v tomto směru plně uplatní i při výkladu §40 odst. 1 písm. e) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
[7] Odvolací soud v souladu s výše uvedenou judikaturou a kritérii v §40 odst. 1 písm. e) autorského zákona přihlédl k tomu, že:
1) „Zkomolením“ žalobcova díla (vizuálního stylu) dovolatelem bylo zasaženo do žalobcova renomé jako autora – v očích laické i odborné veřejnosti – s dopady do dalších oborů jeho působnosti (žalobce díky své prestiži a uměleckým kvalitám působí jako vysokoškolský pedagog, soudní znalec a zastává funkci v autorských svazech). Srov. například výpovědi kolegů žalobce N. a R.
2) Rozsah zásahu do žalobcova díla byl značný, neboť „zkomolené“ dílo žalobce bylo zveřejněno na plakátech a bannerech na staveništích a na dalších předmětech sloužících k propagaci dovolatele v tuzemsku i zahraničí. Některé z nich byly i mediálně známé (Hlavní nádraží v Praze, hněvkovický tunel).
3) Dovolatel používal „zkomolené“ dílo – i přes upozornění žalobce – po dlouhou dobu (více než 10 let).
[8] Jestliže na základě těchto kritérií odvolací soud uzavřel, že k odčinění újmy takové intenzity není nepeněžité zadostiučinění (omluva) dostačující a že peněžité zadostiučinění ve výši 1.000.000 Kč k jejímu odčinění je přiměřené, nelze tomuto závěru ničeho vytknout.
[9] Na výše uvedený závěr nemůže mít vliv, že odvolací soud při posuzování vzniku nemateriální újmy nesprávně přihlédl i k majetkovému kritériu – „hodnotě díla“. Ostatní zohledněná kritéria k přijetí výše uvedeného závěru postačují.
[10] Dovolání pak není přípustné ani k zodpovězení otázky požadavků kladených na odůvodnění přiznaného zadostiučinění, již dovolatel otevírá, maje za to, že přiznaná výše je založena na libovůli soudu. Odvolací soud při stanovení výše peněžitého zadostiučinění dostatečně (v souladu s požadavky §157 o. s. ř. a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu) odůvodnil, na čem založil svoji úvahu o výši zadostiučinění, tedy na základě jakých kritérií a úvah určil výši peněžitého zadostiučinění (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, či ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 145/2013).
[11] Nejvyšší soud podotýká, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle §136 o. s. ř. Soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 145/2013); těmito pravidly se odvolací soud při odůvodnění své úvahy beze zbytku řídil.
[12] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 8. 2021
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu