ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2/2021-1113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) T. M. , bytem XY, a b) M. M. , bytem XY, zastoupených JUDr. Janem Tuláčkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 1949/29, proti žalovaným 1) P. K. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Liborem Kaslem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, a 2) městu Dobříš , identifikační číslo osoby: 002 42 098, se sídlem v Dobříši, Mírové náměstí 119, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 180/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2020, č. j. 25 Co 77/2020-1001, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníku nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem II, byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 31. 7. 2019, č. j. 9 C 180/2008-856) potvrzen ve výroku I, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1 926 500 Kč se zákonnými úroky z prodlení; dále odvolací soud výroky pod body I a II změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci jako kupující uzavřeli dne 27. 6. 2003 s prvním žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byl pozemek parc. č. 1437/22 v katastrálním území XY (dále jen „předmětný pozemek“), jenž měl první žalovaný nabýt od druhého žalovaného na základě kupní smlouvy ze dne 13. 5. 2002. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství České republiky – Pozemkového úřadu Příbram ze dne 24. 10. 2006, č. j. 2695/92, 3834/92, 4153/92, 4158/92, R VI 7/2006, které nabylo právní moci dne 3. 11. 2006, byl předmětný pozemek vydán podle zákona o půdě J. C.-M. a K. C.-M. V řízení o určení vlastnického práva byla následně zamítnuta vzájemná žaloba žalobců na určení, že jsou vlastníky předmětného pozemku a současně bylo rozhodnuto o tom, že podílovými spoluvlastníky pozemku jsou J. C.-M. a K. C.-M. (dovolání žalobců bylo v tomto řízení odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 462/2011, a jejich ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1680/11).
Požadují-li nyní žalobci náhradu škody ve výši rozdílu hodnoty předmětného pozemku v roce 2008 (2 160 000 Kč) a kupní ceny zaplacené v roce 2003 prvnímu žalovanému (233 500 Kč), nelze jejich žalobě dle odvolacího soudu vyhovět, neboť se vlastníky předmětného pozemku nikdy nestali; kupní smlouva, jíž měl předmětný pozemek nabýt první žalovaný od druhého žalovaného, byla totiž stižena absolutní neplatností pro porušení zákazu převodu dle §5 odst. 3 zákona o půdě a první žalovaný tak nemohl na žalobce vlastnické právo k předmětnému pozemku platně převést. Dle ustálené rozhodovací praxe pak žalobcům nemohla vzniknout škoda spočívající v hodnotě pozemku, jestliže tuto majetkovou hodnotu nikdy nezískali a nemohli ji proto ani pozbýt. Za této situace se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval dalšími předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci (dále jen „dovolatelé“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti v naplnění více kritérií dle ustanovení §237 o. s. ř.; jako dovolací důvod ohlašují nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Jejich námitky směřují proti závěru o neplatnosti kupních smluv, jimiž mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na prvního žalovaného a následně na žalobce, z čehož dovozují, že vlastnické právo k předmětnému pozemku řádně nabyli a bylo jim rozhodnutím o vydání pozemku oprávněným osobám odňato (konkrétně zpochybňují účinek §5 odst. 3 zákona o půdě na smlouvu, jíž měl nabýt předmětný pozemek první žalovaný, pro neoprávněnost restitučního nároku J. C.-M. a K. C.-M. a nastolují otázku, zda neplatnost smlouvy pro porušení §5 odst. 3 zákona o půdě nastává již jen působením tohoto ustanovení). Dále vznáší otázku možností třetích osob, které pro porušení zákazu převodu nenabyli vlastnické právo k majetku později vydanému oprávněným osobám, domoci se nápravy a namítají, že nepravdivé prohlášení prvního žalovaného v kupní smlouvě (že pozemek není dotčen restitučními nároky) mělo by zakládat nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vzniklých žalobcům při odstraňování duplicitního vlastnictví. Rozhodnutí odvolacího o náhradě nákladů řízení (neaplikace ustanovení §150 o. s. ř.) svědčí pak podle nich o podjatosti soudců odvolacího soudu a konečně namítají také porušení práva na zákonného soudce, kdy věc měla být dle nich rozhodována senátem specializovaným na restituce, nikoli na náhradu škody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) jest třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). [Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.].
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili (vymezili).
Dovoláním žalobci nastolují především otázku platnosti smluv, kterými mělo být vlastnické právo k předmětnému pozemku převedeno na prvního žalovaného a následně na žalobce; uvádí, že takto nabyli vlastnické právo k předmětnému pozemku, jehož byli zbaveni rozhodnutím pozemkového úřadu, jímž byl předmětný pozemek vydán v restituci třetím osobám.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl již opakovaně vysloven závěr, že rozhodnutí správního orgánu o vydání pozemků osobě údajně oprávněné k restituci nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo nebyl účastníkem správního (restitučního) řízení; proto pokud v době před rozhodnutím pozemkového úřadu o vydání nemovitosti nabyla k těmto nemovitostem vlastnické právo fyzická osoba, nelze tuto nemovitost vydat v restituci s výjimkou postupu podle §8 odst. 1 zákona o půdě a v případě, že k vydání nemovitosti někým jiným než jejím vlastníkem přesto dojde, nemá tato skutečnost vliv na vlastnické právo dosavadního vlastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3069/2005, nebo jeho usnesení ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3664/2015, usnesení ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3765/2007, a ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1710/2008).
Jestliže by tedy žalobci byli vlastníky předmětného pozemku, nemohli by být vlastnického práva „zbaveni“ rozhodnutím správního orgánu o vydání předmětného pozemku oprávněným osobám v řízení, jehož účastníky nebyli; v následném řízení o určení vlastnictví k předmětnému pozemku by proto uspěli. Žalobci však naopak v řízení vedeném u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 14 C 53/2008, o určení vlastnictví k předmětnému pozemku, neuspěli, neboť soudy dospěly k závěru, že P. K. nemohl jako tzv. nevlastník (vlastnické právo na něj mělo být převedeno smlouvou porušující zákaz převodu dle §5 odst. 3 zákona o půdě) na žalobce platně převést vlastnické právo k předmětnému pozemku a že vlastníky tohoto pozemku jsou J. C.-M. a K. C.-M. (tyto závěry byly aprobovány také usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 462/2011, a následně usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. II ÚS 1680/11).
Za této situace soudy nižších stupňů ani nemohly v posuzované věci posoudit předběžnou otázku nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku žalobci jinak, neboť dle ustanovení §159a odst. 1 o. s. ř. jsou výroky pravomocného rozhodnutí vydaného ve výše uvedeném řízení, jimiž bylo určeno, že vlastníky předmětného pozemku jsou J. C.-M. a K. C.-M. a nikoli žalobci, pro žalobce, jakožto účastníky řízení o určení – závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5219/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5527/2017).
Závěr o neplatnosti kupních smluv, jimiž mělo dojít k převodu vlastnického práva na prvního žalovaného a posléze na žalobce se přitom ani nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo totiž vyloženo, že zákaz převodu věcí, jejich součástí a příslušenství do vlastnictví jiného subjektu dle §5 odst. 3 zákona o půdě trvá do doby, než byly vydány oprávněné osobě nebo pokud nebylo nároku na jejich vydání pravomocně vyhověno; nebylo-li právo na vydání vůbec uplatněno, skončí zákaz převodu dnem uplynutí lhůt podle ustanovení §13 zákona č. 229/1991 Sb. Tyto závěry byly následně reflektovány i další rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4397/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 3018/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1131/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4355/2017).
Z této rozhodovací praxe se podává také závěr, že smlouvy uzavřené v rozporu s §5 odst. 3 zákona o půdě jsou od počátku neplatné, přičemž ani následný neúspěch oprávněné osoby v restitučním řízení či včasné nepodání žaloby oprávněnou osobou u soudu tuto neplatnost nezhojují (srov. CHALUPA, L. Neplatnost smluv uzavřených povinnou osobou v průběhu exekuce a restituce, Bulletin advokacie 3/2007, s. 29). Jsou proto zcela bez významu pro projednávanou věc námitky dovolatelů stran oprávněnosti restitučního nároku J. C.-M. a K C.-M. na předmětný pozemek. Poukaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1224/2003, je nepřípadný, týká-li se jiného předpisu.
Újma vzniklá žalobcům jako smluvním nabyvatelům pozemku plněním z neplatné smlouvy, je mezi jejími účastníky v zásadě reparovatelná (zejména prostřednictvím institutu bezdůvodného obohacení); vyloučit nelze ani nárok žalobců na náhradu škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4775/2010), jejíž výše se však – jak správně uzavřel odvolací soud – nemohla odvíjet od hodnoty předmětného pozemku, jestliže se žalobci jeho vlastníky nestali (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2032/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3544/2018). Otázka, zda nepravdivé prohlášení prvního žalovaného v kupní smlouvě může založit právo žalobců na nahrazení skutečné škody spočívající ve vzniklých nákladech, není pak otázkou, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, jestliže v posuzované věci takový nárok žalobci uplatněn vůbec nebyl.
Námitka podjatosti soudců odvolacího soudu (bez vytčení kvalifikované otázky procesního práva, na jejímž řešení by odvolací soud založil své rozhodnutí), nezakládá přípustnost dovolání, neboť vystihuje zmatečnostní vadu řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nadto podjatost dovozují dovolatelé z rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení; přitom již dle explicitního znění zákona důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (§14 odst. 4 o. s. ř.).
Konečně, namítají-li dovolatelé, že v odvolacím řízení bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, není tato námitka způsobilá založit přípustnost už proto, že dovolatelé ani netvrdí, že by příslušný odvolací senát nebyl podle rozvrhu práce povolán ve věci rozhodovat, nehledě na to, že rovněž neuvádí, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího (Ústavního) soudu se odvolací soud podle jejich mínění odchýlil (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1170/2019).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy žalovaným žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
V situaci, kdy v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolateli současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jenž sdílí osud nepřípustného (věcně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. 12. 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 2. 2021
Mgr. Petr Kraus
podepsáno Mgr. Zdeňkem Sajdlem
za nepřítomného předsedu senátu