ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2630.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2630/2021-906
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň: a) V. U. , narozena XY, bytem XY b) V. G. , narozena XY, bytem XY, obě zastoupeny Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupena JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o převodu jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 141/2018, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Co 7/2021-874, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Co 7/2021-874, se ve výrocích II. a III. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 17. 8. 2020, č. j. 10 C 141/2018-782, nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dle geometrického plánu č. 605-24/2020 vypracovaného společností Geodézie Krkonoše s. r. o. coby nedílné součásti rozsudku, jímž jsou oddělené části identifikovány jako parc. č. XY , parc. č. XY , parc. č. XY , a parc. č. XY ), jako pozemků náhradních podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon o půdě“), k uspokojení restitučních nároků žalobkyň plynoucích z tam označených rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok I.); ve zbylém rozsahu – ohledně pozemků parc. č. XY , parc. č. XY , parc. č. XY , parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY , parc. č. XY v k. ú. XY , části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (oddělené připojeným geometrickým plánem a označené jako parc. č. XY ) a části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dle připojeného geometrickým plánu pod označením parc. č. XY ) – žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Podle soudem učiněného závěru mají žalobkyně coby dědičky původní oprávněné osoby (§4 odst. 4 zákona o půdě) právo na poskytnutí náhradních pozemků za odňaté pozemky, jež jim nebylo možno vydat pro překážku spočívající v zastavěnosti pozemků (dle označených rozhodnutí pozemkového úřadu). Postup žalované při uspokojování daného restitučního nároku shledal soud prvního stupně liknavým a svévolným, pročež se žalobkyně jako oprávněné osoby mohou domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků mimo rámec veřejných nabídek. Výše restitučního nároku byla určena na podkladě zjištění čerpaného z provedených znaleckých posudků o ceně odňatých pozemků. V situaci, kdy cena nárokovaných náhradních pozemků nepřevyšuje zůstatek restitučního nároku, bylo lze žalobě vyhovět co do převodu požadovaných pozemků označených v části výroku I. rozsudku, jež soud považoval za vhodné pozemky k náhradní naturální restituci, nenacházeje překážky, jež by vylučovaly převod těchto pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví oprávněné osoby (§11 zákona o půdě; §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), zatímco zbylé pozemky (dle výroku II. rozsudku) podle soudu do vlastnictví žalobkyň převést nelze (pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je funkčně spjat s domem ve vlastnictví jiné osoby; k pozemkům parc. č. XY , XY , XY , XY a XY v k. ú. XY a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY byl uplatněn restituční nárok jiné osoby). U pozemku parc. č. XY v k. ú. XY přikročil soud k vydání toliko jeho geometrickým plánem oddělených částí, jež dle jím učiněného zjištění nejsou dotčeny plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, na rozdíl od pozemku parc. č. XY , jehož převod je tak z uvedeného důvodu zapovězen.
O odvoláních žalobkyň a žalované rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2021, č. j. 25 Co 7/2021-874, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje ve výroku I. v části o nahrazení projevu vůle k převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY a v části výroku II. (jímž byla žaloba v tam uvedeném rozsahu zamítnuta) týkající se geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pod označením parc. č. XY (výrok I.); ve zbylém rozsahu výroku I., v němž bylo rozhodnuto o převodu zbývající části pozemku parc. XY (geometrickým plánem oddělených pozemků parc. č. XY , XY , XY a XY v k. ú. XY ), byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá (výrok II.); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vzal za správné závěry soudu prvního stupně o postavení žalobkyň coby oprávněných osob (dle §4 odst. 4 zákona o půdě), jimž svědčí právo na převod náhradních zemědělských pozemků za pozemky, jež oprávněným osobám nebylo možno vydat pro zákonem stanovené překážky; k tomu aproboval i závěr soudu prvního stupně o liknavosti a svévoli žalované při uspokojování restitučního nároku, pročež se tak žalobkyně za účelem uspokojení svého restitučního nároku mohou domáhat převodu vhodných pozemků mimo systém veřejných nabídek náhradních pozemků (§11a zákona o půdě). K tomu se odvolací soud ztotožnil i se XY nad Nisou do vlastnictví žalobkyň, jako vhodných náhradních pozemků; přitom přitakal i posouzení, jež soud prvního stupně učinil ohledně geometrickým plánem oddělené části pozemku č. XY v k. ú. XY pod označením parc. č. XY , jenž souvisí s plánovanou veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (zasahuje-li pozemek v nikoliv marginální části „územní rezerva R2 pro plochu DS – plochu dopravní infrastruktury silniční – ochrana výhledové trasy koridoru severní varianty komunikace XY“). Oproti soudu prvního stupně pak nepovažoval za možné vyhovět žalobě ani ohledně pozemků označených dle oddělovacího geometrického plánu jako parc. č. XY , parc. č. XY , parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY , kdy poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, dle něhož nelze vydat pozemky oddělené geometrickým plánem, nebylo-li o dělení pozemků rozhodnuto příslušným správním úřadem (dle §82 odst. 2 stavebního zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně (dále i jen jako „dovolatelky“); rozsudek napadly ve výroku I. v části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vydání geometrickým plánem oddělené části pozemku parc. č. XY v k. ú. XY pod označeným parc. č. XY , jakož i ve výroku II. (jímž byla změnou napadeného rozsudku zamítnuta žaloba na vydání dalších tam označených pozemků oddělených z pozemku parc. č. XY připojeným geometrickým plánem). