ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2024.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2024/2021-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) K. V. , narozené XY, bytem XY, b) I. R. , narozeného XY, bytem XY, c) P. V. , narozené XY, bytem XY, d) K. V. , narozeného XY, bytem XY, e) L. V. , narozené XY, bytem XY, f) J. V. , narozeného XY, bytem XY, g) P. N. , narozené XY, bytem XY, h) M. S. , narozené XY, bytem XY, a ch) I. J. , narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , identifikační číslo osoby 000 06 947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o finanční náhradu za nevydané nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 43/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 16 Co 10/2020-264, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobci (dále i jako „dovolatelé“) dovoláním napadli v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2019, č. j. 18 C 43/2014-211, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž žalobci požadovali vydání směnek o směnečných sumách blíže specifikovaných ve výrocích I – IX rozsudku, jako finanční náhrady za nevydané nemovitosti (dle §13 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích) a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); dále bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019.
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, jestliže v ní dovolatelé – ač již při podání dovolání obligatorně zastoupeni advokátem – ve vztahu k této náležitosti dovolání toliko příkladmo citují (nadto nepřesně) dvě z kritérií přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. (že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem vzhledem ke všem okolnostem posouzena jinak“), aniž by však z dovolání (posuzovaném potud i z obsahového hlediska) bylo patrno, jakou otázku hmotného (nebo procesního) práva považují dovolatelé za vyřešenou odvolacím soudem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se odvolacím soudem přijaté řešení odchyluje), resp. která dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, tedy od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit.
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu přiměřeně znovu srovnej i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bezcenná je tedy v dovolacím řízení argumentace dovolatelů, jíž brojí proti závěrům odvolacího soudu o obsahu dopisu žalované ze dne 12. 3. 2009 (jež je hodnotícím závěrem soudu o učiněných skutkových zjištěních, čerpaných z této listiny).
V rovině právního posouzení pak rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v kolizi ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu týkající se uznání dluhu dle §558 obč. zák. a jeho účinků na běh promlčecí doby (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, ze dne 14. 12. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3849/2010, ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1702/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 792/2018), v situaci, kdy soudy posuzovaly dopis žalované ze dne 12. 3. 2009 právě podle jeho obsahu (o což žalobci i nyní usilují) a dospěly-li k závěru, že jím nedošlo ze strany žalované o uznání dluhu, měla-li žalovaná uplatněný nárok za nedoložený a právě proto žalobce (prostřednictvím jejich kvalifikovaného zástupce) citovaným dopisem vyzvala k doplnění jejich žádosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015, v němž dovolací soud vzpomněl zásadu posuzování procesních úkonů podle jejich obsahu (zatímco dovolateli odkazovaný úkon – jež kvalifikují jako uznání dluhu – nebyl by úkonem procesním, nýbrž hmotněprávním, nadto soudy komplexně posouzeným).
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak napadený rozsudek nevybočuje ani co do posouzení relevantní otázky promlčení práva na poskytnutí finanční náhrady podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. přiměřeně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod č. 96/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1556/2005, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 550/2012, a ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 724/2014).
Ustálené (nerozporné) rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se pak soudy nezpronevěřily ani v otázce aplikovatelnosti ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. při výkonu práv a povinnosti z právních poměrů podle restitučních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 26 Cdo 205/2001; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1446/97; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97), ani při samotném řešení, zda žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy je či není (k tomu z judikatury srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neztratily-li ze zřetele ani individuální okolnosti případu (uzavíraje však, že ze strany žalované nejde o zneužití práva a že marné uplynutí promlčecí doby jde na vrub nečinnosti žalobců).
Nepřípadný v poměrech nyní posuzované věci je pak i odkaz dovolatelů na dílčí závěry vyslovené Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3943/14, jímž byl Ústavním soudem – za okolností kvalitativně nesrovnatelných se skutečnostmi danými v nyní posuzované věci – aprobován postup jiného stěžovatele při uplatňování práva podle obecných předpisů v případě, kdy zmeškal propadné lhůty k uplatnění nároku podle restitučního předpisu proto, že o existenci nemovitostí po svých předcích (jejichž vydání se hypoteticky mohl již dříve domáhat) nevěděl a vědět nemohl (zatímco v dané věci měli právní předchůdci žalobců o nárocích jasné povědomí a také je zákonem zásadně předpokládaným způsobem mohli včas uplatnit).
Nadto sluší se připomenout, že Ústavním soudem původně prezentovaný názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání (nález ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Z uvedeného tudíž současně vyplývá, že dovolání – i kdyby co do svých náležitostí vyhovělo zákonem stanoveným požadavkům (§241a odst. 2 o. s. ř.) – nebylo by možno posoudit jako přípustné (nejsou-li naplněny atributy přípustnosti dle §237 o. s. ř., neboť v relevantních právních otázkách je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit).
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádějí-li žalobci, že rozsudek odvolacího soudu napadají „v celém jeho rozsahu“) je pak přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, zatímco náklady žalované (České republiky), spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 8. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu