ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1023.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1023/2021-169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Náboženské matice , identifikační číslo osoby: 000 52 914, se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Thákurova 676/3, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 12/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 4 Co 118/2018-110, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 4 Co 118/2018-110, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále také jen jako „odvolací soud“), výrokem pod bodem I, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 5. 2. 2018, č. j. 11 C 12/2017-74, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 27. 12. 2016, č. j. 492989/2014/505100/R3084 (dále i jen jako „správní rozhodnutí“), rozsudkem tak, že se žalobkyni vydávají pozemky parc. č. st. 6, jehož součástí je stavba č. p. 6, parc. č. st. 7/1, jehož součástí je stavba č. p. 7, parc. č. st. 7/2, jehož součástí je stavba č. p. 44, a dále pozemky parc. č. 3/1, 376/17, 390, 392/1, 396, 385 a 393/1, vše v katastrálním území Hrabice, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně; k tomu odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení správního rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na vydání označených nemovitostí s odůvodněním, že nejde o zemědělské nemovitosti a Státní pozemkový úřad proto není příslušný rozhodovat o jejich vydání dle §9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“.
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že všechny požadované nemovitosti tvoří jeden funkční celek, jenž slouží jako ústav sociální péče a byly takto využívány i ke dni 24. 6. 1991, pročež nejde o zemědělské nemovitosti ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. a správní rozhodnutí je správné.
Odvolací soud – vycházeje výhradně z rozhodnutí (vyjádření) Ministerstva zemědělství ze dne 8. 1. 2019, č. j. 47916/2018-MZE-12142 (dále i jen jako „vyjádření ministerstva“), vydaného podle ustanovení §17 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen jako „zákon o půdě“) – vzal za správný ten závěr soudu prvního stupně, že pozemky parc. č. st. 6, jehož součástí je stavba č. p. 6, parc. č. st. 7/1, jehož součástí je stavba č. p. 7, parc. č. st. 7/2, jehož součástí je stavba č. p. 44, a parc. č. 385 a 393/1 v katastrálním území Hrabice nejsou zemědělskými nemovitostmi a tedy že k rozhodování o jejich vydání není příslušný Státní pozemkový úřad (potažmo soudy v řízení podle části páté o. s. ř.). Dle vyjádření ministerstva se však zákon o půdě vztahuje na pozemky parc. č. 3/1, 376/17, 390, 392/1 a 396 v katastrálním území Hrabice (dále i jen jako „předmětné pozemky“), pročež tyto dle odvolacího soudu jsou zemědělskými nemovitostmi ve smyslu §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Poněvadž povinnou osobou zde je stát, za nějž jedná organizační složka státu (§4 písm. c/ zákona č. 428/2012 Sb.), zabýval se odvolací soud naplněním podmínky funkční souvislosti dle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Přitom v této souvislosti – poté, co žalobkyni poučil dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. – uzavřel, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran funkční souvislosti předmětných pozemků s dalšími nemovitostmi, které žalobkyně vlastní nebo se jí vydávají, resp. jejich využití v rozhodném období pro účely dle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. Uzavřel proto, že v případě předmětných pozemků, jsou-li zemědělské povahy, nelze žalobě vyhovět z věcných důvodů.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Dle dovolatelky je rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé, neboť v předchozím průběhu řízení bylo bezpečně prokázané, že všechny požadované nemovitosti tvoří jeden funkční celek, který byl historicky využíván způsobem naplňujícím ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.; tyto skutečnosti byly navíc mezi účastníky řízení nesporné, pročež z nich měl soud bez dalšího vycházet. Proto žalobkyně nepředpokládala, že se jí na jednání před odvolacím soudem dostane výzvy a poučení dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aniž by ji bylo umožněno vyhovět výzvě odvolacího soudu v dodatečné lhůtě. Současně dovolatelka brojí proti formalistickému závěru odvolacího soudu, že část požadovaných nemovitostí má zemědělskou povahu a část nikoli; podle dovolatelky měly mít tyto nemovitosti tvořící jeden funkční celek jednotný režim. Dovolatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Další účastnice řízení se ve vyjádření k dovolání odkázala na závěry napadeného rozsudku, jenž považuje za správný a navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázek hmotného práva (otázka naplnění podmínky funkční souvislosti požadovaných pozemků ve smyslu §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. a otázka posouzení charakteru požadovaných nemovitostí), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezených otázek.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí zemědělskými nemovitostmi 1. pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, 2. pozemky, které ke dni 24. června 1991 tvořily lesní půdní fond, 3. obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků, 4. obytné a hospodářské budovy a stavby sloužící zemědělské a lesní výrobě nebo s ní souvisejícímu vodnímu hospodářství, včetně zastavěných pozemků.
Podle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. povinná osoba podle §4 písm. c) a d) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, pokud a) funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, nebo b) oprávněné osobě nebo jejímu právnímu předchůdci v rozhodném období sloužila k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních.
Podle §17 odst. 4 zákona o půdě v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje tento zákon, vydává vyjádření Ministerstvo zemědělství; soudní přezkum tohoto vyjádření je vyloučen.
Z jazykového výkladu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jednoznačně vyplývá, že povinné osoby vymezené v ustanovení §4 písm. c) nebo d) zákona č. 428/2012 Sb. (kterou je i další účastnice řízení) jsou ve smyslu daného ustanovení povinny vydat nárokovanou nemovitou věc pouze tehdy, jestliže funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí, kterou oprávněná osoba vlastní, nebo která se vydává podle tohoto zákona, anebo v rozhodném období bezprostředně sloužila některému ze zde taxativně vyjmenovaných účelů.
Není přitom v rozhodovací praxi dovolacího soudu pochyb o tom, že funkční souvislost vydávaných nemovitých věcí ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitá věc je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovité věci jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovité věci ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se nejednalo o souvislost funkční, ale spotřební. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat ani s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 596/2020).
Odvolací soud na výše citované závěry odkázal, nicméně své rozhodnutí založil na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní, aniž by se současně vypořádal se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně (skutková zjištění soudu prvního stupně přitom převzal – srov. bod 13 odůvodnění), dle nichž všechny požadované nemovitosti tvoří jeden funkční celek, kdy jsou využívány pro terapii a odpočinek klientů ústavu sociální péče (body 12, 15 a 25 rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže totiž ve vztahu k části požadovaných nemovitých věcí bylo zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem potvrzeno z důvodu, že nejde o zemědělské nemovitosti, není bez dalšího vyloučeno vydání těchto nemovitostí postupem dle §10 zákona č. 428/2012 Sb. V případě, že by tato část nemovitostí (dle odvolacího soudu nezemědělské povahy) byla žalobkyni vydána, mohla by být podmínka funkční souvislosti dle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k předmětným (dle odvolacího soudu zemědělským) pozemkům naplněna, tvoří-li dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal, všechny požadované nemovitosti jeden funkční celek. Za této situace není posouzení (ne)naplnění podmínky funkční souvislosti předmětných pozemků dle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. úplné, nebylo-li odvolacím soudem současně postaveno najisto, že ta část požadovaných nemovitostí, které nejsou zemědělskými nemovitostmi (a o jejich vydání nemohlo být rozhodnuto v posuzované věci), nebude žalobkyni dle zákona č. 428/2012 Sb. vydána, případně nebylo-li odvolacím soudem zpochybněno skutkové zjištění soudu prvního stupně o funkční souvislosti všech požadovaných nemovitostí (které soud prvního stupně opřel mimo jiné také o shodná tvrzení účastníků řízení, jak dovolatelka rovněž namítá).
K dovolatelkou současně kladené otázce, zdali všechny jí nárokované nemovitosti neměly být posuzovány jako jeden celek (a v jednom řízení), lze předně uvést, že zákon č. 428/2012 Sb. zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských (z odborné literatury srov. Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123–125). Předpokládá přitom, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v §9 odst. 6, větě třetí, zákona č. 428/2012 Sb.; z rozhodovací praxe pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3450/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4254/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1545/2020). Nezemědělský charakter sporných objektů je pak předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí občanského soudního řádu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2859/2020). Není tedy v obecné rovině vyloučen závěr, že část v posuzované věci požadovaných nemovitostí má zemědělskou povahu a část nikoli.
Shledává-li ovšem dovolatelka rozdělení požadovaných nemovitostí do dvou kategorií formalistickým, lze její námitce přisvědčit s ohledem na skutečnost, že daný závěr (o tom, že část nemovitostí je zemědělským majetkem a část nikoli) odvolací soud dosáhl pouhým mechanickým převzetím závěrů vyjádření ministerstva vydaného dle ustanovení §17 odst. 4 zákona o půdě. Již v dřívějších rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1558/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1163/2020) totiž dovolací soud vyložil, že pravomoc Ministerstva zemědělství rozhodovat ve správním řízení o zemědělském či nezemědělském charakteru pozemků, založená ustanovením §17 odst. 4 zákona o půdě, se vztahuje toliko k vyřešení otázky, zda pozemky podléhají úpravě dané zákonem o půdě, a nikoliv již k řešení otázek charakteru pozemků, rozhodných z hlediska zákona č. 428/2012 Sb. V režimu zákona č. 428/2012 Sb. je totiž pravomoc posoudit zemědělský či nezemědělský charakter nárokovaných pozemků svěřena pozemkovému úřadu (§9 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.) či soudu (§10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.).
Ve smyslu §135 odst. 2 o. s. ř. přitom soud z rozhodnutí příslušných správních orgánů vychází, není jimi ovšem vázán. Závaznost vyřešení předběžné otázky pravomocným rozhodnutím správního orgánu je bezesporu vázána na existenci pravomoci tohoto orgánu předestřenou otázku (pro účastníky a jiné státní orgány závazně) vyřešit. V situaci, kdy zákon o půdě ustanovením §17 odst. 4 zjevně nezakládá pravomoc příslušného správního úřadu rozhodovat o otázkách týkajících se aplikace zákona č. 428/2012 Sb., nýbrž mu svěřuje rozhodovací kompetenci toliko ve vztahu k aplikaci zákona o půdě, je závěr odvolacího soudu stran charakteru požadovaných nemovitostí předčasný, vychází-li bez dalšího toliko z vyjádření ministerstva vydaného podle ustanovení §17 odst. 4 zákona o půdě.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o řešení otázky funkční souvislosti předmětných pozemků ve smyslu §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb. (jejího naplnění) a posouzení (ne)zemědělského charakteru požadovaných nemovitostí – je neúplné a tím i nesprávné a za daného stavu jsou pak odvolacím soudem přijaté závěry přinejmenším předčasné. Uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl tudíž naplněn.
Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 6. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu