ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.145.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 145/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně Bc. M. U., zastoupené JUDr. Klárou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Radkem Závodným, advokátem se sídlem v Praze 5, Duškova 917/4, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 42/2010, o ochranu osobnosti, o dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. května 2012, č.j. 1 Co 245/2011-564, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu se odmítá .
III. Dovolání žalovaného proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, se zamítá .
IV. Řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2011, č.j. 23 C 42/2010-485, se zastavuje .
V. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. července 2011, č.j. 23 C 42/2010-485, uložil žalovanému výrokem I. povinnost zdržet se výroků o žalobkyni, že je lhářka, výrokem III. povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění ve výroku uvedeném a výrokem V. povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy částku 80.000,- Kč. Výrokem II. zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala, aby žalovanému bylo uloženo zdržet se uveřejňování jakékoliv osobní korespondence žalobkyně a zdržet se jakýchkoliv dalších výroků a hodnotících soudů ve vztahu k ní, a dále zdržet se všech difamujících výroků a hodnotících soudů ve vztahu ke vzhledu a chování žalobkyně, dále specifikovaných ve výroku, výrokem IV. zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala omluvy za další výroky žalovaného, zejména, že její jednání označil za zřejmé vydírání, za své vyjádření prostřednictvím článků v tisku a za zveřejnění osobních dopisů žalobkyně z 9. 3. 2004 a 14. 7. 2006 v tisku a přečtení dopisu žalobkyně ze dne 9. 3. 2004 během jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, výrokem VI. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit na nemajetkové újmě dalších 9.920.000,- Kč a výroky VII., VIII. a IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla zaměstnána jako vedoucí sekretariátu vsetínských starostů, mimo jiné i v době, kdy tuto funkci zastával žalovaný - byla tak jeho přímou podřízenou. V roce 2003 jí byl snížen osobní příplatek a důvody pro to jí přes opakované žádosti nebyly sděleny. Proto dne 9. 3. 2004 zaslala žalobkyně žalovanému jako starostovi prostřednictvím advokátní kanceláře dopis, ve kterém žádala o vrácení osobního příplatku s tím, že jeho odnětí nesouvisí se změnou pracovní náplně, nýbrž s funkcí předsedkyně odborů a s odmítáním nevhodného chování žalovaného. V červnu 2005 ukončila žalobkyně pracovní poměr u svého zaměstnavatele a začala podnikat spolu s třetími osobami v pronajatých prostorách města Vsetín, které rekonstruovala. Krátce po zahájení podnikání byly další prostory v domě pronajaty jinému subjektu, což se negativně projevilo na podnikatelských aktivitách žalobkyně. Proto žádala o slevu z nájmu, kterou Rada města Vsetín přiznala, ale na dalším zasedání, kterého se zúčastnil žalovaný, své rozhodnutí revokovala s tím, že bude uzavřen dodatek k nájemní smlouvě, na jehož základě může dojít ke snížení nájemného. Později rada opět rozhodla o snížení nájemného s tím, že řediteli VSI, p.o. bylo uloženo uzavřít dodatek k nájemní smlouvě. O dalších žádostech žalobkyně pak již nebylo rozhodováno s tím, že věc bude dořešena po uzavření dodatku. Žalovaný do jednání rady o snížení nájmu nezasahoval. Dne 14. 7. 2006 napsala žalobkyně žalovanému osobní dopis, který mu doručila prostřednictvím Městského úřadu ve Vsetíně, tento dopis doručila rovněž Ing. M. K., Ing. J. K., Ing. M. Š. a manželce žalovaného. Tento dopis a dopis ze dne 9. 3. 2004 žalovaný zveřejnil v Týdeníku Jalovec dne 19. 9. 2006 v článku s názvem „Dopisy adresované starostovi města Vsetín J. Č. a jeho prohlášení“ . Následně žalovaný podal dne 19. 9. 2006 na žalobkyni trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu vydírání a trestného činu pomluvy. Dne 25. 9. 2006 podala žalobkyně na žalovaného trestní oznámení pro trestné činy vydírání a pomluvu, kdy rovněž uváděla, že žalovaný ji sexuálně obtěžoval. Dne 23.11.2006 byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci přijetí úplatku žalovaným s tím, že bližší informace může podat jeho bývalá sekretářka M. U. V době zahájení úkonů trestního stíhání byl žalovaný prvním místopředsedou vlády a senátorem. Proti žalované bylo zahájeno trestní stíhání pro křivou výpověď, které však bylo zastaveno, neboť i když její výpověď v procesním postavení svědkyně nebyla jednoznačně pravdivá, nebylo možno vyslovit závěr, že tak činila úmyslně. Celým případem se zabývala média. Oba účastníci v médiích vystupovali, byť žalobkyně zpočátku jakoukoli medializaci své osoby odmítala. Žalovaný pronesl výroky, které byly uveřejněny v médiích a které žalobkyně učinila předmětem sporu. Dne 15. 6. 2007 žalovaný vystoupil v Poslanecké sněmovně, kde v průběhu svého projevu přečetl dopis žalobkyně ze dne 9. 3. 2004. I toto jeho vystoupení bylo komentováno médii.
Na základě uvedených skutkových zjištění soud prvního stupně při rozhodování podle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „obč.zák.“) dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně svými výroky spočívajícími v hodnotících úsudcích o tom, že žalobkyně působí chladně a úřednicky, že na radnici mají atraktivnější ženy, za kterými se chlapi otáčejí, že se nejedná o normální ženskou, ale že je to taková ledová královna a že jí nebyl rušen, natož její přitažlivostí, že jde o lhářku, která je částečně nemocná a je pouze figurkou, jejíž nemoci někdo využil, že se chová jako žena, která profesionálně za peníze prodává své tělo, že se jedná o korupčnici, která žádala převedení peněz z účtu města v její prospěch a že je lhářka. Za takovýto hodnotící úsudek pokládal soud i jeho slova týkající se vzhledu žalobkyně „Viděl jste ji někdy?“. Jako nepravdivé dehonestující hodnotil i tvrzení, že na něj podala 16 trestních oznámení. Proto soud prvního stupně uložil žalovanému povinnosti uvedené ve výrocích I. a III. rozsudku. Neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně soud prvního stupně naopak neshledal ve výrocích žalovaného, že jednání žalobkyně skrze právního zástupce na základě jeho dopisu ze dne 9. 3. 2004 je vydírání, že žalobkyně si léčí svůj komplex a nějaké problémy s ním a že někdo využívá její zášti a že žalovaná si na něho zasedla ze zištných důvodů, stejně jako ve zveřejnění dopisů žalobkyně ze dne 9. 3. 2004 a 14. 7. 2006. Za nedůvodnou považoval rovněž žalobu v té části, ve které žalobkyně učinila předmětem řízení komentáře novinářů a nikoliv autentické výroky žalovaného. Proto zamítl žalobu i v části, v níž se žalobkyně domáhala omluvy za tato jednání. Zamítl rovněž požadavek žalobkyně, aby žalovaný byl povinen zdržet se (kromě tvrzení že žalobkyně je lhářka) dalších výroků a jednání, protože nebylo prokázáno, že by se jich žalovaný dopouštěl opětovně, případně že by existovala reálná hrozba opakování. Soud částečně vyhověl i požadavku na přiznání relutární náhrady. Podrobně charakterizoval povahu výroků žalovaného a dospěl k závěru, že došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti žalobkyně a její vážnosti ve společnosti, takže se nejeví postačující pouze morální satisfakce. Na druhé straně vzal v úvahu, že žalobkyně neprokázala, že by nemohla nalézt zaměstnání právě pro výroky žalovaného nebo že by měla zdravotní nebo psychické problémy v souvislosti s těmito výroky. Přihlédl při tom k námitce promlčení vznesené žalovaným, a proto náhradu přiznal pouze za výroky, které pronesl po 1. 3. 2007 (žaloba byla podána 1. 3. 2010), konkrétně za výrok pronesený v poslanecké sněmovně, za výroky, že žalobkyně je lhářka a rovněž za výroky o jejím vzhledu, které sice byly většinou proneseny před 1. 3. 2007 (poslední z nich ale 24.6.2008), avšak soud je hodnotil jako celek. Uvedl také, že oba účastníci se díky široké medializaci případu stali, i když ne vlastním přičiněním, osobami veřejného zájmu.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. května 2012, č.j. 1 Co 245/2011-564, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku IV. tak, že žalovaný je povinen zaslat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni písemnou omluvu v tam uvedeném znění, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části a výroky III. (v písemném vyhotovení rozsudku nečíslován), IV., V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry, až na výrok IV. Podle názoru odvolacího soudu jsou totiž i další výroky žalovaného způsobilé přinejmenším ohrozit důstojnost žalobkyně či její vážnost ve společnosti, přičemž žalovaný nenavrhl žádné důkazy, kterými by pravdivost svých tvrzení či přípustnost výše uvedených hodnotících úsudků prokázal. Rovněž zveřejněním dopisu žalobkyně ze dne 14. 7. 2006 bez jejího svolení, který je písemností osobní povahy, je neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv chráněných ustanovením §12 odst. 1 obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, že žalobkyně předmětný dopis dala k dispozici několika jiným fyzickým osobám.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení dne 14. srpna 2012 a téhož dne nabyl právní moci.
Uvedený rozsudek napadla žalobkyně dovoláním dne 2. října 2012 a žalovaný dovoláním ze dne 10. října 2012.
Žalobkyně v dovolání uvádí, že je podává „do těch částí rozsudku, ve kterých bylo zamítnuto odvolání do rozsudku první instance“, zřejmě tedy do potvrzujícího výroku II. rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k zamítavým výrokům II., aby žalovanému bylo uloženo zdržet se do budoucna difamujících výroků o žalobkyni a VI. jímž byl zamítnut požadavek na náhradu nemajetkové újmy ve výši 9.920.000,- Kč. Jeho přípustnost shledává v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), tedy že jde o rozhodnutí zásadního právního významu. Za otázky zásadního právního významu považuje to, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nereflektoval skutečnost, že v daném případě šlo o soustavnou několikaletou útočnou kampaň proti žalobkyni, která by měla být hodnocena analogicky s definicí pokračování v trestném činu podle trestního zákoníku , a dále, že přiznané finanční odškodnění je nepřiměřeně nízké a soud prvního stupně ani soud odvolací nezdůvodnily, proč považují za přiměřené odškodnění právě v této výši. Domnívá se také, že je nutno rozhodnout, komu přísluší větší soudní ochrana: tak zvaným celebritám coby osobám profitujícím z jejich veřejného postavení nebo osobám soukromým, jejichž soukromí bylo proti jejich vůli fatálně narušeno . Podotýká, že 29. 5. 2012 vyšel v regionálním deníku Jalovec obsáhlý článek srovnávající urážlivým způsobem žalobkyni s M. L. To podle jejího názoru dokazuje, že přiznaná satisfakce není dostatečná, neboť neplní odstrašující roli. Napadený rozsudek tedy nenaplňuje svou preventivní funkci. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného výslovně směřuje proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti všem výrokům rozsudku soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku I. odvolacího soudu odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., proti potvrzujícímu výroku II. z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když se domnívá, že tento výrok má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí s rozhodnutím soudů obou stupňů, že je povinen zdržet se výroků o žalobkyni, že je lhářka, i když v řízení zcela nepochybně prokázal, že v trestním řízení nemluvila pravdu úmyslně. Ostatní své sporné výroky dílem považuje za hodnotící soudy, které vycházely z jeho subjektivních pocitů a subjektivních hodnotících kritérií, vycházely z pravdivého základu a jejich primárním cílem nebylo dehonestovat žalobkyni, další výroky pak nebyly vůbec dehonestující, ohledně jiných pak v řízení vůbec nebylo prokázáno, že je pronesl. Poukazuje rovněž na skutečnost, že soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v částce 80.000,- Kč, aniž by toto své rozhodnutí jakkoli odůvodnil a odvolací soud k tomu následně uvedl, že došlo ve značné míře ke snížení důstojnosti žalobkyně, ale ani tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Domnívá se také, že sama žalobkyně měla zájem na svém zviditelňování a medializaci kauzy. Konečně podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné, protože soud se vůbec nevypořádal s námitkami žalovaného uvedenými v jeho odvolání. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
K dovolání žalovaného se vyjádřila žalobkyně prostřednictvím své právní zástupkyně, která je považuje za nepřípustné, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl jako nedůvodné.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. května 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Dále uvážil, že obě dovolání byla podána oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud se současně zabýval otázkou přípustnosti podaných dovolání ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu s diferencovanými závěry, o nichž bude pojednáno v dalším textu zvlášť.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením §11 obč. zák. a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp. zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná ustanovením §11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení §13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367).
Dovolatelka sice uvádí, že nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, pokud neuložil žalovanému zdržet se výše popsaných jednání do budoucna a s výší přiznané finanční satisfakce, ve skutečnosti ale důvody v dovolání se zřejmě vztahují výlučně k potvrzujícímu výroku o odškodnění ve smyslu §13 odst. 2 obč. zák.
V rozsudku ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1084/2010, Nejvyšší soud ČR zdůraznil, že jde-li o požadavek na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., je na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru, který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání zadostiučinění v penězích soudem tedy předpokládá naplnění řady zákonných podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby, kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě, trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. je („pouze“) jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., se těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl. Při určení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně vychází z faktu, že výši nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta podléhá hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z toho, že výroky žalovaného byla snížena důstojnost žalobkyně a její vážnost ve společnosti, a to v tak značné míře, že se nejeví postačující pouze morální satisfakce. Vycházely přitom z doby, po kterou k jednotlivým výrokům žalovaného docházelo, k tomu, že jde o výroky, které dehonestují žalobkyni téměř po všech stránkách a ta se stala terčem nevítaného zájmu v místě bydliště. Přihlédly také k námitce promlčení vznesené žalovaným, a proto přiznaly finanční satisfakci za újmu způsobenou jednáním žalovaného po 1. 3. 2007. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tedy, na rozdíl od tvrzení žalobkyně vzal při posouzení tohoto nároku v úvahu všechny podstatné skutečnosti a své rozhodnutí také řádně odůvodnil. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srovnej §41 odst. 2 o.s.ř.) je kromě toho zřejmé, že žalobkyně ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž především nesouhlasí s hodnocením důkazů v řízení provedených a zpochybňuje skutkové závěry soudu. Nejde tedy o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se hodnocení důkazů při zjišťování skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Správnost potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu proto dovolací soud nemohl přezkoumat, neboť podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Současně je s přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 4 o.s.ř. nutno připomenout, že v dovolání u žádného z dovolacích důvodů nemohou být uplatněny nové skutečnosti nebo důkazy. Těmi jsou všechny skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně, resp. za podmínek uvedených v §205a a §211a o.s.ř. v řízení před odvolacím soudem. Pokud tedy žalobkyně v dovolání poukazuje na článek uveřejněný dne 29. května 2012, nemohl k této skutečnosti dovolací soud přihlédnout již z toho důvodu, že byla uplatněna až v dovolání, a jedná se tudíž o nepřípustnou novotu .
Dovolací soud proto neshledal dovolání žalobkyně přípustným, neboť, jak vyplývá z vyloženého, nebyla v něm zformulována žádná po právní stránce zásadně významná otázka. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné ve výroku II., a to i v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil výroky rozsudku soudu prvního stupně, kterými byla žaloba vůči žalovanému zamítnuta. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalovaný takovou osobou není v rozsahu, pokud výrokem II. byly potvrzeny výroky II., část výroku IV. a výrok VI. rozsudku odvolacího soudu, neboť danými výroky bylo rozhodnuto v jeho prospěch. Dovolací soud proto dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné podle §243b odst. 5, §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Pokud žalovaný dovoláním napadá potvrzující výroky rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byly potvrzeny výroky I., III., V. soudu prvního stupně, dovolací soud konstatuje, že žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o.s.ř.), v dovolání (stejně jako žalobkyně) dovolatel nevymezil. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. v této části rovněž odmítl.
Dovolání žalovaného proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak též nepřípustné. Tyto výroky nejsou rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). I v tomto rozsahu tedy dovolacímu soudu nezbylo než dovolání žalovaného odmítnout.
Pokud dovolání žalovaného směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jde o dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Žalovaný se domnívá, že odvolací soud nedostatečně zdůvodnil to, jak dospěl k závěru, že výroky žalovaného měly jediný cíl, a to dehonestovat žalobkyni v očích veřejnosti, a nesprávně interpretoval okolnosti zveřejnění druhého dopisu žalobkyně. Uplatňuje tedy zřejmě dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Konkrétní výtky dovolatele však nesvědčí pro naplnění tohoto uplatněného dovolacího důvodu.
Jestliže tedy v souzeném případě odvolací soud s přihlédnutím k dané právní úpravě, vzal náležitě v úvahu konkrétní skutková zjištění týkající se okolností daného případu, a zejména pak obsah dopisu žalobkyně ze dne 14. 7. 2006, z obsahu a souvislostí výroků žalovaného, dospěl k závěru, že jeho úmyslem bylo dehonestovat žalobkyni, pak z hlediska výtek uplatněných žalovaným v dovolání je třeba napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci považovat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky toto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Žalovaný dovoláním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto „dovolání“ podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žádný z dovolatelů nebyl se svým dovoláním úspěšný a nikomu z nich tak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a 2 o.s.ř., nebylo přiznáno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. dubna 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu