ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.3561.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 3561/2019-424
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Ivo Waldera v právní věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalované CYRRUS, a. s. , se sídlem v Brně, Veveří 3163/111, PSČ 616 00, identifikační číslo osoby 63907020, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o zaplacení 2.998.261,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 186/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2019, č. j. 5 Cmo 15/2019-383, se ve výroku I. a ve výroku III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 10. 5. 2012 se žalobce domáhá na žalované zaplacení 2.998.261,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu vznikla tím, že žalovaná porušila povinnosti stanovené zákonem pro obchodníky s cennými papíry.
[2] Vrchní soud v Olomouci k námitce nedostatku věcné příslušnosti vznesené žalovanou usnesením ze dne 19. 2. 2013, č. j. Ncp 170/2013-101, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 21/2012 je příslušný krajský soud podle ustanovení §9 odst. 3 písm. p) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 10. 2012 (výrok I.), a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně (výrok II.).
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 8. 2018, č. j. 21 Cm 186/2013-315, ve znění usnesení ze dne 9. 11. 2018, č. j. 21 Cm 186/2013-324, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
[4] Soud prvního stupně „při jednáních provedl veškeré důkazy, které mu účastníci navrhli a předložili“, přičemž vyšel mimo jiné z toho, že:
1) Dne 2. 1. 2008 uzavřeli žalovaná jako zájemce a M. P. jako zprostředkovatel smlouvu o zprostředkování podle §33 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZOP“), v níž se zprostředkovatel zavázal „vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít s třetími osobami … smlouvy o obstarání obchodů s cennými papíry a investičních služeb a závazek zaplatit zprostředkovateli za jeho činnost odměnu“.
2) Dne 7. 5. 2008 udělil žalobce M. P. plnou moc opravňující jej mimo jiné k nákupu a prodeji cenných papírů, ke správě investičních nástrojů či k nakládání s finančními prostředky na zákaznickém účtu.
3) Dne 12. 5. 2008 uzavřeli žalobce a žalovaná rámcovou smlouvu o repoobchodech.
4) Dne 12. 5. 2008 uzavřeli žalobce a žalovaná komisionářskou smlouvu podle §28 ZOP, na jejímž základě obstarávala žalovaná pro žalobce koupi nebo prodej cenných papírů.
[5] Soud „z důvodu ekonomie řízení a pro jejich nadbytečnost nevyhověl návrhu žalované na výslech P. P. a provedení důkazu výpisem z účtu za období od 1. 6. 2008 až 31. 3. 2009“.
[6] Soud dospěl k závěru, podle něhož se „žalobci nepodařilo prokázat jednotlivé předpoklady odpovědnosti za škodu, tedy to, že mu vznikla škoda v důsledku protiprávního jednání žalované a že tu existuje příčinná souvislost mezi jednáním či opomenutím žalované a vznikem škody, a tedy žalobci nevznikl nárok na náhradu škody dle §373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen ‚obch. zák.‘)“.
[7] Nejprve se soud zabýval skutečností, zda žalovaná jako obchodnice s cennými papíry porušila své právní povinnosti. Vytýká-li žalobce žalované, že „žalobcem udělená plná moc neopravňovala žalovanou k realizaci pokynů k nákupu a prodeji cenných papírů“, přehlíží, že plná moc ze dne 7. 5. 2008 opravňuje M. P. k úkonům týkajícím se pokynů souvisejících s nákupem a prodejem investičních nástrojů. Soud dále neshledal, že by žalovaná porušila §15 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu (dále též jen „ZPKT“), neboť předložila žalobci investiční dotazník, který žalobce vyplnil a z něhož vyplývá, že má „v oblasti obchodování s cennými papíry dostatečné zkušenosti“. Žalobci tak muselo být zřejmé, že „pan P. není a nemůže být pracovníkem žalované, ale pokyny k nákupu a prodeji cenných papírů za žalobce provádí výhradně na základě udělené plné moci jako zmocněnec … Skutečnost, že žalovaná neinformovala žalobce o tom, že s panem P. má uzavřenu smlouvu o zprostředkování …, nemohla mít žádný podstatný a rozhodující vliv na vznik tvrzené majetkové újmy“.
[8] Dále se soud zabýval vznikem škody. Z tvrzení žalobce je podle soudu „zřejmé, že tato majetková újma vznikla žalobci v důsledku repoobchodů s cennými papíry, a to NWR“, a „jedinou příčinou ztráty na účtu klienta byl nenadálý pokles ceny akcií NWR“. Vzniklou majetkovou újmu proto nelze pokládat za škodu, ale za „majetkovou újmu vyplývající z rizikových repoobchodů s cennými papíry, čehož si byl žalobce nepochybně vědom a byl o těchto rizicích řádně žalovanou poučen a informován“, jak vyplývá z „Poučení zákazníka o rizicích s investičními nástroji“.
[9] Konečně soud, cituje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, posuzoval otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem majetkové újmy. Žalobci se podle soudu tvrzenou příčinnou souvislost prokázat nepodařilo, neboť „z žádného z provedených důkazů nelze dovodit, že by konkrétní majetková újma žalobce vznikla převážně a v rozhodující míře následkem konkrétního protiprávního úkonu žalované, a to ve vzájemném poměru příčiny a následku“.
[10] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 1.494.770,95 Kč s příslušenstvím (první výrok), ve zbývající části výroku I. je potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
[11] Odvolací soud dokazování provedené soudem prvního stupně částečně zopakoval a doplnil. I přes návrh žalované zopakovaný při jednání konaném dne 28. 3. 2019 odvolací soud neprovedl důkaz výslechem P. P.
[12] Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, podle něhož žalovaná porušila ustanovení §15 odst. 1 a 2 ZPKT, neboť nepostupovala v nejlepším zájmu žalobce jako svého zákazníka.
[13] Z výpovědi svědka M. P. odvolací soud zjistil, že žalovaná věděla o tom, že „M. P. bude na základě plných mocí klienty (v tomto případě žalobce) zastupovat“. Z emailové korespondence mezi M. P. a P. P. potom odvolací soud zjistil, že „žalovaná plné moci i schvalovala“. Tyto skutečnosti nejsou samy o sobě podle odvolacího soudu problematické, avšak na právním významu nabývají ve spojitosti se zjištěním, že žalovaná a M. P. uzavřeli dne 2. 1. 2008 smlouvu o zprostředkování. Ta obsahuje ujednání o odměně pro M. P. „za zprostředkování smluv o repoobchodech či o zprostředkování smluv o uzavírání obchodů s cennými papíry“, a též „odměnu z finančního objemu konkrétních následně zprostředkovaných obchodů s cennými papíry“. Protože výše odměny a potažmo také zisky žalované závisely na výši finančního objemu konkrétních zprostředkovaných obchodů, došlo „mezi M. P. a žalovanou na straně jedné a žalobcem na straně druhé ke střetu zájmů“.
[14] I kdyby tomu tak však nebylo, měla žalovaná podle odvolacího soudu kontrolovat činnost M. P. při obchodování s cennými papíry za prostředky klientů, to jak z hlediska plnění pokynů ze strany klientů, tak se způsobem jeho obchodování. To však nečinila, neboť z výpisu účtu žalobce vedeného u žalované bylo zjištěno, že např. dne 8. 7. 2008 a dne 11. 7. 2008 učinil M. P. převody, ke kterým nebyl plnou mocí oprávněn. Tyto převody byly dokonce učiněny na základě požadavku žalované, aby „se klientům neprodávaly akcie z důvodu kursových pohybů a nedostatku finančních prostředků na účtu klienta“.
[15] Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož je majetková újma žalobce pouze důsledkem rizikových obchodů. Z výpisu z účtu žalobce odvolací soud zjistil, že finanční prostředky ve výši „2.004.341,90 Kč byly na základě pokynů M. P. proinvestovány v měsících červenec a srpen roku 2008, … neboť dne 11. 9. 2008 byl žalobce z tohoto důvodu nucen k žádosti žalované doplnit prostředky na tento účet“ ve výši 985.200 Kč.
[16] Podle odvolacího soudu žalovaná porušila svou povinnost informovat žalobce o pohybech na jeho účtu, neboť e-maily byly žalobci odesílány na jinou e-mailovou adresu (z níž se vracely jako nedoručitelné), než uvedl žalobce ve smluvní dokumentaci. Informace o stavu svého účtu se tak žalobce dozvěděl až poté, kdy jeho finanční prostředky již byly proinvestovány.
[17] Odvolací soud proto uzavřel, že „v posuzovaném případě jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a to jak porušení zákonné povinnosti, tak vznik škody i příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou“. Protože se však podle názoru odvolacího soudu na vzniku škody podílel i sám žalobce, přiznal mu odvolací soud, odkazuje na §376 obch. zák., právo na náhradu pouhé poloviny skutečně vzniklé škody.
[18] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání v rozsahu prvního výroku) podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky, zda „je stanovení výše odměny zprostředkovatele v závislosti na objemu obchodů třetí osoby porušením pravidel o střetu zájmů ve smyslu §15 ZPKT“, a k řešení otázek příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním dovolatelky a vznikem škody na straně žalobce a porušení zásady rovnosti stran, při jejichž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[19] Dovolatelka v dovolání uvádí, že ačkoli mezi ní a M. P. byla uzavřena smlouva o zprostředkování, byl pro ni M. P. pouze třetí osobou, která jí tlumočila vůli žalobce. Dovolatelka navíc uvádí, že pouhá skutečnost, že si žalobce vybral jako svého zmocněnce osobu, která měla s dovolatelkou uzavřenou smlouvu o zprostředkování, „nebyla v kontextu právní úpravy účinné do 30. 6. 2008 sama o sobě střetem zájmů mezi dovolatelkou a jejím klientem“. Aby tomu tak bylo, musela by dovolatelka např. jednat ve shodě s M. P. či znevýhodňovat žalobce. Odvolací soud však žádnou takovou skutečnost nezjistil.
[20] Dovolatelka, citujíc judikaturu dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 492/2018), dále namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, zda jím shledaná porušení právních předpisů dovolatelkou „mohla být přímou příčinou vzniku škody, a to ve výši, jakou odvolací soud žalobci přiznal“. Odvolací soud podle dovolatelky ignoroval, že veškeré pokyny, které M. P. činil, byly skutečně pokyny žalobce, resp. že žalobce nikdy neprokázal opak, dále odvolací soud nezohlednil, že „ke ztrátě hodnoty investic došlo v důsledku poklesu ceny zakoupených akcií NWR“, či že žalobce měl „nepřetržitě přístup k transakční historii pomocí online webového portálu“.
[21] Dovolatelka se domnívá, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3695/2013, uveřejněný pod číslem 91/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „je třeba zkoumat, zda je intenzita porušení taková, že zakládá právo žalobce na náhradu škody“. Navíc, ačkoli odvolací soud dovodil, že podíl žalobce na škodě činí 50 %, „nezabýval se tím, do jaké míry musely okolnosti na straně žalobce odpovědnost dovolatelky vyloučit“.
[22] Odvolací soud se podle dovolatelky též odchýlil od judikatury dovolacího soudu „ukládající žalobci povinnost prokázat, jaká skutečnost je příčina jakého důsledku a zejména ukládající soudu jednotlivé následky jednotlivým příčinám přiřadit“.
[23] Dovolatelka dále namítá, že není v tomto řízení pasivně legitimována, neboť „překročil-li M. P. meze svého zástupčího zmocnění, nenese odpovědnost … dovolatelka, ale M. P. sám“. Pasivně legitimován je tedy výhradně M. P.
[24] Dovolatelka se rovněž domnívá, citujíc nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, že se odvolací soud dopustil pochybení, když „překvapivě dospěl k tomu, že dovolatelka ustanovení ZPKT porušila“ a neprovedl přitom výslech dovolatelkou navrhovaného svědka P. P. Podle dovolatelky tím byla porušena zásada rovnosti stran.
[25] Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
[26] Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou otevřené otázky procesního práva týkající se tzv. opomenutých důkazů, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
[27] Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
[28] Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
[29] Podle §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
[30] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že je sice na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř.), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jedná-li se o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5003/2015, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017).
[31] Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že odvolací soud při zjišťování skutkového stavu nepostupoval důsledně a neprovedl dovolatelkou (v podáních ze dne 10. 8. 2012 a ze dne 26. 2. 2018 a při jednání odvolacího soudu konaném dne 28. 3. 2019) navržený důkaz výslechem svědka P. P., aniž zdůvodnil, proč tak neučinil. S ohledem na odlišná skutková zjištění a zejména právní závěry, k nimž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl a které svědčí v neprospěch dovolatelky, se odvolací soud nemohl spokojit s (v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně uvedeným) důvodem, pro který navržený důkaz neprovedl soud prvního stupně.
[32] Zabývat se v této procesní situaci ostatními dovolatelkou předestřenými otázkami by bylo předčasné, neboť nelze předvídat, zda odvolací soud dovolatelkou navržený důkaz provede, a pokud ano, jak jej zhodnotí a jaký to bude mít vliv na zjištěný skutkový stav.
[33] Jelikož právní posouzení shora uvedené otázky procesního práva není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[34] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[35] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu