ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1358.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1358/2021-318
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. S. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému D. S. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 26/4, o zaplacení částky 609.191 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 38/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2020, č. j. 19 Co 64/2019-284, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.040 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Josefa Havlíčka, advokáta se sídlem v Brně, Kozí 26/4.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 63 C 38/2007-239, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu částku 609.191 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému částku 226.253 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.) a České republice na účet soudu prvního stupně částku 9.550 Kč (výrok III.). Rozhodl tak o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout v době od 31. 10. 2004 do 31. 12. 2012 tím, že výlučně užíval, tedy nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, k vlastní potřebě nemovitosti (rodinný dům č. p. XY a další budovy na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, vše v obci XY, k. ú. XY), které jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků (a S. S.), aniž za to žalobci poskytl jakoukoli náhradu, se současným tvrzením, že mu žalovaný v užívání nemovitostí bránil. Soud prvního stupně vyšel po provedeném dokazování ze zjištění, že původním žalobcem byl dále S. S. (otec žalobce a dědeček žalovaného), který darovací smlouvou ze dne 2. 6. 2006 s právními účinky vkladu ke dni 13. 6. 2006 převedl svůj spoluvlastnický podíl ve výši 100000/200000 na žalobce, že žalobce byl do 12. 6. 2006 spoluvlastníkem id. podílu ve výši 17868/200000 a od 13. 6. 2006 ve výši 117868/200000, že žalovaný je spoluvlastníkem id. podílu ve výši 71474/200000 a S. S. spoluvlastníkem id. podílu ve výši 10658/200000, že výměra všech prostor v nemovitosti činí 278,4 m 2 , z nichž žalovaný užívá 57,3 m 2 , a dále užívá společné prostory, že v ostatních místnostech, které nikdo neužívá, jsou umístěny věci, které patřily rodičům žalobce, a že žalovaný neužívá prostory v hospodářské budově, které užívá jen žalobce. Z toho dovodil, že žalovaným užívané prostory činí 20,58 % souhrnné plochy všech prostor v nemovitosti a že rozsah užívání nemovitosti odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného lze vyjádřit 35,737 %. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z právních názorů vyslovených (s odkazem na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněného pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5386/2016-194 (jímž byl, vyjma výroku o částečném zrušení dřívějšího rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 99.833 Kč s přísl. a o zastavení řízení v tomto rozsahu, zrušen dřívější rozsudek odvolacího soudu ze dne 20. 7. 2016, č. j. 19 Co 523/2014, 19 Co 316/2015-155), kterými byl vázán, stejně jako závěry uvedenými v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2017, č. j. 19 Co 523/2014-203 (jímž byl v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), a s ohledem na výsledky provedeného dokazování dovodil, že v řízení nebylo prokázáno, že by většinový spoluvlastník nemovitostí rozhodl o jejich užívání, případně, že by spoluvlastníky nemovitostí byla uzavřena dohoda upravující způsob jejich užívání, či že by o způsobu užívání nemovitostí bylo rozhodnuto soudem, a že taktéž nebylo prokázáno, že by žalovaný žalobci v užívání domu jakkoli bránil. Uzavřel, že žalovaný nemovitosti užíval v rozsahu svého spoluvlastnického podílu (§137 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“, §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a na jeho straně tudíž nevznikl majetkový prospěch jejich užíváním nad rámec jeho spoluvlastnického podílu (§451 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 19 Co 64/2019-284, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 22.080 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Odvolací soud - taktéž vázán závaznými právními názory vyslovenými ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, č. j. 28 Cdo 5386/2016-194 - převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaný v rozhodném období žalobci nebránil v přístupu do domu a v jeho užívání a že žalobce žalovaného k vydání klíčů či ke vstupu do nemovitosti nikdy nevyzval (v tomto ohledu odkázal zejména na účastnickou výpověď žalobce při ústním jednání dne 10. 10. 2013, v níž uvedl, že o klíče od domu neměl zájem, ani neměl zájem po roce 2003 vstupovat do domu, na žalovaného se s žádostí o umožnění vstupu do domu neobracel a o způsobu užívání domu se nezajímal, a že teprve po vydání zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu začal tvrdit, že měl 1x či 2x žalovaného žádat o klíče od domu, a že naproti tomu obrana žalovaného byla konsistentní, jelikož od počátku řízení sděloval, že žalobci v užívání nemovitosti nebránil, že žalobce nikdy neprojevil zájem o její užívání a že nemovitosti užívá ani ne v rozsahu svého spoluvlastnického podílu), že žalovaný užíval v domě místnosti o rozsahu plochy 57,3 m 2 , což ve vztahu k jeho celkové výměře (278,4 m 2 ) činí 20,58 %, tj. výrazně méně, než kolik činí jeho spoluvlastnický podíl, že žalobce výlučně užíval hospodářskou budovu (90,5 m 2 ), takže i bez započítání této plochy žalovaný užíval jen 30,49 % plochy nemovitostí, a že žalobce mohl užívat nevyužívané místnosti v domě (o výměře 110 m 2 , nepočítaje v to hospodářskou budovu činící 58,54 % z celku). Dle odvolacího soudu nelze ani dovodit, že by část nemovitosti užívané žalovaným byla kvalitnější, než prostory užívané žalobcem. Uzavřel, že žalovaný nebyl v postavení detentora, ani že by nemovitosti užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, takže žaloba nemůže být úspěšná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné dle §237 o. s. ř. k vyřešení právní otázky hmotného práva, „zda se spoluvlastník nemovitosti bezdůvodně obohatí za situace, kdy užívá celou nemovitost sám a od této odmítne vydat druhému spoluvlastníku klíče, přestože je o tyto žádán a ví, že nemovitost druhý, navíc většinový spoluvlastník užívat chce a v užívání nemovitosti mu takto brání“, a dále otázky procesního práva „zda odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování, může hodnotit důkazy, které sice byly provedeny soudem prvého stupně, ale soud prvého stupně je nijak nehodnotil, ač tak měl učinit“, jež odvolací soud vyřešil nesprávně a při jejichž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016 a sp. zn. 28 Cdo 1472/2017). Dovolatel namítá, že soud prvního stupně se nezabýval důkazy provedenými k otázce, zda žalovaný v rozhodném období žalobci bránil v užívání nemovitosti, a že tyto důkazy hodnotil až soud odvolací, ač je sám neprovedl, navíc z nich dovodil jiné skutečnosti, než které z nich vyplývají; protože některé dílčí závěry byly uvedeny až v napadeném rozsudku odvolacího soudu, neměl možnost na ně reagovat. Dle něj bylo v řízení prokázáno, že v rozhodném období nemovitosti neužíval, neboť mu v tom žalovaný bránil, což lze dovodit i z toho, že již v žalobě podané v roce 2006 konstatoval, že účastníci nejsou schopni se dohodnout o užívání nemovitosti, z čehož vyplývá, že jednání mezi nimi muselo proběhnout. Dovolatel dále poukázal na to, že žalovaný neopustil nemovitost ani poté, co v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem „musel být seznámen s jeho vyjádřením ze dne 3. 10. 2006“, v němž uvedl, že má zájem nemovitost užívat za účelem zajištění bydlení pro svého otce a syna, že se svojí manželkou opakovaně žádali žalovaného a jeho matku o umožnění užívání domu a o vydání klíčů, žalovaný je však odmítl s tím, že se jedná o dům jednogenerační a že s matkou jinou možnost bydlení nemají (to koresponduje s údajem uvedeným ve znaleckém posudku znalkyně JUDr. Dany Kalinové, že i kdyby žalovaný v domě neužíval všechny prostory, nebylo by je možno pronajmout někomu jinému). Závěry odvolacího soudu dle dovolatele neodpovídají obsahu spisu, jsou vytržené z kontextu, případně jsou účelovým výkladem, když žalovaný a jeho matka vypovídali v několika řízeních zcela odlišně, jejich stanoviska a výpovědi jsou nevěrohodná, přesto je odvolací soud hodnotil jako „validní“, ačkoliv ani jednoho nevyslechl. Podstatnou je též okolnost, že žalovaný mu odmítl vydat klíče od nemovitosti, čímž na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení. „Nesilové řešení“ situace, tedy že se dovolatel nedomáhal vstupu do nemovitosti silově, nemůže být k jeho újmě. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž zdůraznil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Dovolatelem formulovaná otázka „zda se spoluvlastník nemovitosti bezdůvodně obohatí za situace, kdy užívá celou nemovitost sám a od této odmítne vydat druhému spoluvlastníku klíče, přestože je o tyto žádán a ví, že nemovitost druhý, navíc většinový spoluvlastník užívat chce a v užívání nemovitosti mu takto brání“, při jejímž řešení se měl dle mínění dovolatele odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jež by dle jeho mínění měla zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť zjevně vychází z rozdílného (odlišného) skutkového stavu věci, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a na jejím řešení tak rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti - jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí ani nespočívá (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015), jelikož soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalovaný nemovitost užíval v rozsahu, jež nedosahuje ani velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž nebylo prokázáno, že by žalobce žalovanému v užívání domu jakkoliv bránil.
Zpochybňuje-li pak dovolatel jím předestřenými námitkami právě uvedené závěry odvolacího soudu (jež jsou totožné se závěry soudu prvního stupně - viz bod 15. rozsudku soudu prvního stupně), pak zjevně přehlíží, že jimi neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž napadá skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně, která odvolací soud převzal a na nichž jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena. V dovolacím řízení totiž nelze od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (§211 o. s. ř.), nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.; dovolací námitky zpochybňující odvolacím soudem zjištěný skutkový stav nemohou založit přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nepřiléhavým je pak odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, jehož závěry se - na rozdíl od nyní řešené věci - vážou k v řízení zjištěnému (rozdílnému) skutkovému stavu, spočívajícímu mimo jiné v tom, že žalovaný žalobkyni neumožňoval přístup do společně vlastněné nemovitosti tím, že ji odmítal poskytnout klíče, jakož i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, vydané v řízení, v němž bylo zjištěno, že žalovaný dosáhl postavení detentora (tedy osoboval si věc výlučně pro sebe s vyloučením jiných) tím, že žalobkyni odmítl vydat klíče od nemovitosti.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelem předestřená otázka, neboť odvolací soud (který nepovažoval rozsudek soudu prvního stupně za nepřezkoumatelný - §157 odst. 2 a §132 o. s. ř.) neměl pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně učiněných na základě jím provedených důkazů, které převzal a z nichž pak při právním posouzení uplatněného nároku žalobce vycházel (konkrétně odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal zejména na to, co účastnici uvedli v účastnických výpovědích a v přednesech před soudem prvního stupně a v jejich písemných vyjádřeních založených ve spise). Odvolací soud se tudíž neodchýlil od dovolatelem odkazovaného usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, v němž se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem uvedeným v dovoláním napadeném zrušujícím usnesení odvolacího soudu, podle nějž soud prvního stupně ve věci samé rozhodl jen na základě některých důkazů, aniž by se jakkoliv vypořádal s ostatními provedenými důkazy, z nichž by se mohlo podávat zjištění odlišné.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti nebyly naplněny (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vůči státu, pak dovolání není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu