ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.3849.2010.1
sp. zn. 33 Cdo 3849/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Markem Landsmannem, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 53, o zaplacení 94.506,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 90/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. května 2010, č. j. 22 Co 64/2010-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 18. května 2010, č. j. 22 Co 64/2010-239, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 5 C 90/2008-188, tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 51.217,- Kč s 10,5% úrokem z prodlení od 15. 2. 2008 do 30. 6. 2008, s 10,75% úrokem z prodlení od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, s 9,25% úrokem z prodlení od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, s 8,5% úrokem z prodlení od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009 a za dobu od 1. 1. 2010 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním měsíci trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové-pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 5 C 90/2008-188, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 51.217,- Kč s podrobně specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 43.289,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel z toho, že žalobkyně žalovanému půjčila 200.000,- Kč. S přihlédnutím k obsahu listiny ze dne 18. 2. 1998 nazvané „uznání dluhu“, kterou považoval na základě blíže rozvedené právní argumentace za platné uznání dluhu podle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně žalovanému neuvěřil, že uznávací prohlášení bylo z jeho strany podmíněno tím, že v dědickém řízení po jejich matce M. K. zemřelé dne 22. 5. 1994 dojde k uzavření dědické dohody, podle které získá do svého vlastnictví pozemek, na kterém bude stavět. Z textu uznání ze dne 18. 2. 1998 se podává, že z částky, kterou žalovaný dluží žalobkyni, se bude financovat pořízení náhrobku včetně prací na hřbitově v L. a správa a údržba restituovaného majetku, jakož i náklady s tím vzniklé do vypořádání dědictví po matce. Protože žalovaný uhradil cenu opravy náhrobku podle faktury ze dne 2. 11. 2009 ve výši 136.000,- Kč, byla od žalobkyní požadované částky 94.506,- Kč odpočtena částka 34.000,- Kč, představující její čtvrtinový podíl na těchto nákladech. Dále byly odečteny náklady na správu a údržbu restituovaného majetku za období ode dne uznání dluhu, tj. 18. 2. 1998 do právní moci usnesení o vypořádání dědictví (3. 12. 1999) sestávající z náhrady za daň z nemovitosti ve výši 866,- Kč, zaplacenou strýcem Bohumilem Zítkem, za daň z nemovitosti ve výši 58,25 Kč, zaplacenou žalovaným v roce 1999, z nákladů na zhotovení plynového topení v poměrné části podílu žalobkyně ve výši 8.364,75 Kč, tj. celkem bylo odečteno 43.289,- Kč. Zbývající žalovaným uplatňované náklady soud prvního stupně nezohlednil, neboť nešlo o náklady specifikované v uznání dluhu nebo šlo o náklady vynaložené mimo období od 18. 2. 1998 do 3. 12. 1999.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 22 Co 64/2010-239, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 43.289,- Kč s úrokem z prodlení, změnil jej ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu o zaplacení 51.217,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování listinných důkazů se k námitce promlčení vznesené žalovaným nejprve zabýval tím, zda „uznání dluhu“ ze dne 18. 2. 1998 splňuje náležitosti kvalifikovaného uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., popř. prostého uznání dluhu podle §110 odst. 1 obč. zák. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, a ze dne 23. ledna 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, dovodil, že uvedená listina není uznáním dluhu ve smyslu §558 obč. zák. pro absenci příslibu žalovaného dluh zaplatit. Nesplňuje ovšem ani požadavky podle §110 odst. 1 věty druhé obč. zák. Odvolací soud připustil, že v uznání je sice uveden důvod dluhu i jeho výše, avšak k uznání nedošlo bezvýhradně. Obsahuje podmínky o způsobu nakládání s uznávanou částkou a podle závěrečné části textu obsaženého v této listině se uznání odsouvá do budoucna. Uzavřel, že se zřetelem k výhradám, které jsou obsaženy v textu listiny označené jako „uznání dluhu“, nelze tedy tento právní úkon považovat za platné uznání dluhu s účinky uvedenými v §110 odst. 1 obč. zák.
Jestliže žalovaný námitku promlčení vznesl, nezbylo než žalobu zamítnout, neboť právo žalobkyně na zaplacení zbývající sporné částky je promlčeno.
V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Není srozuměna se závěrem odvolacího soudu o promlčení jejího práva na zaplacení sporné částky, neboť je založen na nesprávném zjištění obsahu listiny z 18. 2. 1998 nazvané „uznání dluhu“. Jestliže je listina v záhlaví označena jako „uznání dluhu“ a v prvém odstavci žalovaný potvrzuje, že si od žalobkyně půjčil částku 94.506,- Kč, má dovolatelka zato, že jde o uznání dluhu s důsledky vyplývajícími z §110 odst. 1 obč. zák. Následující pasáže téže listiny na tom nemohou nic změnit. Druhý a třetí odstavec dotčené listiny nezpochybňují uznání dluhu a nepředstavují výhrady vůči jeho důvodu a výši, které by měly za následek neplatnost uznání. Připouští, že listina neobsahuje příslib žalovaného zaplatit zde uvedený dluh, což brání tomu, aby uznání bylo možno přiznat účinky podle §558 obč. zák., nikoli aby je bylo možno považovat za uznání dluhu podle §110 odst. 1 obč. zák. Při výkladu obsahu uvedené listiny podle §35 odst. 2 obč. zák. neměl odvolací soud pominout okolnosti, za nichž byla vyhotovena, neboť potvrzují úmysl žalovaného dluh z titulu půjčky uznat za svůj vlastní. Žalovaný si byl vědom právních důsledků spojených s uznáním dluhu, o čemž svědčí jeho vyjádření k žalobě ze dne 5. 5. 2008. Překážku platnosti uznávacího prohlášení nepředstavuje text, v němž se uvádí, že žalovaný „ dluh uznává po projednání dědictví po naší matce M. K., ode dne zapsání nových vlastníků do evidence nemovitostí na příslušných katastrálních úřadech.“ Lze ho hodnotit jako odkládací podmínku, která se naplnila projednáním dědictví a zápisem nových vlastnických vztahů v katastru nemovitostí. K otázce vědomosti žalovaného, že uznává promlčený dluh, dovolatelka zopakovala závěry konstantní judikatury (R 51/68). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008, prosazuje názor, že sporná listina založila běh nové desetileté promlčecí doby a dovozuje, že závěr odvolacího soudu o promlčení jejího práva je nesprávný. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle žalovaného je dovolání nepřípustné, popř. nedůvodné.
Přestože žalobkyně ohlašuje, že její dovolání směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) brojí pouze proti měnícímu výroku ve věci samé.
Dovolání, přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“), je důvodné.
Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně obsahově vymezila.
Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Citované závěry mutatis mutandis dopadají i na jednostranné právní úkony, a lze je vztáhnout bez dalšího na posouzení obsahu listiny ze dne 18. 2. 1998. Z pohledu shora uvedené judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrada žalobkyně ke způsobu, jakým odvolací soud vyložil obsah uvedené listiny nikoli jako nesouhlas s právním posouzením věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 3 o. s. ř., byť se dovolává nesprávného použití §35 odst. 2 obč. zák.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod uvedený v tomto ustanovení se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Skutkový závěr, že uznání dluhu žalovaným obsahuje výhrady, odvolací soud čerpal z listiny ze dne 18. 2. 1998. Z ní se podává, že po záhlaví označeném jako „Uznání dluhu“, následuje text „ já, podepsaný J. K., jsem si půjčil od své sestry M. B., částku 94.506,- Kč a od své sestry M. S., 164.006,- Kč. Další odstavec pak hovoří o tom, že „z těchto částek se bude financovat ¼ pro každou z jmenovaných pořízení náhrobku včetně prací na hřbitově v L., správa a údržba restituovaného majetku a náklady s tím vzniklé do vypořádání dědictví po matce M. K. Závěrečný (třetí) odstavec tvoří věta „ tento dluh uznávám po projednání dědictví po naší matce M. K., ode dne zapsání nových vlastníků do evidence nemovitostí na příslušných katastrálních úřadech.“ Následuje podpis žalovaného a ověřovací doložka notáře JUDr. S. D.
Pro posouzení obsahu projevu vůle je rozhodující zjištění, co bylo skutečně projeveno. Projev vůle musí být vykládán podle interpretačních pravidel určených ustanovením §35 odst. 2 obč. zák., a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Podle ustanovení §35 odst.2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Podle označení uvedené listiny ( uznání dluhu ) a její první části, identifikující osobu, která projevuje vůli ( já, podepsaný J. K.) , se zřetelem ke sdělení, že tato osoba si půjčila od žalobkyně částku 94.506,- Kč, nelze než dospět k závěru, že obsahuje projev vůle žalovaného spočívající v uznání existujícího dluhu vyplývajícího ze smlouvy o půjčce. Takovým projevem vůle totiž žalovaný potvrzuje, že si je vědom existence závazkového právního vztahu, v němž vystupuje jako strana povinná.
Druhý odstavec ve vztahu k nejprve učiněnému uznání, není výhradou (podmínkou) vážící uznání na existenci dalších skutečností, nýbrž je informací o tom, jakým způsobem bude žalovaný půjčku „započítávat“ na v budoucnu vzniklé náklady spojené se zhotovením náhrobku v Leštině a se správou a údržbou blíže neurčených nemovitostí.
Ani třetí odstavec není zpochybněním dluhu co do důvodu a výše , nýbrž ho lze mít buď za neobratné vyjádření snahy žalovaného odložit účinnost uznávacího prohlášení na dobu po skončení dědického řízení po M. K. nebo za zkomolený příslib uhrazení dluhu po projednání dědictví a po zapsání nových vlastníků do evidence nemovitostí . Co je však podstatné, že z uvedeného textu nelze dovozovat vůli žalovaného podmínit uznání dluhu co do důvodu a výše uznávané částky dalšími skutečnostmi (např. že by žalovaný uznával částku jen pro případ, že se prokáže existence darovací smlouvy mezi žalobkyní a otcem účastníků do výše sporné půjčky apod.), popř., že by uznání dluhu bylo činěno jen pro případ , že „ dojde k projednání dědictví po M. K., a ode dne zapsání nových vlastníků do evidence nemovitostí na příslušných katastrálních úřadech .“
Vzhledem ke shora uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud při formulování skutkového závěru, že uznání obsahuje výhrady, vzal v úvahu skutečnosti, které z označené listiny, potažmo provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo. Skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. žalobkyně zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že její právo na zaplacení sporné částky je promlčeno.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je založeno na závěru, že listina ze dne 18. 2. 1998 není platným uznáním práva co do důvodu a výše, a právo žalobkyně na zaplacení sporné částky se tudíž promlčelo v obecné tříleté promlčecí době.
Podle §100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§101 obč. zák.).
Podle §110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo.
Se závěrem odvolacího soudu, že listinou ze dne 18. 2. 1998 nedošlo ve smyslu §110 odst. 1 věty druhé před středníkem obč. zák. k založení běhu nové desetileté promlčecí doby, nelze souhlasit.
Písemným uznáním práva co do důvodu a výše je pak spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v §110 odst. 1 obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2009, sp. zn. 33 Cdo 948/2008). Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v §110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Zároveň musí splňovat požadavky určitosti a srozumitelnosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Určitost projevu vůle uznat právo co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; jinak řečeno, důvod a výše uznaného práva musí být i pro třetí osoby poznatelné z listiny. Vyjádření příslibu dluh zaplatit je esenciální náležitostí toliko uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Pokud písemný projev vůle dlužníka obsahuje uznání dluhu co do důvodu i výše a absentuje v něm výslovný příslib zaplacení dluhu, je důsledkem tohoto úkonu pouze přetržení promlčecí doby podle §110 odst. 1, věty druhé, obč. zák.; vyvratitelná právní domněnka trvání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. nenastane.
Protože se z listiny ze dne 18. 2. 1998, kterou vyhotovil žalovaný, obsahově podává, že žalovaný uznal, že si půjčil od žalobkyně částku 94.506,- Kč, splňuje toto prohlášení znaky uznání práva podle §110 odst. 1 obč. zák. Platnosti uznání práva není na překážku, že text prohlášeníobsahuje o informaci adresátům uznání, že z půjčené částky bude žalovaný odpočítávat poměrně náklady na blíže popsané investice. Ve vztahu k odstavci třetímu nutno uzavřít, že jde o prohlášení neurčité, vzbuzující pochybnost o tom, co jím chtěl žalovaný vlastně vyjádřit. V této části je tudíž prohlášení neplatné (§37 odst. 1 obč. zák.). Protože z důvodů shora uvedených tato část právního úkonu není nerozlučně spjata s uznáním dluhu obsaženým v odstavci prvém listiny, ji lze oddělit od zbývající části právního úkonu (§41 obč. zák.), neboť z jeho obsahu ani z okolností, za nichž k uznání došlo nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.
Jelikož není správný závěr odvolacího soudu, že uznání ze dne 18. 2. 1998 obsahuje výhrady, které mají za následek jeho neplatnost, nemůže - se zřetelem ke shora podanému výkladu - obstát právní závěr odvolacího soudu, že právo žalobkyně na zaplacení sporné částky je promlčeno. Byla-li smlouva o půjčce uzavřena blíže neurčeného dne v roce 1993, uznával žalovaný dne 18. 2. 1998 promlčené právo. Jeho nevědomost o tom, že právo je promlčeno však (na rozdíl od výslovného požadavku v případě uznání dluhu podle §558 obč. zák.) není relevantní.
Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 27. února 1968, sp. zn. 3 Cz 6/68, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968, vyslovil závěr, že z ustanovení §110 odst. 1 obč. zák. nevyplývá, že by nebylo možno uznat již promlčený dluh, tedy jinak řečeno, že uznání promlčeného dluhu není v tomto ohledu vázáno na vědomost dlužníka o tom, že dluh je promlčen. Na tento závěr navázala i současná odborná literatura a v souladu s ním judikuje Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti (srovnej např. odůvodnění rozsudků ze dne 14. září 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004, ze dne 27. září 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, a ze dne 28. února 2007, sp. zn. 33 Odo 155/2007). Uznání práva tak založilo právní účinek podle §110 odst. 1 obč. zák., tedy běh nové desetileté promlčecí doby. Jelikož tato nová promlčecí doba před podáním žaloby neuplynula (k platnému uznání práva došlo dne 18. 2. 1998 a žaloba o zaplacení byla podána dne 15. 2. 2008), odvolací soud dospěl chybně k závěru, že námitka promlčení byla žalovaným uplatněna opodstatněně.
Lze uzavřít, že se žalobkyni podařilo prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Dovolací soud jej proto v dovoláním dotčené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. prosince 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu