ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2443.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2443/2021-338
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Pražské služby, a. s. , IČO 60194120, se sídlem v Praze 9, Pod Šancemi 444/1, zastoupená Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, za účasti: E. B., nar. XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 57/2013, o dovolání E. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2021, č. j. 28 Co 275/2020-304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. E. B. je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Řandy, LL.M., do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
E. B. napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 6. 2020, č. j. 21 C 57/2013-238, jímž bylo rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. PÚ 721/12, v části týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nahrazeno výrokem, dle něhož se dovolatelce tento pozemek nevydává, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku, zda soudy při přezkumu rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnického práva k nemovitosti ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (v řízení o naturální restituci zemědělské nemovitosti odňaté státem v rozhodném období), při posuzování okolnosti, zda nemovitost byla v rozhodném období odňata státem účastníku řízení uplatňujícímu restituční nárok (coby oprávněné osobě dle §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), respektive, zda tento účastník ve vztahu k původnímu vlastníku nemovitosti naplňuje podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., jsou oprávněny zkoumat věcnou správnost správních aktů, jejichž prostřednictvím se stát v rozhodném období ujal držby odňaté nemovitosti. Měla za to, že uvedená otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Spočívá-li pak rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (nevyhovění uplatněnému nároku), není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3812/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1464/2020).
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, jímž uplatněnému restitučnímu nároku nebylo vyhověno, nejen na posouzení předestřené právní otázky, zda dovolatelka je ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. osobou oprávněnou, tj. osobou odvozující způsobem uvedeným v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. práva k nárokovanému majetku od práv původního vlastníka, jemuž byl tento majetek v rozhodném období odňat státem (odvolací soud uzavřel, že dovolatelka ve vztahu k původnímu vlastníku odňatého pozemku J. M. B. podmínky ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nenaplňuje), nýbrž též na závěru, že dovolatelka restituční nárok na vydání sporného pozemku (parc. č. XY v k. ú. XY) neuplatnila v prekluzivní lhůtě do 31. 1. 1993 (§13 zákona č. 229/1991 Sb.), pročež zanikl. Řešení právní otázky zániku restitučního nároku prekluzí ovšem dovolatelka nikterak nenapadá.
Jestliže tedy rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na posouzení dvou (výše uvedených) právních otázek, z nichž každé samo o sobě vedlo k nevyhovění uplatněnému restitučnímu nároku, a dovolatelka řešení jedné z těchto otázek odvolacím soudem podaným dovoláním nenapadla, nemůže být dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. již jen z tohoto důvodu přípustné.
Závěr o tom, zda byl majetek v rozhodném období odňat osobě, od níž dovolatelka ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. odvozuje svá práva, či osobě jiné, je ostatně primárně skutkové povahy. Platí přitom, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4097/2018).
K přezkumu věcné správnosti správních aktů – viz vytýkaná nesprávnost či nezákonnost rozhodnutí finančního odboru Obvodního národního výboru pro Prahu 10 ze dne 13. 12. 1960, č. j. Fin/3-3517/59/Straš-A-12/28-Hrach – mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř. pak soud povolán není (k tomu přiměřeně srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019 nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000). Judikatura Nejvyššího soudu ostatně dovodila, že převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1370/2020) – k odnětí majetku státem v rozhodném období, zakládajícímu restituční důvody, tak mohlo dojít i na základě nezákonných či věcně nesprávných správních aktů, případně i bez jakéhokoliv právního důvodu.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání E. B. bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu