ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1884.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1884/2021-1160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. H. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 178/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2020, č. j. 26 Co 405/2017-1059, ve znění opravných usnesení ze dne 18. dubna 2021, č. j. 26 Co 405/2017-1141, a ze dne 14. června 2021, č. j. 26 Co 405/2017-1158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.533,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze k odvolání žalované (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 26 Co 405/2017-1059, ve znění opravných usnesení ze dne 18. 2. 2021, č. j. 26 Co 405/2017-1141, a ze dne 14. 6. 2021, č. j. 26 Co 405/2017-1158, změnil částečný rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 24. 7. 2017, č. j. 5 C 178/2016-239 [jímž nahradil projev vůle žalované k uzavření ve výroku obsažené smlouvy o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků podle §11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a jímž dále rozhodl, že ohledně dalších pozemků a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku] tak, že se zamítá žaloba na nahrazení projevu vůle uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu specifikovaných pozemků a spoluvlastnických podílů na dalších pozemcích [výrok I. písm. a)], a dále tak, že nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY o výměře 1654 m 2 , odděleného z dosavadního pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro obec a k. ú. XY, geometrickým plánem Ing. Milana Váni ze dne 3. 8. 2020, č. 97/2020, který je nedílnou součástí rozsudku [výrok I. písm. b)], a dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2.178 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Odvolací soud takto rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 9. 2019, č. j. 28 Cdo 4423/2018-812, na základě dovolání žalované částečně zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 13. 6. 2018, č. j. 26 Co 405/2017-598, ve znění doplňujícího rozsudku vyhlášeného dne 15. 8. 2018, a věc mu ohledně specifikovaných pozemků vrátil k dalšímu řízení (a částečně dovolání žalované odmítl), a poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 3. 2019, č. j. 5 C 178/2016-848, zastavil řízení v rozsahu části žaloby, o níž mělo být rozhodnuto konečným rozsudkem (neboť žalobce vzal podáním ze dne 13. 4. 2018 v tomto rozsahu žalobu zpět), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
S ohledem na závěry obsažené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu se již odvolací soud opětovně nezabýval odvolacími námitkami žalované ohledně její liknavosti, popř. svévole při uspokojování restitučního nároku žalobce, stejně jako jejími námitkami týkajícími se posouzení výše jeho restitučního nároku, resp. ocenění nevydaných pozemků. Po doplnění dokazování odvolací soud zjistil, že žádný z žalobcem nárokovaných pozemků, ohledně nichž byl jeho předchozí rozsudek dovolacím soudem zrušen, již není ve vlastnictví žalované, neboť žalobce je po právní moci tohoto rozsudku převedl na třetí subjekty, a žalovaná tudíž není k jejich „vydání“ pasivně legitimována; v tomto rozsahu proto žalobu zamítl. Nadále se pak odvolací soud zabýval novým nárokem žalobce (v odvolacím řízení přípustně uplatněným) na vydání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, neboť soud v řízení o uspokojení nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku není vázán žalobním návrhem (§153 odst. 2 o. s. ř.); zkoumal tedy, zda tento pozemek je vhodný k převodu. V tomto ohledu dovodil, že „žalobce pokynem pro vypracování geometrického plánu pro rozdělení tohoto pozemku neporušil žádný právní předpis, protože rozhodnutí o vydání oddělené části pozemku, a tedy změně vlastnického práva, náleželo v posuzované věci soudu“, že pozemek parc. č. XY o výměře 1654 m 2 v k. ú. XY (oddělená část pozemku parc. č. XY) není zatížen právy třetích osob, že jeho převodu nebrání žádná z překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb. a že podle znaleckého posudku se jedná o pozemek zemědělský využitelný se samostatným přístupem. Zdůraznil přitom, že žalovaná kromě námitky, že část pozemku „je pokryta dopravní infrastrukturou (ta část, která nepodléhá vydání)“, jiné námitky neuplatňovala. Odvolací soud uzavřel, že byl-li restituční nárok žalobce činící celkem 9.596.740 Kč ke dni jeho rozhodnutí (podle výpočtu žalované, který žalobce nezpochybňoval) uspokojen ve výši 3.444.243 Kč, nedojde převodem odděleného pozemku v hodnotě 37.857 Kč k překročení jeho restitučního nároku.
Proti výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že vyřešená právní otázka „zda je pro soud v řízení o nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalující oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu části pozemku vymezené geometrickým plánem podmínkou převoditelnosti této pozemkové části souhlas stavebního úřadu a žalovaného coby vlastníka tohoto pozemku s tímto rozdělením, nebo zda jsou tyto souhlasy v tomto typu řízení nepotřebné či nahrazené vyhovujícím rozsudkem soudu“, má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Namítá, že dosavadní judikatorní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019), dle níž není souhlasu stavebního úřadu a žalované třeba, neboť vyhovující náhradový rozsudek, jakožto rozhodnutí o nabytí vlastnictví podle zákona o půdě, spadá pod výraz „rozhodnutí podle zvláštního předpisu“ ve smyslu §82 odst. 3 zákona č. 183/2006, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - dále jen „stavební zákon“, je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, jímž bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2031/2019, v rozsahu převodu části pozemku oddělené geometrickým plánem bez souhlasu stavebního úřadu a žalované. Z tohoto dovozuje, že odvolací soud „ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú XY „porušil na úkor stavebního úřadu princip dělby moci a právo žalované na ochranu vlastnictví“, přijal-li nijak neodůvodněný závěr o převoditelnosti části tohoto pozemku vymezené geometrickým plánem bez souhlasu stavebního úřadu a žalované, přestože žalovaná „namítala nezákonnost dělení tohoto pozemku bez kvalifikované účasti stavebního úřadu a žalované“; převod reálné části tohoto pozemku je tak „v rozporu s občanským zákoníkem (§1102) a stavebním zákonem (§82), jakož i s ústavním pořádkem, a to s principem dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy ČR), s právem žalované na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a s právem na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod)“. Dále dovolatelka namítá existenci vady řízení, spočívající v tom, že obsah napadeného rozhodnutí „není v rozporu s §155 odst. 1 o. s. ř. dostatečně určitě vysloven“, neboť není zřejmé, zda se z pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 2.125 m 2 na žalobce převádí jeho část označená parc. č. XY o výměře 1.654 m 2 , nebo jeho část označená parc. č. XY o výměře 471 m 2 ; v důsledku toho nesplňuje výrok I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu coby vkladová listina náležitosti pro zápis do katastru nemovitostí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. písm. b) a II. zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se v podrobném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, neboť nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, je podle jeho názoru „proti smyslu restitučního řízení“; dovolatelkou tvrzená vada pak byla opravena vydáním opravného usnesení. Navrhl, aby dovolání žalované bylo pro nepřípustnost odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí odvolacího soudu závistí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž zdůraznil, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, jestliže dovolatel jako jeho důvod přípustnosti dovolacímu soudu předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Dovolatelkou formulovaná otázka, jež by podle jejího mínění měla zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňuje, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani nespočívá, jelikož ji odvolací soud neřešil.
Již nad rámec nepřípustného dovolání lze jen dodat, že právní posouzení otázky přípustnosti vymezení (pomocí geometrického plánu) části pozemkové parcely za účelem uspokojení restitučního nároku žalobce napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4144/2018, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 809/2020, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, jímž byly se zaměřením na výklad §82 odst. 3 stavebního zákona rozvinuty závěry přijaté dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu právě se zřetelem na argumentaci obsaženou v odůvodnění dovolatelkou citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021).
Dovolatelkou namítaná „vada řízení“ byla odstraněna opravným usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 6. 2021, č. j. 26 Co 405/2017-1158.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu