ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.103.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 103/2021-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , identifikační číslo osoby: 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) hlavní město Praha , identifikační číslo osoby: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Staré Město, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti městské části Praha 14 , identifikační číslo osoby: 002 31 312, se sídlem v Praze 14, Černý Most, Bratří Venclíků 1073/8, a městské části Praha 9 , identifikační číslo osoby: 000 63 894, se sídlem v Praze 9, Vysočany, Sokolovská 14/324, zastoupené JUDr. Pavlínou Uhlířovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Nové Město, Vodičkova 791/41, jako vedlejších účastnic na straně žalovaných, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 484/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2020, č. j. 54 Co 174/2020-347, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) zastavil odvolací řízení do části výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. prosince 2019, č. j. 18 C 484/2015-291, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. září 2020, č. j. 18 C 484/2015-354, kterou byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva státu (žalované 2/) k pozemkům v katastrálním území Hloubětín blíže specifikovaným v tomto výroku (výrok I rozsudku odvolacího soudu); v části výroku I, v němž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva žalované 2) k pozemků parc. č. 2496/5, parc. č. 1779/2, parc. č. 1780/2, parc. č. 1781/1, parc. č. 1782/1, parc. č. 1782/4, a parc. č. 2728/11 v katastrálním území Hloubětín (dále jen „předmětné pozemky“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „jinak“ rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I, co do zamítnutí žaloby ohledně pozemků parc. č. 254/4, parc. č. 263/4, parc. č. 263/3, parc. č. 522/2, parc. č. 1774/8, parc. č. 1774/2, parc. č. 1774/3, parc. č. 1779/1, parc. č. 1780/1, parc. č. 1780/3, parc. č. 1782/3 v katastrálním území Hloubětín, spolu s nákladovými výroky II až V, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II).
Ve vztahu k pozemkům parc. č. 2496/5, parc. č. 1779/2, parc. č. 1780/2, parc. č. 1781/1, parc. č. 1782/1, a parc. č. 1782/4 v k. ú. Hloubětín, odvolací soud uzavřel, že má za prokázané, naplnění všech podmínek pro přechod vlastnického práva k citovaným pozemkům na první žalovanou podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), bylo-li mezi účastníky nesporné, že citované pozemky byly v rozhodné době ve vlastnictví České republiky, a ke dni 23. 11. 1990 k nim měl právo hospodaření právní předchůdce první žalované. Naplnění (třetí kumulativní) podmínky faktického hospodaření s citovanými pozemky ke dni 24. 5. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.) první žalovanou, resp. jejím právním předchůdcem, která zůstala mezi účastníky sporná, měl odvolací soud ve vztahu k pozemku parc. č. 2496/5 v k. ú. Hloubětín za prokázanou tím, že tento pozemek je nejpozději od roku 1982 zastavěn místní komunikací ve vlastnictví obce, která měla tuto komunikaci ve správě a starala se o její údržbu, čímž s ní fakticky hospodařila. Naplnění podmínky faktického hospodaření s pozemky parc. č. 1779/2, parc. č. 1780/2, parc. č. 1781/1, parc. č. 1782/1, a parc. č. 1782/4 v k. ú. Hloubětín, jež jsou zastavěny sportovním areálem TJ Slavoj Hloubětín, měl odvolací soud prokázanou tím, že ONV v Praze 9, který byl investorem výstavby tohoto areálu, jej předal do užívání TJ Slavoj. Odvolací soud vycházel z toho, že pod výkon hospodaření s věcí lze subsumovat i nakládání s věcí formou jejího pronájmu třetí osobě. Konečně pak ve vztahu k pozemku parc. č. 2728/11 v k. ú. Hloubětín, měl odvolací soud za prokázané splnění všech podmínek pro jeho přechod do vlastnictví první žalované podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 1993. Přešlo-li vlastnictví předmětných pozemků za podmínek stanovených zákonem č. 172/1991 Sb., z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované, nemůže být žaloba na určení vlastnického práva druhé žalované podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“, úspěšná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, části výroku II, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k předmětným pozemkům, podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Namítá, že v řízení nebylo prokázáno faktické hospodaření právního předchůdce první žalované s předmětnými pozemky k rozhodnému dni, a tvrdí, že prokázal skutečnosti svědčící pro závěr, že na předmětných pozemcích hospodařil někdo jiný (TJ Slavoj Hloubětín) nebo dokonce vůbec nikdo. Nebyly tudíž - podle jeho mínění - splněny podmínky pro přechod předmětných pozemků do vlastnictví první žalované podle zákona č. 172/1991 Sb., jak nesprávně uzavírá odvolací soud. Tomu rovněž vytýká, že opomenul podstatná tvrzení a důkazy jím v řízení uplatněné a nezohlednil restituční zásady a zásady občanského soudního řízení, v čemž spatřuje porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Ohledně výkladu pojmu „hospodaření“ ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, v níž je toto ustanovení setrvale interpretováno tak, že k přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví obcí je třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce (k tomu srov. §68 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích), ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona také reálně hospodařily. Požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, tedy nakládá s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření. Nejednalo se přitom jen o hospodaření ve smyslu užívání věci, tj. např. o výkon zemědělské činnosti, ale též v ostatním právním smyslu zahrnujícím držbu věci a nakládání s věcí v souladu s právními přepisy upravujícími právo hospodaření, např. pronájem věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2012, ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1768/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 902/2015).
Uvedená interpretace nekoliduje ani s judikaturou Ústavního soudu – viz např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 131, str. 461), jenž nevyloučil realizaci práva hospodaření i svěřením věci do užívání jinému subjektu (k tomu dále např. srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008).
Napadeným rozhodnutím se odvolací soud od shora vzpomenuté ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li že předmětné pozemky (za splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb.) přešly k 24. 5. 1991 z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované, na čemž nic nezměnilo ani ustanovení §29 (později přijatého) zákona č. 229/1991 Sb., a tedy že za tohoto stavu nemůže být žaloba na určení vlastnického práva státu dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., ve vztahu k předmětným pozemkům, úspěšná.
Argumentací, dle níž odvolací soud chybně vyhodnotil splnění podmínek přechodu majetku na obec ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., dovolatel nepředestírá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou otázku výkladu hmotného či procesního práva, nýbrž pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, jež se zřetelem k provedenému dokazování učinily závěr, že bylo prokázáno hospodaření právní předchůdkyně první žalované s předmětnými pozemky ke dni 24. 5. 1991.
Dovolatel přitom opomíjí, že kritika skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnosti a úplnosti), není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z hlediska přípustnosti dovolání je tudíž bez významu i to, mají-li odvolacím soudem přijaté skutkové závěry (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř.) oporu v provedeném dokazování. Ovšem i k vadám řízení (provázely-li důkazní řízení) smí dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Přesto se jeví jako vhodné dodat, že Nejvyšší soud neshledal, že by skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a z nichž vycházel i soud odvolací byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, resp. „netvrzenými a neprovedenými důkazy“ – jak namítá dovolatel, jestliže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Zakládá-li přitom odvolací soud rozhodnutí o přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví první žalované podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., na prokázání relevantních skutečností i ve vztahu k podmínce realizace práva hospodaření, nejde ani o nesprávné posouzení důkazního břemene účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014) a rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nekoliduje ani s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017, již z toho důvodu, že soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci po žalobci nepožadovaly předestření skutkových tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že předmětné nemovitosti na první žalovanou nepřešly, ale naprosto korektně k této procesní aktivitě (i prostřednictvím poučení podle §118a o. s. ř.) vedly první žalovanou, která odpovídajícím způsoben na dané poučení reagovala (srov. bod 23 rozsudku soudu prvního stupně).
Argumentuje-li dále dovolatel ve vztahu k pozemku parc. č. 2496/5 v k. ú. Hloubětín, který podle závěrů soudů nižších stupňů přešel do vlastnictví první žalované podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tím že neexistuje „rozhodnutí o přechodu věcí z vlastnictví ČR“ a nebyla ani dohledána „jakákoli listina, která by měla osvědčovat nabytí vlastnického práva“, pak je třeba poukázat na tu rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež je ustálena v závěru, že pokud obec splňovala podmínky pro přechod majetku dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 (kdy tento předpis nabyl účinnosti), přešel dotčený majetek na obec ex lege , a nebylo tudíž nutné vydávat „rozhodnutí o přechodu věcí z vlastnictví ČR“, přičemž zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (mající v daném případě účinky toliko deklaratorní), se prováděl formou záznamu vlastnického práva. Dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. pak nemohly retroaktivně způsobit opětovné odnětí vlastnického práva obce a jeho zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1247/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).
K ne zcela zřejmé argumentaci dovolatele uplatněné ve vztahu k pozemku parc. č. 2728/11 v k. ú. Hloubětín, je vhodné připomenout, že soudy obou stupňů měly v projednávané věci za prokázané, že první žalovaná ohlášením datovaným dne 1. 12. 2009 Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu ohlásila nabytí citovaného pozemku podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., a přílohou tohoto ohlášení bylo i prohlášení o přechodu vlastnického práva ze dne 1. 12. 2009 (srov. bod 6 odrážka 28 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž soud prvního stupně následně velmi precizně odůvodnil proč měl za splněné všechny podmínky pro nabytí citovaného pozemku první žalovanou podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb. (srov. bod 29 rozsudku soudu prvního stupně). Přitom jak již bylo vzpomenuto výše, není pochyb o tom, že při splnění zákonem stanovených podmínek přecházel definovaný majetek státu do vlastnictví obcí ex lege a že samotné (pozdější) podání návrhu ze strany obce pak nelze kvalifikovat jako právní úkon zakládající převod takového majetku, jenž mohl by být posuzován prizmatem blokačního ustanovení §29 zákona o půdě. Současně však nelze přehlédnout, že i ohledně posledně citovaného pozemku se argumentace dovolatele nese opět v rovině povšechné kritiky skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jež však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod, jak vysvětleno již shora.
Pro úplnost lze dodat, že k žalobcem rovněž namítanému porušení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, přechodem posledně citovaného pozemku na první žalovanou podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., nedošlo, neboť se nejednalo o privatizaci tohoto pozemku (převod majetku podle zákona č. 92/1991 Sb. se prováděl podle schváleného privatizačního projektu, přičemž vlastnické právo k věcem, jakož i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, přecházelo prodejem privatizovaného majetku nebo jeho vložením do základního kapitálu obchodní společnosti, což očividně není případ nyní projednávané věci).
S ohledem na shora uvedené proto nelze přitakat ani těm výtkám dovolatele, podle nichž soudy nižších stupňů opomenuly podstatná tvrzení a důkazy tvrzené žalobcem a nezohlednily restituční zásady a zásady občanského soudního řízení, zůstávají-li nadto tyto výtky ze strany žalobce toliko v rovině obecné proklamace. Nelze se proto ztotožnit ani s přesvědčením dovolatele, že by tím mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z výše uvedeného vyplývá, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.) v posuzované věci naplněny nebyly.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí – rozhodnutí odvolacího soudu je dílem kasační – ohledně pozemků parc. č. 254/4, parc. č. 263/4, parc. č. 263/3, parc. č. 522/2, parc. č. 1774/8, parc. č. 1774/2, parc. č. 1774/3, parc. č. 1779/1, parc. č. 1780/1, parc. č. 1780/3, a parc. č. 1782/3 v k. ú. Hloubětín (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. Petr Kraus
podepsáno Mgr. Zdeňkem Sajdlem
za nepřítomného předsedu senátu