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují dovolatelky v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a na vyřešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené. Namítají, že dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je rozhodnutí o povinnosti České republiky – Státního pozemkového úřadu uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku rozhodnutím podle zvláštního předpisu, které nevyžaduje přechozí souhlas či sdělení stavebního úřadu dle §82 odst. 3 stavebního zákona. U pozemku parc. č. XY v k. ú. XY zpochybňují závěr odvolacího soudu o jeho nepřevoditelnosti, poněvadž je dotčen toliko územní rezervou a není určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou ani stavbou dopravní infrastruktury, a současně nejde o územní rezervu k uskutečnění rozvojových programů státu schválených vládou ve smyslu §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/2012 Sb. Konečně dovolatelky namítají, že před zamítnutím žaloby je měl odvolací soud vyzvat k označení jiných vhodných pozemků, jejichž převodem mohly by být uspokojeny jejich nároky. Navrhují, aby byl rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu změněn a žalobě bylo i v této části vyhověno, případně aby jej Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání odkázala na závěry odvolacího soudu, jež považuje za správné; navrhla, aby dovolání žalobkyň bylo odmítnuto jako zjevně bezdůvodné, případně zamítnuto jako neopodstatněné.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobkyněmi – účastnicemi řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání (jíž je zde nutno poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Části rozsudku odvolacího soudu týkající se pozemku parc. č. XY v k. ú. XY dovolatelky vytýkají nesprávný závěr (na němž je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k tomuto pozemku primárně založeno) o jeho nepřevoditelnosti oprávněným osobám z důvodu jeho určení jako územní rezervy pro stavbu pozemní komunikace XY.
Není v rozhodovací praxi dovolacího soudu pochyb, že jako náhradní pozemky lze oprávněné osobě vydat toliko pozemky vhodné, jež by byly zařaditelné do veřejné nabídky; při posuzování „vhodnosti“ pozemku přitom nutno mimo jiné hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2687/2018, a v něm citovaná rozhodnutí).
V případě výluky uvedené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. jde o zamezení převodů zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb a k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby. Interpretované ustanovení míří právě na veřejným zájmem dotčené „zemědělské pozemky“ za (jediné) podmínky, a sice že jde o pozemky (nebo jejich části) určené územním plánem nebo regulačním plánem anebo rozhodnutím o umístění stavby k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury nebo těmito stavbami již zastavěné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1900/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2372/2019). Z hlediska aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. není nutná konkretizace (plánované) veřejně prospěšné stavby v územním rozhodnutí (v rozhodnutí o umístění stavby), poněvadž se zákaz převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu vztahuje i na zemědělské pozemky (nebo jejich části) určené k zastavění veřejně prospěšnými stavbami nebo stavbami dopravní infrastruktury dle územního plánu nebo regulačního plánu, tedy územně plánovací dokumentací (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4589/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl vysloven i ten závěr, že výluka dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. dopadá také na zemědělské pozemky, jež jsou dle územně plánovací dokumentace vedeny jako rezerva pro veřejně prospěšnou stavbu, pročež jde o pozemek k převodu oprávněným osobám nevhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020); takový závěr ostatně odpovídá i smyslu tohoto ustanovení, kdy jde o zamezení převodů zemědělských pozemků, u nichž to vyžaduje veřejný zájem na vybudování staveb dopravní a technické infrastruktury či jiných veřejně prospěšných staveb, k nimž by jinak bylo nezbytné získat právo umožňující realizaci veřejně prospěšné stavby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1497/2020). Sporu není v tom, že stavba pozemní komunikace je veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1994/2020, přiměřeně pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4323/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 341/2018). Nevýznamná je dovolatelkami namítaná okolnost, že pozemky v územní rezervě nakonec pro realizaci veřejně prospěšné stavby využity být nemusí, poněvadž výluka dle §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 513/2012 Sb. (srov. výše již citovaná rozhodnutí) nevyžaduje konkretizaci záměru ani jeho skutečnou realizaci.
Nepřípadný je i odkaz dovolatelek na ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., které se týká rezervy státních pozemků, s nimiž je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad. Tuto rezervu nelze ztotožňovat s územní rezervou ve smyslu ustanovení §23b zákona č. 183/2006 Sb.; vytvoření rezervy dle §3 zákona č. 503/2012 Sb. není vázáno na obsah územně plánovací dokumentace, nýbrž k němu dochází na základě rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, či na základě legislativního aktu (srov. §3 odst. 2 zákona č. 503/2012 Sb., nařízení vlády č. 237/2011 Sb., a také Hanák, Jakub. Tkáčiková, Jana. Zákon o Státním pozemkovém úřadu. Komentář., 1. vyd., Praha: Wolters Kluwer, 2020, komentář k §3).
Přípustnost dovolání žalobkyň ve vztahu k části rozhodnutí týkající se převodu (nahrazení projevu vůle) pozemku (dle geometrického plánu) parc. č. XY v kat. území XY nezakládá ani námitka stran postupu odvolacího soudu, jejíž podstatou je argumentace o potřebě splnění poučovací povinností soudem ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. v řízení o uspokojení restitučního nároku podle zákona o půdě bezúplatným převodem náhradního pozemku oprávněné osobě, v němž soud není vázán petitem žaloby. Uvedenou námitkou dovolatelky vystihují případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v posuzované věci není.
Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň v části, jíž napadají rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je pak dána ve vztahu k výroku pod bodem II. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu stran převodu (nahrazení projevu vůle) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY , parc. č. XY a parc. č. XY v kat. území XY , neboť v tomto rozsahu napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky (lze-li i zákon o půdě považovat za zvláštní předpis, jenž ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládá pravomoc soudu rozhodnout o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části coby vhodného náhradního zemědělského pozemku oprávněné osobě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované dále citovanou judikaturou).
Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod vymezený tímto dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v §4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v §6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle §13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.
Podle §82 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), rozhodnutí o dělení nebo scelování pozemků se nevyžaduje, pokud podmínky pro dělení nebo scelení pozemků jsou dány regulačním plánem, rozhodnutím stavebního úřadu nebo rozhodnutím podle zvláštního právního předpisu. Není-li třeba stanovit podmínky pro dělení nebo scelování pozemků, stavební úřad potvrdí tuto skutečnost sdělením, kterým současně schválí navrhovaný záměr. Sdělení nelze vydat, pokud je rozhodování v území podmíněno územní studií nebo regulačním plánem.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu i přes závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, setrvala na konkluzi, dle níž zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona zakládajícím pravomoc soudu rozhodovat o rozdělení pozemkové parcely za účelem vydání její části (coby vhodného náhradního zemědělského pozemku) oprávněné osobě k uspokojení restitučního nároku je i zákon o půdě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, a ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2128/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 979/2021). Nejvyšší soud se přitom opětovně přiklonil k té ustálené judikatuře, dle níž v daném případě jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2060/2010, uveřejněný pod č. 19/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2669/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4161/2017); soud, jenž rozhoduje o vlastnickém právu k pozemku, který se neshoduje s parcelami vymezenými v operátech katastru nemovitostí, pak v rozsudku odkáže na geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje – v případech, kdy v důsledku soudního rozhodnutí vzniká mezi pozemky nová hranice, je nutné vyhotovit plán s náležitostmi geometrického plánu, jenž bude součástí rozhodnutí (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1404/2009). Současně lze připomenout i restituční rozměry řešeného problému – se zásadou ex favore restitutionis není plně slučitelný závěr, dle něhož by uspokojení restitučního nároku formou vydání geometrickým plánem oddělené pozemkové části nebylo lze soudně vynutit – měl by být vyžadován souhlas státu (Státního pozemkového úřadu) ocitajícího se v prodlení s uspokojením restitučního nároku či rozhodovací ingerence stavebního úřadu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1222/2021).
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že zákon o půdě neposkytuje právní základ pro rozdělení původního pozemku parc. č. XY v kat. území XY rozhodnutím soudu o nahrazení projevu vůle žalované odkazujícím na geometrický plán vymezující převoditelné části původního pozemku [dle připojeného geometrického plánu pozemky parc. č. XY , parc. č. XY , parc. č. XY , parc. č. XY (u něhož však byl závěr o jeho nepřevoditelnosti založen primárně na jiném důvodu) a parc. č. XY v kat. území XY ], je jeho právní posouzení nesprávné. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž – a v nyní řešené věci Nejvyšší soud neshledal důvodu pro jiné posouzení této otázky – soudy v restitučním řízení disponují pravomocí rozhodovat o vydání geometrickým plánem oddělených pozemkových částí, coby vhodných náhradních zemědělských pozemků.
Z předneseného vyplývá, že v uvedeném rozsahu – výroku pod bodem II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba na vydání (nahrazení projevu vůle k uzavření dohody) tam označených pozemků zamítá – rozsudek odvolacího soudu není správný a uplatněný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) byl naplněn.
Protože ve shora uvedeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu správný není a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dotčeném výroku pod bodem II. zrušil, spolu s na něm závislým výrokem III. o nákladech řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Ve zbylé části – jak již výše uvedeno – bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu