ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1383.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1383/2021-870
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: M. P. , nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 196/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019, č. j. 19 Co 341/2019-816, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. prosince 2019, č. j. 19 Co 341/2019-816, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. července 2019, č. j. 12 C 196/2018-711, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, č. j. 19 Co 341/2019-816, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 7. 2019, č. j. 12 C 196/2018-711, kterým byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Podle shodných závěrů soudů nižších stupňů je žalobkyně oprávněnou osobu, nadanou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), nárokem na vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté v rozhodném období státem, jež nemohly být její právní předchůdkyni vydány pro zákonem stanovené překážky. Dle zjištění soudů nižšího stupně právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila restituční nárok v roce 1992, v roce 1993 byly správními rozhodnutími (č. j. PÚ 9953/93 a č. j. PÚ 3515/92) schváleny dohody o vydání nemovitostí, na jejichž základě byl její restituční nárok částečně uspokojen, následně rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 9. 3. 2005, č. j. PÚ 682/05, bylo stanoveno, že žalobkyně a její bratr nejsou (z důvodu restituční výluky) vlastníky dvou pozemků v k. ú. XY (oceněných částkou 1988,20 Kč), a rozhodnutím Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město XY ze dne 30. 10. 2017, č. j. PÚ 3515/92/1 (poté, co v důsledku interního šetření bylo zjištěno, že dosud nebylo rozhodnuto o celém návrhu uplatněném v roce 1992), bylo stanoveno, že žalobkyně a její bratr nejsou (z důvodu restituční výluky) vlastníky dalších čtyř pozemků v k. ú. XY (oceněných částkou 557 135,65 Kč).
Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že žalobkyně až do roku 2017, kdy teprve bylo o uplatněném restitučním nároku rozhodnuto v celém rozsahu (co do výše 559 123,85 Kč, nikoliv pouze 1988,20 Kč), neměla důvod vstupovat do řízení o veřejných nabídkách; měla-li se jich následně dvakrát neúspěšně účastnit, není to pro posouzení věci podstatné. Podstatnou je totiž toliko skutečnost, že žalovaná rozhodla o celkové výši restitučního nároku žalobkyně po více než 25 letech, z čehož odvolací soud dovozuje, že její postup při uspokojování restitučního nároku žalobkyně nutně vykazuje známky liknavosti a svévolnosti. Z uvedeného důvodu shledal naplněnými předpoklady, za nichž lze vyhovět žalobě o vydání konkrétních, žalobkyní specifikovaných, náhradních pozemků.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda výlučným důvodem liknavosti a svévole dovolatelky při uspokojování restitučního nároku může být nepřiměřená délka správního řízení před pozemkovým úřadem, jakož i při řešení otázek týkajících se posouzení dostatku aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, adekvátnosti veřejných nabídek pozemků či vhodnosti žalobkyní požadovaných náhradních zemědělských pozemků. Odkázala zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4190/2015 (a další judikaturu v nich citovanou). Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání nejprve odmítl usnesením ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1670/2020. Toto rozhodnutí bylo následně nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20, zrušeno (pro nesoulad mezi skutkovým stavem, z něhož vycházel dovolací soud, a skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně) a věc byla Nejvyššímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání opětovně projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud, veden závěry Ústavního soudu, shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, jaká kritéria jsou rozhodná pro posouzení liknavosti a svévole dovolatelky při uspokojování nároku na vydání náhradních zemědělských pozemků ve smyslu zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí náhradního pozemku je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu. Důvodnost žaloby na uložení povinnosti žalované (jejímž předchůdcem byl Pozemkový fond ČR) uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků není třeba – při jejím liknavém postupu – vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky. Ani postup podle §11a zákona o půdě, jenž zásadně předpokládá převod pozemků oprávněným osobám na základě veřejných nabídek, nemusí být vždy zárukou řádného plnění povinností žalované k převodu náhradních pozemků (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, publikovaný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018). Poskytování náhradních pozemků oprávněným osobám patří k základním povinnostem žalované, přičemž struktura její nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby náhrada byla poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Rozhodnutí soudu, v němž bude žalované uložena povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, pak ve vztahu k ostatním oprávněným osobám nelze pokládat za diskriminující a je v souladu s principem ovládajícím soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt) ; srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 tamtéž. Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je přitom jistě třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované lze kvalifikovat jako liknavý či svévolný; bezúplatný převod pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého na vykrytí restitučního nároku bude tedy namístě tehdy, když se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014). Při posuzování liknavosti žalované jest pak vždy zohlednit délku řízení před pozemkovým úřadem (srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem – restituční nárok zde byl uplatněn v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo až v roce 2006 – nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1587/2020, či aktuální rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2760/2020).
Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu žalované, který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně žalované. Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, ovšem nedokládá sama o sobě, že by postup žalované byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015, a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 337/2019; obdobně pak v rozsudku odkazovaném dovolatelkou ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020, Nejvyšší soud dovodil, že ze samotné délky správního řízení o nároku oprávněné osoby na vydání původních pozemků před příslušným pozemkovým úřadem a posléze před Státním pozemkovým úřadem vedeným dle správního řádu nelze liknavý postup žalované dovozovat).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se taktéž připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované, je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů, kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nepřiměřené; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4650/2018, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015.
Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry soudů nižšího stupně o tom, že liknavost dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně zakládá již jen samotná délka řízení před pozemkovým úřadem (právní předchůdkyně žalobkyně uplatnila restituční nárok v roce 1992 a rozhodnuto o něm bylo v plném rozsahu teprve v roce 2017), jsou zjevně neúplné a předčasné, nezabývaly-li se soudy tím, zda se žalobkyně po skončení řízení před pozemkovým úřadem účastnila veřejných nabídek, či tím, jaké okolnosti jí v tom případně bránily, a nezkoumaly-li ani rozsah a kvalitu veřejných nabídek organizovaných dovolatelkou (resp. uvedeným skutečnostem nepřikládaly žádný právní význam).
Právní posouzení věci odvolacím soudem (pokud jde o řešení otázky liknavosti a svévole dovolatelky při uspokojování restitučního nároku žalobkyně) je tedy (se zřetelem k výše uvedenému) nesprávné. Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil; jelikož se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).
V dalším řízení soudy nižších stupňů při hodnocení opodstatněnosti nároku oprávněné osoby na převod konkrétně vybraných náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku zohlední nejenom délku řízení vedeného před pozemkovým úřadem, ale též okolnosti nastalé po jeho skončení (aktivita žalobkyně), jakož i ostatní relevantní kritéria (rozsah a kvalitu veřejné nabídky náhradních zemědělských pozemků), a posoudí, zda jsou naplněny podmínky umožňující uspokojení restitučního nároku žalobkyně tímto mimořádným způsobem, anebo zda by se takový postup ve světle všech relevantních okolností mohl jevit diskriminujícím vůči ostatním oprávněným osobám, jež se uspokojení svého nároku domáhaly účastí v řízeních o veřejných nabídkách.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 6. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu