ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3360.2020.1
sp. zn. 27 Cdo 3360/2020-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci navrhovatelů a) M. H. , narozené XY, bytem XY, b) J. H. , narozeného XY, bytem XY, c) J. H. , narozeného XY, bytem XY, a d) M. H. , narozené XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, PSČ 602 00, za účasti J. K. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markétou Němcovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Riegrova 1378/1, PSČ 612 00, o zaplacení 1.400.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 201/2010, o dovolání J. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2019, č. j. 18 Cm 201/2010-545, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2020, č. j. 8 Cmo 10/2020-587, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 8. 2019, č. j. 18 Cm 201/2010-545, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2020, č. j. 8 Cmo 10/2020-587, se odmítá .
III. J. K. je povinen zaplatit navrhovatelům M. H., J. H., J. H. a M. H. (každému z nich) na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.545,95 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
[1] Návrhem na vydání platebního rozkazu ze dne 25. 6. 2010 doručeným Krajskému soudu v Brně dne 28. 6. 2010 se původní navrhovatel J. H., narozený XY (dále též jen „J. H.“), domáhal na J. K. zaplacení 1.400.000 Kč s příslušenstvím jako nedoplatku ceny za převod obchodního podílu ve společnosti H., identifikační číslo osoby XY (nyní e.) podle smlouvy o převodu obchodního podílu uzavřené dne 5. 12. 2007.
[2] J. H. v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 26. 4. 2012 zemřel a jeho procesními nástupci se stali navrhovatelé a) až d).
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 18 Cm 201/2010-545, uložil „žalovanému“ zaplatit „žalobcům“ a) až d) 1.400.000 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednomu ze „žalobců“ zaniká v rozsahu tohoto plnění jeho povinnost vůči ostatním „žalobcům“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[4] Vrchní soud v Olomouci k odvolání J. K. a navrhovatelů a) až d) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil J. K. zaplatit navrhovatelům a) až d) k rukám společným a nerozdílným 1.400.000 Kč s příslušenstvím (první výrok), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
[5] Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal J. K. dovolání.
[6] Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a judikaturu na něj navazující).
[7] Dovolání J. K. proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
[8] Dovolatelem otevřená otázka neplatnosti započtení pohledávek pro jeho neurčitost dovolání přípustným nečiní. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí, či naopak k vyhovění návrhu na zahájení řízení (resp. k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (viz za všechna rozhodnutí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1286/2018, či ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3363/2018).
[9] Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1640/2013, a judikaturu v nich citovanou).
[10] Napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, podle kterého nedošlo k započtení pohledávek jednak z důvodu neurčitosti právního úkonu, jímž byl zápočet proveden, jednak z důvodu, že pohledávka dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení uplatněná k započtení od počátku neexistovala.
[11] Závěr o (počáteční) neexistenci pohledávky dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení, jenž obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro vyhovění návrhu, dovolatel přitom nenapadá, a dovolacímu přezkumu jej tudíž neotevírá.
[12] Věcný přezkum posouzení dovolatelem otevřené otázky (ne)určitosti právního úkonu (jednostranného započtení pohledávek) proto nemůže ovlivnit výsledek sporu (nemůže vést k rozhodnutí, jež by bylo pro dovolatele příznivější).
[13] Dovolání není přípustné ani k řešení otázky „opomenutých důkazů“, neboť soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017) ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a proč nevyhověl důkazním návrhům dovolatele. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že soud z dovolatelem citovaných důkazů nevycházel a další navrhované důkazy neprovedl, neboť tyto důkazy nebyly potřebné ke zjištění relevantního skutkového stavu z hlediska právního posouzení, k němuž soud dospěl. Soudem zjištěné skutečnosti, z nichž podle odůvodnění rozsudku vycházel, byly (podle soudu) zcela postačující pro závěr o neexistenci pohledávky dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení uplatněné k započtení a o nemožnosti započtení nesplatné pohledávky proti pohledávce splatné. Revizní znalecký posudek soud nevyžádal, neboť k tomu neshledal důvod, když znalecký posudek Mgr. Jarmily Leinové posoudil jako dostatečný.
[14] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 21. 10. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu