ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3144.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3144/2020-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobkyně P. G. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Dagmarou Gločekovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, PSČ 360 01, proti žalovanému M. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Vítězslavem Macháčkem, advokátem, se sídlem v Karlových Varech, Krále Jiřího 1178/20, PSČ 360 01, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 19 C 127/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2020, č. j. 10 Co 390/2017-241, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále též „společnost“) se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Karlových Varech 29. 5. 2017 domáhá, aby soud uložil žalovanému (společníku společnosti) vyklidit rodinný dům č. p. XY, který je součástí pozemku parcelní číslo st. XY, zapsaného v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „rodinný dům“), poté, kdy žalobkyně žalovanému – podle svých tvrzení – vypověděla nedatovanou „smlouvu o nájmu nebytových prostor“, kterou žalovanému (a druhé společnici společnosti) přenechala „na dobu neurčitou, a to od 1. 10. 2009,“ rodinný dům k dočasnému užívání „za účelem bydlení“ (dále jen „nedatovaná nájemní smlouva“).
[2] Rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 19 C 127/2017-102, Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
[3] K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 6. 2020, č. j. 10 Co 390/2017-241, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
[4] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2018, č. j. 10 Co 390/2017-165, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 4. 2018, č. j. 10 Co 390/2017-183, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, č. j. 27 Cdo 3312/2018-211, a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
[5] Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[6] V pořadí první (posuzováno podle obsahu) z dovolatelkou formulovaných otázek, prostřednictvím které napadá závěr odvolacího soudu o tom, že žalovanému svědčí platný právní titul k dočasnému užívání rodinného domu, přípustnost dovolání nezakládá. Je tomu tak proto, že názor odvolacího soudu, podle něhož je právní titul žalovaného k užívání rodinného domu „odvozen z dohodnutých a dlouhodobě respektovaných pravidel,“ je v souladu s (níže citovanou) ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[7] Z rozhodovací praxe dovolacího soudu se totiž podává, že:
1) Předmětem právního vztahu (ve smyslu §118 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“) nájmu bytu upraveného v ustanoveních §685 a násl. obč. zák. je byt jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1616/98, uveřejněný pod číslem 53/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
2) S tímto názorem koresponduje i vymezení pojmu „byt“, z něhož vyplývá, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný pod číslem 90/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 17. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 26 Cdo 1983/2006, nebo ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003).
[8] Jestliže tedy v projednávané věcí dovolatelka přenechala žalovanému (a druhé společnici společnosti) k dočasnému užívání rodinný dům (jako celek) – což ostatně ani dovolatelka nijak nezpochybňuje – nelze již z tohoto důvodu hovořit o smlouvě o nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák., nýbrž o „obecném“ nájmu ve smyslu §663 a násl. obč. zák. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2431/2009), který bylo (na rozdíl od nájmu bytu) možné platně zřídit i uzavřením nájemní smlouvy v jiné než písemné formě – tedy i ústně nebo konkludentně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2901/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2672/2012). A právě o tento případ jde – podle skutkových zjištění odvolacího soudu – i v poměrech projednávané věci. Proto je závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný byl oprávněn k nájmu rodinného domu, (ve výsledku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
[9] K tomu se sluší dodat, že správností názoru odvolacího soudu o neplatnosti nedatované nájemní smlouvy se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jej dovolatelka nenapadá, a tudíž jej dovolacímu přezkumu neotevírá; stejně je tomu též ohledně řešení otázky, zda nájemní vztah založený mezi společností a žalovaným byl dovolatelkou (platně) vypovězen.
[10] V zájmu předcházení dalších sporů Nejvyšší soud podotýká, že nájemní vztah žalovaného k rodinnému domu se s účinností od 1. 1. 2014 řídí úpravou nájmu bytu a nájmu domu dle §2235 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); k tomu srov. §3074 odst. 1 o. z.
[11] Přípustnost dovolání nezakládá ani v pořadí druhá (posuzováno podle obsahu) z dovolatelkou formulovaných námitek, jejímž prostřednictvím napadá „nesprávné hodnocení důkazů“, a to zejména ve vazbě na závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelka byla založena za účelem zajišťování bytových potřeb žalovaného (a druhé společnice), nikoli za účelem provozování podnikatelské činnosti. Namítá-li totiž dovolatelka, že „napadené rozhodnutí (…) obsahuje mnoho nejasností a nesrovnalostí,“ a označuje-li proto hodnocení důkazů za „neobjektivní a účelové“ (to vše aniž by v této souvislosti – posuzováno podle obsahu – otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva), jde ve skutečnosti jen o polemiku s hodnocením důkazů.
[12] Přitom platí, že hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout přípustným dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[13] Dovolání nečiní přípustným konečně ani v pořadí třetí (posuzováno podle obsahu) z dovolatelkou formulovaných otázek, prostřednictvím které dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s tím, že by bylo uplatnění nároku na vyklizení nemovitosti nepřiměřené nebo šikanózní. Dovolatelka totiž přehlíží, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení dvou právních otázek, které vedou (každé samo o sobě) k zamítnutí žaloby – a to jednak otázky existence právního titulu žalovaného k dočasnému užívání rodinného domu (která byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu – viz odst. [8] tohoto usnesení) a jednak otázky nepřiměřeného, resp. šikanózního uplatnění nároku na vyklizení rodinného domu.
[14] Přitom platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018, či ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1268/2011). Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovanému svědčí platný právní titul k dočasnému užívání rodinného domu, je (jak již bylo řečeno) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nemůže být dovolání přípustné ani pro řešení třetí z dovolatelkou formulovaných námitek.
[15] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť bylo dovolání žalobkyně odmítnuto a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
[16] Ty sestávají z odměny zástupce žalovaného za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 24. 11. 2020) podle §6 odst. 1, §7 bodu 4, §9 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve výši 1.500 Kč a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Spolu s náhradou za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému k tíži žalobce celkem 2.178 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 5. 2021
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu