ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1571.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1571/2021-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně STROMBOLI s.r.o. , IČ 278 45 605, se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 2032/6, zastoupené JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o 59.100 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 112/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2021, č. j. 70 Co 399/2020-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 65 C 112/2018-134, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 59.100 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu do výše 12.400 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) i o vrácení části zaplacené zálohy na vypracování znaleckého posudku (výrok IV.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení, jelikož měl v období od 8. 2. 2018 do 8. 8. 2018 na pozemku parc. č. 2587/2 v k. ú. Záběhlice umístěnu jím vlastněnou rychlostní místní komunikaci „jižní spojku“, jež znemožňuje samostatné užití předmětné parcely, aniž by přitom za tento stav bylo žalobkyni poskytováno náležité peněžité protiplnění. Na základě provedeného dokazování soud, zohledniv přitom ustálené závěry rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, konstatoval, že byla-li na pozemku žalobkyně umístěna stavba ve vlastnictví žalovaného, jenž takto bez relevantního právního důvodu užíval předmětný pozemek, bezdůvodně se na její úkor obohatil. Učinil rovněž závěr, že jednání žalobkyně nekoliduje s fundamentálními principy mravního řádu demokratické společnosti a jí vznesený nárok je oprávněný a není uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Výši obohacení potom soud vyčíslil na základě znaleckého posudku a žalobě z větší části jako důvodné vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal předmětné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 14. 1. 2021, č. j. 70 Co 399/2020-161, v napadeném vyhovujícím výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů obou řízení (výrok II.) i o vrácení části zaplacené zálohy na vypracování znaleckého posudku (výrok III.). Odvolací soud nesouhlasil se soudem prvního stupně ve vysloveném závěru o souladu výkonu práva s dobrými mravy. Uvedl, že žalobkyně získala pozemek v dražbě a při jeho nabytí byla obeznámena s jeho stavem, tedy i s tím, že její vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto však nemovitost do svého vlastnictví přijala. Přihlédl přitom i k tomu, že žalovaný nabídl žalobkyni možnost odkupu předmětného pozemku za cenu obvyklou, která je téměř o jeden milion korun vyšší než cena, za niž pozemek žalobkyně nabyla, ta však nabídku nepřijala i přes vědomost o faktické nevyužitelnosti nemovitosti. Uzavřel, že na uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení je tak možno pohlížet jako na rozporné s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), pročež mu nelze přiznat ochranu. Odvolací soud tudíž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a žalobu v části, v níž jí soud prvního stupně vyhověl, zamítl.
Proti řečenému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání lze dovodit, že žalobkyně odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky aplikace §2 odst. 3 o. z. Namítá, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nepoukázal na zvlášť mimořádné okolnosti pro použití korektivu dobrých mravů, přičemž jeho úvahy byly zjevně nepřiměřené, což ospravedlňuje jejich přezkum dovolacím soudem. Dále upozorňuje na otázku vzniku bezdůvodného obohacení, vyzdvihujíc ustálené závěry Nejvyššího a Ústavního soudu. Závěrem namítá překvapivost rozsudku odvolacího soudu a zásah do ústavně zaručených práv žalobkyně. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby je Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně upozornil na vady podaného dovolání, zpochybnil opodstatnění předestřené argumentace a navrhl jeho zamítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ohledně otázky rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z., shodně jako ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) konsolidovala v názoru, že se jedná o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. o právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Odpovídající úsudek soudu však musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, či ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, nebo ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014).
Odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastníků, vzav v úvahu právně významné skutečnosti jak na straně žalobkyně, tak na straně žalovaného, dospěl k závěru, že jednání dovolatelky je za daných okolností výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, resp. zneužitím práva. Žalobkyně sice v dovolání vyjádřila přesvědčení, že v úvahách odvolacího soudu došlo k zjevné nepřiměřenosti, nelze jí však dát za pravdu, jelikož nepřichází s argumentací, v jejímž světle by se mohl závěr odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy jevit jako zjevně neadekvátní. Zpochybňuje-li potom skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, napadá tím dovolatelka samotné hodnocení důkazů realizované odvolacím soudem v duchu zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř., a vznáší tak svým charakterem námitky skutkové, přehlížejíc, že dovolací soud je skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není kompetentní k jejich přezkumu (srovnej zejména §241a odst. 1 o. s. ř.) ani nadán způsobilostí je jakkoli revidovat (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3648/2017, jakož i v něm citovaná rozhodnutí).
Rovněž odkaz na rozhodnutí pojednávající o vzniku bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu při obecném užívání pozemků náležejících třetí osobě je nepříhodný, neboť existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného nebyla soudy zpochybněna. Projednávaná žaloba totiž nebyla zamítnuta proto, že by snad odvolací soud nedovodil vznik bezdůvodného obohacení na straně obce, nýbrž proto, že byl výkon práva žalobkyně na vydání obohacení shledán rozporným s dobrými mravy.
Pakliže dovolatelka hovoří o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu či porušení práva na spravedlivý proces, uplatňuje ve skutečnosti vady řízení. Vady řízení však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.], dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec nezbytného lze však podotknout, že za překvapivá se označují rozhodnutí, která z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc a jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/2020, či usnesení téhož soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1519/2016). Tak je tomu zejména tehdy, pokládal-li odvolací soud za určující skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě která nebyla posuzována soudem prvního stupně. Takovou vadou řízení rozhodnutí odvolacího soudu evidentně zatíženo není, namítal-li žalovaný rozpor s dobrými mravy již ve vyjádření k žalobě podané žalobkyní, přičemž tato námitka byla předmětem posuzování soudu prvního stupně, a dále též v podaném odvolání, na jehož podnět městský soud rozhodnutí vydal. Nejedná se tedy o ústavněprávně neakceptovatelnou překvapivost rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 3222/11, či ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. IV. ÚS 360/15, bod 12).
Vytýká-li konečně dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s jejím legitimním očekáváním, odkazujíc přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, a dále na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11, ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, či ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, dovolací soud kvituje, že právní případy mají být posouzeny obdobně jako typově shodné již rozhodnuté pře, dodává ovšem, že tomuto imperativu odvolací soud dostál. Jak je již naznačeno výše (a rovněž uvedeno v dovolatelkou citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 4228/2015), úvaha soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností rozhodované věci. I drobné nuance ve skutkových zjištěních tedy mohou soud přimět rozhodnout rozdílně. Mimořádnými skutečnostmi umožňujícími uvedený postup v dané kauze přitom nejsou okolnosti nabytí pozemků žalobkyní ve veřejné dražbě, nýbrž nepřijetí nabídky koupě předmětného pozemku ze strany žalovaného (s nezanedbatelným ziskem), a to i přesto, že si žalobkyně musela být vědoma faktické vlastnické nevyužitelnosti nemovitosti. Nejvyšší soud však vyzdvihuje, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo nadále zůstat výjimečným nástrojem vedoucím k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv ovšem k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem, přičemž podstatnými jsou vždy veškeré okolnosti případu. K argumentaci dovolatelky výše citovanými nálezy Ústavního soudu se pak sluší dodat, že za situace, v níž se odvolací soud dostatečně zabýval individuálními okolnostmi dané věci rovněž prizmatem ustanovení §2 odst. 3 o. z., které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení, se závěrům vysloveným Ústavním soudem městský soud nezpronevěřil. Nerozhodl ani v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, neboť z daného rozhodnutí nevyplývá, že pouze šikanózní výkon práva může být shledán rozporným s dobrými mravy. Naopak tím, že se odvolací soud zabýval tvrzením žalovaného, že by k řečenému rozporu dojít mohlo, a vzal přitom do úvahy všechny relevantní okolnosti případu, k porušení práva na soudní ochranu nedošlo (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod).
Z uvedeného je zřejmé, že na podané dovolání není možno pohlížet jako na přípustné, pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a náklady procesně úspěšného žalovaného, jež mu v dovolacím řízení vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem, pak nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárních měst lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou), které v dané kauze tvrzeny ani zjištěny nebyly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 7. 2021
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu