ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1346.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1346/2021-361
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Paribas s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Kravařská 453/11, identifikační číslo osoby: 28649940, zastoupené Mgr. Janem Šrajem, advokátem se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 168/18, proti žalovanému S. K. , narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lenkou Chalupníčkovou, advokátkou se sídlem ve Velkých Popovicích, Nerudova 259, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 171/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2020, č. j. 22 Co 195/2020-288, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 6 C 171/2019-257, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 300.000,- Kč s úrokem ve výši 22.562,43 Kč a dále s úrokem ve výši 11,13 % ročně z částky 300.000,- Kč od 11. 10. 2017 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300.000,- Kč od 11. 10. 2017 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 48.642,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. 8. 2015 byla mezi společností TGI Money a. s. a K. K. jako dlužníkem a žalovaným, tehdejším manželem K. K., jako spoludlužníkem uzavřena smlouva o úvěru, z níž byli K. K. a žalovaný zavázáni společně a nerozdílně. Předmětný úvěr však nebyl řádně splácen, pročež daná pohledávka, kterou společnost TGI Money a. s. postoupila žalobkyni, byla v souladu se smluvním ujednáním zesplatněna. Po zesplatnění uvedené pohledávky K. K. uzavřela se žalobkyní dohodu o splátkovém kalendáři, kteroužto od listopadu 2017 plní. K této dohodě došlo za trvání manželství K. K. a žalovaného, neboť jejich manželství bylo rozvedeno dne 1. 10. 2018. Soud prvního stupně proto dovodil, že dle ustanovení §713 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), je žalovaný z uvedené dohody o splácení dluhu zavázán společně a nerozdílně s K. K., a žalobu zamítl, jelikož zmíněná dohoda je ze strany K. K. řádně plněna.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 22 Co 195/2020-288, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300.000,- Kč od 10. 3. 2018 do zaplacení; jinak jej ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 32.688,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 20.251,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 28. 8. 2015 je ve vztahu k žalovanému podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neplatná, jelikož právní předchůdkyně žalobkyně řádně neprověřila schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit. Odvolací soud shledal, že žalovanému byla na základě této neplatné smlouvy plněna částka 600.000,- Kč, a to na účty v ní specifikované, pročež nárok žalobkyně posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení. Konstatoval, že žalovaný byl solidárně zavázaným dlužníkem, a tudíž je v souladu s ustanovením §1872 odst. 1 o. z. nerozhodné, zda shora označený úvěr čerpala K. K.. Uvedl rovněž, že závazkový právní vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, na čemž nemůže ničeho změnit ani právní úprava obsažená v ustanovení §713 odst. 3 o. z., a tudíž dohoda o splátkovém kalendáři uzavřená mezi K. K. a žalobkyní nemá vliv na oprávněnost žalobou uplatněného nároku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i pro existenci vyřešené otázky, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), podotýká, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil, jelikož žalobou požadovaná částka nikdy nebyla v jeho dispozici; byla plněna na účet K. K., jež poskytnutý finanční obnos použila na koupi rodinného domu, jehož vlastníkem se žalovaný nestal. Dále namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil postavení žalovaného ve vztahu k dohodě o splátkovém kalendáři, jelikož nezohlednil ustanovení §714 odst. 1 o. z. a v řízení vyslovený závěr o neplatnosti úvěrové smlouvy. Pokud by žalovaný a K. K. byli solidárními dlužníky z úvěrové smlouvy, pak dle mínění dovolatele s ohledem na ustanovení §713 odst. 3 o. z. K. K. svými splátkami vrací žalovanou částku žalobkyni i ve prospěch žalovaného, přičemž naznačenou problematiku dovolatel považuje za dovolacím soudem dosud neřešenou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. Nadto se jeví vhodným podotknout, že uvedl-li žalovaný jako jeden z důvodů přípustnosti dovolání, že „vyřešená právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“, pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalovaný významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být (dovolacím soudem) posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020). V případě závazku z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním (podle neplatné, zdánlivé či zrušené smlouvy) aktivní a pasivní věcná legitimace svědčí zásadně toliko smluvním stranám (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že povinnost vydat plnění získané bez právního důvodu vzniká podle zákona tomu, kdo je získal. Tím, kdo plnění získal, není osoba, která má předmět plnění aktuálně ve svém držení nebo osoba, která jej skutečně spotřebovala, nýbrž ten, komu bylo bez právního důvodu plněno. Osobou povinnou vydat plnění získané bez právního důvodu je tudíž adresát tohoto plnění (srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2491/2013). Nerozhodné je taktéž to, pro jaký účel byla předmětná finanční částka použita, jelikož předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je toliko neoprávněné získání majetkových hodnot povinným na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1904/2018).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak je ustálena i v závěru, že plnění poskytnuté na základě určitého (byť třeba později odpadnuvšího) právního důvodu mezi dvěma subjekty na bankovní účet třetí osoby vymezený coby platební místo nelze pokládat za bezdůvodné obohacení majitele tohoto účtu na úkor osoby peníze zasílající. Zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je totiž třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně, a nikoliv majiteli účtu. Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 961/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2939/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sen. zn. 32 ICdo 150/2020).
Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že bylo-li v řízení před soudy nižšího stupně prokázáno poskytnutí předmětných finančních prostředků žalovanému ze strany právní předchůdkyně žalobkyně (tj. provedení platby z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného, respektive na bankovní účet označený žalovaným a K. K. ve smlouvě o úvěru ze dne 28. 8. 2015), pak lze závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného v nyní projednávané věci označit za konformní s obvyklým výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Žalovaný jakožto spoludlužník byl totiž zavázán k úhradě dluhu společně a nerozdílně s K. K., přičemž platí, že každý ze solidárních spoludlužníků je ve vztahu k věřiteli zavázán k plnění celého dluhu, což znamená, že věřitel je oprávněn požadovat celé plnění na kterémkoliv ze zavázaných dlužníků nebo může podle své úvahy plnění mezi ně rozvrhnout. Jakmile dluh splnil třeba jen jeden z dlužníků, zaniká povinnost všech ostatních bez ohledu na to, kteří z nich se na plnění podíleli a kteří nikoliv. Dohoda solidárních dlužníků o podílu každého z nich na společném dluhu má význam jen v jejich vzájemném vztahu; pro věřitele není závazná. Splnil-li dlužník více, než odpovídalo vzájemnému poměru mezi dlužníky (jejich dohodě), má následný regres proti ostatním podle ustanovení §511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“), respektive §1876 odst. 2 o. z. Při plnění poskytovaném ve splátkách vzniká regresní nárok ohledně každé splátky samostatně a dlužník může od ostatních postupně požadovat náhradu za každou splátku zvlášť (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 856/2012). Lze proto uzavřít, že žalobkyně coby věřitelka byla oprávněna požadovat celé plnění po kterémkoli z dlužníků, na čemž nemůže ničeho změnit ani případná vnitřní dohoda spoludlužníků upravující jejich vzájemná práva a povinnosti při splácení společného úvěru tak, že majetkovou výhodu úvěru získal jen ten z nich, který úvěr taktéž splácel.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v kontradikci ani s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, neboť odvolací soud – na rozdíl od věci odkazované – vyšel ze skutkového zjištění, že bylo plněno do dispozice obou dlužníků, tedy K. K. i žalovaného.
Na výše předestřeném řešení otázky věcné legitimace žalovaného v předmětném sporu nemůže ničeho změnit ani dohoda o splátkovém kalendáři uzavřená mezi K. K. a žalobkyní, jelikož rozsah věcné legitimace žalovaného závisí na tom, jakým způsobem se strany smlouvy o úvěru ze dne 28. 8. 2015 dohodly na plnění závazku. Zmíněnou dohodu mezi K. K. a žalobkyní, na jejímž základě byla co do velikosti splátek změněno původní ujednání, lze považovat za kumulativní novaci ve smyslu ustanovení §1902 o. z. Protože dohodou podle ustanovení §1902 o. z. původní závazkový vztah ze smlouvy o úvěru nezanikl, ale změnil se toliko jeho obsah, nedošlo k žádné změně smluvních stran a ani povinnosti plnit vůči věřiteli.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3/2008 pod č. 24, vysvětlil, že ustanovení §143 odst. 1 písm. b) obč. zák. (§710 o. z.) upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů ke třetím osobám. Z téhož důvodu nemůže do smluvních vztahů, jejichž účastníky jsou manželé, zasáhnout ani ustanovení §145 odst. 3 obč. zák., respektive §713 odst. 2 o. z. zakládající solidaritu při plnění závazků tvořících společné jmění. Jinak řečeno, pasivní solidarita manželů při plnění jejich společných závazků neprolamuje autonomii vůle smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv. Jestliže – jako v projednávaném případě – nebylo dohodnuto jinak, platí, že ve vztahu k věřiteli jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné.
Zbývá posoudit, zda smlouva o úvěru, kterou s právní předchůdkyní žalobkyně jako spoludlužníci uzavřeli žalovaný a K. K., není právním úkonem týkajícím se společného jmění (§145 odst. 4 obč. zák., respektive §713 odst. 3 o. z.). Soudní praxe standardně vychází z toho, že právními úkony ve smyslu uvedeného ustanovení jsou jen ty, při nichž jde o vznik, změnu nebo zánik právního vztahu k majetkovým hodnotám, které jsou předmětem společného jmění v době, kdy k právním úkonům došlo; nejsou jimi právní úkony, na jejichž základě mají být majetkové hodnoty teprve získány (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2579/2018). Smlouva o úvěru tedy takovým právním úkonem není; solidarita k plnění závazku ze smlouvy o úvěru tak byla v případě žalovaného založena na jeho deklarované pozici spoludlužníka.
Protože dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve vztahu k výroku III. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 6. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu