ECLI:CZ:NS:2021:32.ICDO.150.2020.1
MSPH 93 INS 4348/2015
193 ICm 4606/2015
sp. zn. 32 ICdo 150/2020-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, identifikační číslo osoby 45279314, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 705/16, proti žalované B.G.M. holding a. s. , se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 43873871, zastoupené Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, o popření pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 4606/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 26155681, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2020, č. j. 193 ICm 4606/2015, 102 VSPH 342/2017-199 (MSPH 93 INS 4348/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 193 ICm 4606/2015-142 (MSPH 93 INS 4348/2015), ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2017, č. j. 193 ICm 4606/2015-169 (MSPH 93 INS 4348/2015), určil, že konkrétní pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení dlužnice vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015 jsou pohledávkami po právu (výrok I.), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení (výrok II.) a určil, že na náhradu části nákladů dle bodu II. jeho výroku ve výši 10 000 Kč se použije žalobkyní složená jistota (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2020, č. j. 193 ICm 4606/2015, 102 VSPH 342/2017-199 (MSPH 93 INS 4348/2015), rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího usnesení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž závisí na vyřešení otázky hmotného práva, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dovolatelka tvrdí, že nebylo prokázáno, že by mezi žalovanou a dlužnicí existoval smluvní vztah, jenž by naplňoval charakter úvěrového vztahu, ani nebylo prokázáno, že by žalovaná dlužnici poskytla půjčku, dlužnice přitom neměla ze simulovaného právního vztahu mezi žalovanou a dlužnicí žádný prospěch. Z rozsudku odvolacího soudu podle dovolatelky navíc neplyne, jaký prospěch měla mít dlužnice z poskytnutých peněžních prostředků, což jej činí nepřezkoumatelným. Coby dosud neřešené klade dovolatelka otázky, 1) zda je naplněn úvěrový vztah mezi žalovanou jako věřitelem a dlužnicí, pokud žalovaná uhradila pohledávky společnosti Image Contracting Ltd. za společnost Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, a to na základě žádosti dlužnice, aniž by dlužnice měla z takového smluvního plnění přímo prospěch, a 2) zda jde o vztah založený smlouvou o půjčce v případě, kdy zapůjčitel, tj. žalovaná, uhradila závazky společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited vůči společnosti Image Contracting Ltd., aniž by fakticky došlo k předání peněžních prostředků vydlužiteli, tj. žalované, popřípadě aniž by zapůjčitel uhradil závazky vydlužitele, tj. žalované. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má dovolání za nepřípustné, eventuálně nedůvodné, a navrhuje jeho odmítnutí, eventuálně zamítnutí.
Vzhledem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti je povinnou (nezbytnou) náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016; tato usnesení jsou, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Má-li pak být dovolání přípustné proto, že taková otázka v rozhodování dovolacího soudu řešena byla, avšak je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takové rozpory v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit.
Ohlašuje-li dovolatelka nesprávné řešení právní otázky, „která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. která byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně“, pak předpoklad přípustnosti nevymezuje zcela srozumitelně (jí uváděné předpoklady přípustnosti se zdánlivě vylučují). Z dalšího textu dovolání však plyne, že dovolatelka má jí kladené otázky stran znaků úvěrových vztahů, resp. vztahů založených smlouvou o půjčce (zda takový vztah vzniká i tehdy, nemá-li dlužník ze smluvního plnění přímý prospěch, resp. nedojde-li k předání finančních prostředků dlužníkovi), za dosud nevyřešené, eventuálně (byť dovolatelka nejprve ohlašuje rozdíly v rozhodování, jež však poté neidentifikuje) že jejich řešení koliduje se závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, v usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a v rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že zaplacení určité částky na účet třetí osoby u peněžního ústavu představující sjednané platební místo s úmyslem dostát smluvenému závazku je třeba pokládat za plnění druhé smluvní straně a nikoli majiteli účtu (srov. například usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012). Takováto platba směřuje ke splnění závazku jedné smluvní strany vůči druhé, nezakládá právní vztah mezi osobou zasílající peníze a majitelem účtu (srov. například rozsudek ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003) a v důsledku její realizace v podstatě nabývá plnění osoba odlišná od subjektu, pro nějž byl zřízen bankovní účet (srov. například usnesení ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 179/2014). Shodné závěry se dále podávají například z usnesení ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4656/2014, či z usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2471/2009. Zasláním peněz na bankovní účet třetí osoby, určený za platební místo, pak lze dostát i závazku ze smlouvy o půjčce (srov. například rozsudky ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1826/2012, či usnesení ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4279/2016).
Konkluze odvolacího soudu v nyní posuzované věci, že žalovaná uzavřela s dlužnicí smlouvy o úvěru, podle nichž také plnila (poslala peněžní prostředky ve prospěch dlužnice na jí označené účty), aniž by na tom cokoli měnilo, že peněžní prostředky směřovaly na účet třetí osoby (bankovní účet, na nějž mělo být – a bylo – podle smlouvy plněno, byl místem plnění, přičemž plnila-li věřitelka – tu žalovaná – na toto dohodnuté místo plnění, pak plnila dlužnici), což by podle odvolacího soudu platilo i pro případ, byly-li by smlouvy posouzeny jako smlouvy o půjčce, se od uvedených závěrů neodchyluje.
Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud v napadeném rozsudku nerespektoval konkrétně zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, pak v dovolatelkou uváděném rozsudku ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná, neboť závazek zaplatit úroky patří k pojmovým znakům smlouvy o úvěru, pročež nedohodnou-li věřitel a dlužník výši úroků ve smlouvě, je dlužník povinen platit úroky ve výši stanovené zákonem. Na dovození podmínky „přímého prospěchu“ dlužníka, jak jí dovolatelka argumentuje (resp. že peníze musely být připsány na účet dlužníka, nikoli třetí osoby), uvedený rozsudek nespočívá.
V rozsudku ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Cdo 922/2007, Nejvyšší soud akcentoval, že smlouva o půjčce má určité odlišné pojmové znaky než smlouva o úvěru; zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Závěr odvolacího soudu v nyní posuzované věci, podle něhož žalovaná na základě smluv mezi nimi uzavřených plnila dlužnici (na jí označené účty, byť nešlo o účty její), se ani těmto judikatorním závěrům neprotiví.
V usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, pak Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu, tedy že vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, nýbrž i skutečné odevzdání předmětu půjčky, a že při peněžité půjčce může dojít k předání půjčené částky i bezhotovostním převodem na účet dlužníka. Ani do rozporu s tímto právním názorem se napadený rozsudek odvolacího soudu nedostal, neboť v nyní posuzované věci odvolací soud dovodil uzavření smlouvy o úvěru (na jejímž základě bylo k postupným žádostem dlužnice plněno na jí označené účty). Toliko nad rámec provedeného posouzení pak odvolací soud k odvolací námitce dovolatelky dodal, že i pro případ, že by mělo být na uzavřené smlouvy nahlíženo jako na smlouvy o půjčce, by posouzení bylo shodné: bankovní účet, na nějž mělo být (a bylo) podle smlouvy plněno, byl místem plnění, přičemž plnil-li věřitel (tu žalovaná) na toto dohodnuté místo plnění, pak fakticky plnil dlužníkovi a nikoli třetí osobě. Ani touto úvahou se ostatně odvolací soud nedostal do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž poukázal-li věřitel na základě požadavku dlužníka bezhotovostně peníze na jím určený účet přesto, že jeho majitelem byla třetí osoba, nemůže obstát jeho argumentace, že mu peníze nepřenechala, neboť plněním na bankovní účet označený dlužníkem věřitel svůj závazek ze smlouvy o půjčce (přenechat peníze) splnil (srov. například již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008).
Nehledě ke shora uvedenému, otázky, jež dovolatelka klade – zda jsou v poměrech nyní posuzované věci naplněny znaky úvěrových vztahů, resp. vztahů založených smlouvou o půjčce – především vycházejí z vlastních skutkových závěrů vztahujících se konkrétně (a výlučně) k nyní posuzované věci ohledně vztahu mezi konkrétními subjekty, tj. žalovanou, dlužnicí a společností Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, podle nichž žalovaná uhradila pohledávky společnosti Image Contracting Ltd. za společnost Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, resp. závazky společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited vůči společnosti Image Contracting Ltd. Tyto dovolatelčiny skutkové závěry se odvíjejí od přesvědčení dovolatelky, že se žalované nepodařilo prokázat, že mezí ní a dlužnicí existovaly smluvní vztahy (smlouvy o úvěru či smlouvy o půjčce), a to v situaci, kdy odvolací soud měl naopak za prokázané, že žalovaná a dlužnice spolu uzavřely smlouvy o úvěru, v nichž se žalovaná zavázala, že na požádání dlužnice poskytne v její prospěch peněžní prostředky, že poté žalovaná poskytla peněžní prostředky dlužnici (a nikoli jiným subjektům), a to k jejím postupným žádostem na jí označené účty.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Zpochybnění právního posouzení věci, kdy dovolatelka konstruuje, že „spíše“ ze strany společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited ve vztahu k žalované jde o bezdůvodné obohacení, nebo že žalovaná přistoupila k dluhu společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, eventuálně že šlo o skryté půjčky ve prospěch společnosti Quang Binh Bohemia Kaolin Company Limited, je tedy založeno především na zpochybnění skutkového stavu, na němž své právní posouzení založil odvolací soud. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že se v napadeném rozsudku s otázkou prospěchu dlužnice z poskytnutých peněžních prostředků nevypořádal, což napadený rozsudek činí nepřezkoumatelným, pak naznačuje možnou vadu řízení. Vady řízení však nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl Nejvyšší soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Dovolatelkou vytýkané pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, či ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v posuzované věci naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho části, v níž bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná osoba domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 4. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu