ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4228.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4228/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. J. Č. , zastoupeného Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem v Praze 1, Šítkova 233/1, proti žalovanému hlavnímu městu Praze , IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 1.650.823,88 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 124/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2015, č. j. 53 Co 18/2015-104, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 31. 10. 2014, č. j. 42 C 124/2014-37, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému zaplatit mu částku 1.650.823,88 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud vzal za prokázanou stranami nikterak nezpochybňovanou skutečnost, že blíže specifikované pozemky v k. ú. S. vlastnicky náležící žalobci jsou v naprosto převažující části své plochy zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví hlavního města Prahy. Z popsaného skutkového stavu, dle něhož žalovanému k užívání pozemků žalobce nesvědčí žádný právní titul, by sice bylo možné usuzovat na vztah z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), resp. §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), je však zapotřebí brát zřetel i na okolnosti, jež k uvedenému vedly, a sice že žalobce se na vzniku situace, z níž nyní dovozuje své právo na vydání bezdůvodného obohacení, významnou měrou sám podílel, neboť se vlastníkem pozemků stal příklepem ve veřejné dražbě, jíž se účastnil i žalovaný ovšem s nižším podáním. Nabýval-li pak žalobce pozemky se zřejmou vědomostí o jejich zastavěnosti, tedy i omezenosti jejich dalšího užívání, a ve svůj prospěch využil maximálního finančního limitu žalovaného (10.000.000 Kč), lze jeho jednání považovat za zneužití vlastnického práva na úkor žalovaného ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny základních práva a svobod. Právní úpravu bezdůvodného obohacení nelze vykládat tak, aby byla motivací pro zištné jednání právního subjektu, a proto soud prvního stupně pokládá žalobcovo snažení o vydání bezdůvodného obohacení za popsaných okolností za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), jenž není hoden přiznání právní ochrany. Vyhovění žalobcovu návrhu by tudíž nevedlo k narovnání poměru účastníků, pročež obvodní soud žalobu v plném rozsahu zamítl.
K odvoláním žalobce i žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je usnesením ze dne 11. 5. 2015, č. j. 53 Co 18/2015-104, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nepřisvědčil některým skutkovým závěrům soudu prvního stupně a zejména se neztotožnil s jeho závěry právními. S odkazem na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, již obvodní soud pominul, připomněl, že ke vzniku bezdůvodného obohacení dochází již z titulu samotného vlastnického práva, a to bez ohledu na způsob jeho realizace. Významným tak není moment nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobcem, avšak moment zbudování stavby, jež vznik bezdůvodného obohacení zapříčinila. Při spolehlivém a nijak nesporovaném zjištění, že pozemky jsou zastavěny komunikací již řadu let, není pochyb o tom, že poskytovat náhradu za jejich bezesmluvní užívání by byl žalovaný povinen, i pokud by k dražbě o ně nedošlo. Je proto bez významu postup žalobce při jejich nabývání, který nemohl na uvedeném protiprávním stavu, jenž byl poklidným pouze z důvodu pasivity předchozího majitele pozemků, objektivně ničeho změnit. Odvolací soud rovněž shledal problematickými úvahy obvodního soudu stran dražebního jednání, neboť zvýhodňují-li tyto vyčkávání žalovaného, který hodlal dosáhnout co nejnižší dražební ceny (o čemž ostatně svědčí jeho počáteční nečinnost i zastupitelstvem schválený limit, jenž byl o 7.000.000 Kč nižší, než odhadovaná hodnota pozemků), popírají tak samotný smysl a účel exekučního řízení. Závěry soudu prvního stupně, jež vedly k odepření žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení, tak nemohou ve světle výše řečeného obstát. Jelikož obvodní soud, veden jiným právním názorem, nezjišťoval další relevantní skutečnosti umožňující určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, Městskému soudu v Praze nezbylo, než jeho rozsudek zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalovaný, jenž je má za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor v něm obsažených závěrů s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, případně pro skutečnost, že tkví na otázce, jež nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena – zda lze daný skutkový stav vůbec považovat za případ bezdůvodného obohacení na jeho straně a je-li možné mít popsané chování žalobce (maje na mysli především jeho zištné jednání při nabývání pozemků) za výkon práva v souladu s dobrými mravy. Dovolatel pokládá za podstatné rozlišovat mezi veřejnoprávním a soukromoprávním omezením výkonu vlastnického práva. Považuje nyní zkoumaný skutkový stav za první ze zmíněných, je přesvědčen, že ve vztahu k němu nelze o vzniku bezdůvodného obohacení, jakožto institutu práva soukromého, hovořit. Své úvahy pak opírá o nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, jejž má za obecně platný, nikoli použitelný toliko ve věcech restitučních. Dále rozporuje závěr o své pasivní věcné legitimaci, neboť v předmětném sporu je dle něj povinným subjektem k náhradě za případné omezení vlastnického práva žalobce stát – Česká republika. Závěrem opakovaně označuje postup žalobce při nabývání pozemků za spekulativní jednání s vidinou snadného zisku, pročež má jeho snahu o vydání bezdůvodného obohacení za rozpornou s dobrými mravy ve smyslu §2 odst. 3 o. z., jež není hodna právní ochrany. S ohledem na uvedené proto navrhuje, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, jenž předně nesouhlasí s úvahou žalovaného o obecném dopadu citovaného nálezu Ústavního soudu. Ztotožňuje se naopak se závěry soudu odvolacího, které jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Námitku rozporu uplatnění svého nároku s dobrými mravy považuje za nedůvodnou, neboť se jejím prostřednictvím žalovaný snaží toliko napravit své pochybení, aniž by však existovaly tak mimořádné okolnosti, jež by aplikaci daného korektivu připouštěly.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z podaného dovolání však není možné usuzovat na jeho přípustnost ve smyslu citovaného ustanovení.
K otázce vzniku bezdůvodného obohacení za obdobných skutkových okolností jako v nyní projednávané věci se Nejvyšší soud vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, z nichž můžeme pro nastínění problému zmínit ta, jež se týkají otázky veřejného prostranství, ze kterých lze pro posuzovanou věc převzít závěr, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012, nebo ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012). K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (k tomu srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Absentuje-li tedy mezi účastníky nyní souzeného sporu právní vztah, jenž by žalovanému nárok na plnění v podobě možnosti bezplatného užívání pozemků zakládal, dostává se mu jej bez právního důvodu ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák., pročež má žalobce nárok na jeho vydání, resp. náhrady za ně, (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014). Na uvedeném nemohou nic změnit ani okolnosti, za nichž žalobce předmětné pozemky do svého vlastnictví nabyl, neboť protiprávní stav, jež zapříčiňuje bezdůvodné obohacování žalovaného, existoval i v době, kdy vlastnictví k pozemkům svědčilo právnímu předchůdci žalobce, jenž byl rovněž subjektem oprávněným k náhradě za jejich bezesmluvní užívání žalovaným. Je tedy zřejmé, že v tomto směru lze závěry odvolacího soudu považovat za správné a učiněné zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
K argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a dovolávání se obecného dopadu v něm vyslovených dílčích závěrů se pak sluší připomenout jejich reflexi v judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. opakovaně citovaný rozsudek ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, či rozsudek ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). Dovolací soud konstatoval, že v předmětné pasáži citovaného nálezu označené jako obiter dictum předně nejsou vyjádřena nosná právní pravidla, o něž se výrok uvedeného rozhodnutí (zaobírajícího se primárně výkladem restitučních předpisů) opíral, a již proto lze v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro rozhodovací praxi obecných soudů. Nelze přitom odhlédnout ani od toho, že povýšením zmiňovaného obiter dicta by byly v podstatě negovány nosné důvody vyjádřené v jiných rozhodnutích Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, či nález ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11), jež byly připomenuty i v jeho aktuální rozhodovací praxi (reprezentované například nálezem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13).
Rovněž nelze přitakat dovolateli, že by v judikatuře Nejvyššího soudu doposud nebyla řešena otázka rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.) za předestřených skutkových okolností (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014). Úvaha soudu, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se díky povaze shora citovaného ustanovení vždy odvíjí od zcela konkrétních okolností rozhodované věci, pročež je posouzení zmiňovaného aspektu sporu zpravidla svěřeno do rukou soudů nižších instancí, jež jsou, vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení, s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady. Soud dovolací proto může takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti úvah soudů nižších stupňů (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, či jeho usnesení ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a další rozhodnutí, na něž odkazuje). Při posuzování pře ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je zároveň zapotřebí dbát toho, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 18/2014, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010). Mimořádnými skutečnostmi umožňujícími uvedený postup však nemohou být dovolatelem akcentované okolnosti nabytí pozemků žalobcem, stalo-li se tak zcela transparentně ve veřejné dražbě. Nejednal-li však žalovaný v minulosti s dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání, není možné pro toto jeho dřívější pochybení žalobci nyní odpírat právo na náhradu bezesmluvního užívání předmětu jeho vlastnictví osobou k tomu nikterak oprávněnou. Je tedy zřejmé, že ani námitky dovolatele mířící naznačeným směrem nelze shledat způsobilými přivodit přípustnost jeho podání, neboť z napadeného rozhodnutí se nepodává, že by odvolací soud v tomto ohledu jakkoli pochybil a své usnesení opřel o závěry nepřiměřené, či jinak zmiňované judikatuře odporující.
Nad rámec uvedeného je vhodné dodat, že za nepřípadnou lze mít rovněž námitku žalovaného, jíž se domáhá aplikace §3001 odst. 2 o. z. S ohledem na nutnost restriktivního výkladu citovaného ustanovení a s respektováním objektivní koncepce institutu bezdůvodného obohacení (viz blíže ELIÁŠ, J., ADAMOVÁ, H. §3001. In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J., aj. Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI (§2521-3081, relativní majetková práva 2. část). 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer, 2014) nelze za předestřených skutkových okolností uvažovat o dobré víře žalovaného (§3001 odst. 2 o. z.) coby nabyvatele obohacení, jehož se mu doposud bezplatným užíváním předmětných pozemků dostalo.
Taktéž pasivní věcná legitimace žalovaného v daném sporu není problémem v judikatuře dosud neřešeným, či snad otázkou, při jejímž hodnocení by se odvolací soud odchyloval od závěrů prezentovaných v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, neboť dle té není v obdobných případech rozhodné, komu přísluší správa konkrétních staveb, či snad kdo byl jejich zřizovatelem, nýbrž je podstatným, kdo je v rozhodném okamžiku jejich vlastníkem (viz například jeho usnesení ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, či ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). V řízení před soudy nižších stupňů bylo s jistotou zjištěno, že vlastnické právo k předmětným pozemním komunikacím náleží právě žalovanému, z čehož tyto zcela správně dovodily jeho pasivní věcnou legitimaci.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že žalovaný ve svém dovolání nepředestřel otázku, pro niž by na ně bylo možno pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo Nejvyšším soudem rozhodováno, neboť se tímto usnesením řízení nekončí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph. D.
předseda senátu