ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3502.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3502/2021-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. T. , narozené dne XY, a b) J. T. , narozeného dne XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o zaplacení částky 174.679,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 82/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 27. května 2021, č. j. 53 Co 116/2021, 53 Co 117/2021-92, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. října 2020, č. j. 4 C 82/2019-59, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince 2020, č. j. 4 C 82/2019-63, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. října 2020, č. j. 4 C 82/2019-59, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince 2020, č. j. 4 C 82/2019-63, se zastavuje .
II. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu Praze ze dne 27. května 2021, č. j. 53 Co 116/2021, 53 Co 117/2021-92, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 10. 2020, č. j. 4 C 82/2019-59, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 12. 2020, č. j. 4 C 82/2019-63, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 1.471 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně z této částky od 3. 5. 2019 do zaplacení (výroky I. a II.), žalobu o zaplacení další částky 85.868,96 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně od 3. 5. 2019 do zaplacení pro každého ze žalobců zamítl (výroky III. a IV.) a žalobce zavázal povinností zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů řízení výši 2.029 Kč k rukám zástupce žalované.
K odvolání žalobců Městský soud Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 53 Co 116/2021, 53 Co 117/2021-92, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. potvrdil (výrok I.) a žalobcům uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč k rukám právního zástupce žalované.
Soudy obou stupňů v dané věci posoudily žalobou uplatněný nárok žalobců [jakožto oprávněných osob dle §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických práv k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“)] na zaplacení částky 87.339,96 Kč s příslušenstvím pro každého z nich - [dovozovaný z rozhodnutí Okresního úřadu Brno – venkov, okresního pozemkového úřadu ze dne 29. 7. 1996, č. j. PÚ 83/91-S1/4, jímž žalobcům nebyly vydány části pozemků dle PK parc. č. XY a č. XY (dle KN části pozemků parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY), pozemky dle PK parc. č. XY, XY a XY a stavby (dům č. p. XY na pozemku parc. č. XY a stodola na pozemku parc. č. XY), tvořící původně s dalšími nemovitostmi, které žalobcům již byly vydány, zemědělskou usedlost v XY, z důvodu jejich zastavěnosti a existence práva osobního užívání staveb, v jehož odůvodnění se uvádí, že oprávněnou osobou byla L. T. coby původní vlastník, která spolu s manželem J. T. nabyla nemovitosti přídělem v roce 1950 a které jim byly odňaty v roce 1956 dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, a že žalobci mají právo na náhradu za nevydané nemovitosti dle §11 odst. 2, §14 odst. 1 a 9 zákona o půdě, přičemž za povinné osoby považoval obec XY a Okresní úřad Brno - venkov] - podle §14 odst. 8 části věty za středníkem zákona o půdě, ve znění účinném od 1. 11. 2019 (které je shodné se zněním §14 odst. 9 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 10. 2019), dle kterého platí, že „v případě, že oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu po 23. červnu 1945, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odstavci 1 jen do výše uhrazené přídělové ceny; pokud nelze zjistit výši uhrazené přídělové ceny, poskytne se náhrada ve výši 1,5 % z ceny nemovitosti stanovené podle §28a“. Vzhledem k tomu, že část přídělu, jehož cena činila 158.988 Kč ve staré měně, byla vydána, a část přídělu vydána nebyla, a vzhledem k tomu, že z předložených listinných důkazů není zjistitelné, jakou část přídělové ceny představují vydané nemovitosti a jakou část přídělové ceny představují nevydané nemovitosti, přičemž na přídělu vázne nedoplatek ve výši 21.462 Kč v nové měně [viz rozhodnutí Okresního úřadu Brno – venkov, okresního pozemkového úřadu ze dne 29. 7. 1996, č. j. PÚ 83/91-S1/5, ve spojení s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 6. 5. 1997, č. j. 2916/96-3152, a s rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 20. 5. 1998, č. j. 821/98-3152, v němž k výši nedoplatku uvedl, že vyšel z ceny přídělu 156.930 Kč ve staré měně, která byla zvýšena o poplatek za národní správu 2.058 Kč na částku 158.988 Kč staré měny, a že na cenu byly započteny platby a dobropisy (hodnota usedlosti v XY) ve výši 51.678 Kč ve staré měně], a nelze tak učinit závěr, v jakém rozsahu lze považovat přídělovou cenu nevydaného majetku za uhrazenou, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že výše náhrady činí 1,5 % z ceny nemovitostí stanovené podle §28a zákona o půdě. Cena nevydaných nemovitostí určená dle §28a zákona o půdě činí 196.143 Kč (cena pozemků 47.074,92 Kč, která mezi účastníky nebyla sporná + cena staveb 149.068 Kč určená znaleckým posudkem), přičemž 1,5% představuje částka 2.942 Kč, takže každému ze žalobců náleží náhrada v rozsahu jedné poloviny, tzn. ve výši 1.471 Kč. Pokud žalobci uvedli, že požadovali náhradu ve výši obvyklé ceny odejmutého přídělu, a nikoli ve výši náhrady stanovené podle §14 odst. 9 (nově §14 odst. 8) zákona o půdě, z důvodu, že příděl usedlosti v XY jejich právním předchůdcům nebyl „klasický“, neboť představoval náhradu za to, co jim bylo zničeno válkou na usedlosti v XY, odvolací soud zopakoval důkaz listinou (výpisem z účtu vedeného u Státní spořitelny Praha ze dne 12. 10. 1956), z níž zjistil, že na přídělovou cenu ve výši 156.930 Kč ve staré měně za nemovitost v XY byly započteny dobropisy a platby v celkové výši 51.678 Kč ve staré měně a že součástí takto uhrazené části ceny za příděl byl i dobropis „za vnitrozemskou usedlost“. Nepřisvědčil proto odvolací argumentaci žalobců, že tato listina prokazuje, že „došlo k vnitrozemské směně nemovitostí“ a že se proto nejedná o příděl dle §14 odst. 8 zákona o půdě, a naopak měl za to, že jimi tvrzená skutečnost, že „proběhla vnitrozemská směna“, nebyla v řízení prokázána. Dodal, že i kdyby tato skutečnost mohla být považována za prokázanou, pak není pochyb o tom, že nevydané nemovitosti nabyli právní předchůdci žalobců přídělem v roce 1950, takže stanoví-li zákon o půdě v §14 odst. 8 větě před středníkem, že pokud oprávněná osoba získala nemovitost do vlastnictví přídělem od státu po 23. 6. 1945, poskytne se náhrada za nemovitosti uvedené v odstavci 1 jen do výše uhrazené přídělové ceny. Jednalo-li se tedy v tomto případě o příděl získaný po uvedeném datu, projevila se kompenzace za předcházející nemovitosti právních předchůdců žalobců (usedlost v XY) tak, že tato nemovitost byla v určitém rozsahu (ve výši 51.678 Kč ve staré měně) započítána na přídělovou cenu. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, která rozlišuje příděly realizované podle poválečných předpisů (např. dle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, nebo dle dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb.) a podle zákona č. 81/1920 Sb., přídělového zákona, přičemž přídělovou cenou podle §14 odst. 8 zákona o půdě (dříve odst. 9) je pouze cena přídělu realizovaná podle poválečných předpisů, a všechny ostatní náhradové situace spadají pod §16 odst. 1 zákona o půdě (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1021/2000, ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3872/2011, a ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 343/2003). Ani případné zohlednění přechozího vlastnictví právních předchůdců k usedlosti v XY tak nemůže ničeho změnit na právním posouzení tohoto přídělu jako poválečného se všemi jeho důsledky, a nelze je odmítnout jako formalistické. I když nepochybně platí zásada „in favore restitutionis“, Nejvyšší soud ve shora citovaných rozhodnutích rozebral podstatu §14 odst. 8 zákona o půdě, přičemž uvedl, že toto ustanovení sleduje zájem nevyplácet náhrady podle současných cenových předpisů v případech, kdy přídělové ceny byly v roce 1945 stanovovány značně výhodnou částkou, která nezřídka ani nebyla zaplacena, a přídělci často po krátké době odcházeli z přidělených usedlostí, a poukázal i na to, že takovéto příděly nelze srovnávat s příděly, jež se uskutečnily v předválečném období za jiných cenových relací i finanční síly tehdejší československé měny, a za situace, že vlastníci o nemovitosti léta pečovali. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci přicházela v úvahu náhrada za nevydané nemovitosti odvozená od výše uhrazené přídělové ceny, že soud prvního stupně správně dovodil, že částku 1.471 Kč lze každému ze žalobců vyplatit v hotovosti a že „žalovaná je v prodlení nejpozději od data 3. 5. 2019“.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti výrokům III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně podali žalobci dovolání z důvodů jimi tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřují v tom, že napadená rozhodnutí závisejí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to: 1) „Jaká náhrada, resp. v jaké zákonné výši, za odejmutý příděl má být přiznána takovým osobám, které do přídělu vložily nejen vlastní finanční prostředky, ale také svůj vlastní majetek - zbývající pozemky i válkou zničenou usedlost, kterou měly tyto osoby ve svém osobním vlastnictví v době před rokem 1948, či dokonce 1945, resp. jeho hodnotu?“; 2) „Je na takový případ bezpodmínečně aplikovatelný formalistický výklad ustanovení §14 odst. 9, resp. odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a lze konstatovat, že takový vlastní majetek byl již zohledněn v tehdejší hodnotě v přídělové ceně?“; 3) „Odráží vklad takového majetku do přídělu diverzifikaci (česky rozložení - poznámka NS) mezi náhradou za odejmutý příděl dle ustanovení §14 odst. 9 (resp. odst. 8) zákona o půdě v rozsahu prosté přídělové ceny a náhradu za takový vlastní majetek v jeho hodnotě určené v současných poměrech či alespoň poměrech ke dni účinnosti zákona o půdě?“. Dovolatelé mají za to, že „pro rozhodnutí o aplikaci §14 odst. 8 zákona o půdě není podstatné jen to, že zda šlo o příděl poválečný či předválečný, odejmutý na základě událostí po roce 1948, ale také to, co bylo předmětem přídělu, a jaká hodnota byla za příděl poskytnuta, tj. čím byla tvořena tzv. přídělová cena“. Pokud ta byla tvořena jen finančními prostředky, pak je logické, že se nahrazuje podle pravidel obsažených v zákoně o půdě. V daném případě však přídělová cena nebyla určena pouze finančními prostředky, ale také hodnotou vlastních nemovitostí právních předchůdců žalobců. Pokud se však k této skutečnosti při náhradě za odebraný příděl nepřihlíží tak, aby byla zohledněna hodnota takového vlastního majetku, „znamená to, že je rozdíl mezi předválečnou a poválečnou situací stírán a že je důležité jen pro datum přídělu, nikoli již obsah přídělu“. Takový stav dle dovolatelů ovšem připustit nelze, neboť „v opačném případě lze hovořit o bezdůvodném zásahu do soukromého vlastnictví, ač vytvořeného za účinnosti předpisů platných a účinných před rokem 1945“. Z toho dovozují, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně), dle kterého je podstatné pouze to, zda šlo o příděl poválečný nebo předválečný a zda šlo o jeho „odebrání“ před rokem 1948 či po něm. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné z toho důvodu, že formuluje údajně dosud neřešenou právní otázku, resp. otázky, s ohledem na skutkový stav, ze kterého nižší soudy ve svých rozsudcích nevycházely, jakož i proto, že relevantní právní otázky již byly Nejvyšším soudem řešeny, avšak s výsledkem opačným. Navíc je rozdíl mezi „vkladem nemovitostí“ do přídělu a zohledněním existence takových nemovitostí při výpočtu přídělové ceny. Navrhla, aby dovolání bylo dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolateli formulované otázky, které dle jejich mínění nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny a jež by měly zakládat přípustnost dovolání, kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nesplňují, neboť zjevně vycházejí z rozdílného (odlišného) skutkového stavu věci, než jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a na jejich řešení tak rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti - jak z jeho odůvodnění vyplývá - nezávisí ani nespočívá (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, či ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015). V tomto ohledu je třeba odkázat na skutkové zjištění, z něhož vycházely soudy obou stupňů, že kompenzace za předcházející nemovitosti ve vlastnictví právních předchůdců žalobců (za usedlost v XY) byla ve výši 51.678 Kč ve staré měně započítána na přídělovou cenu za příděl usedlosti v XY. Odvolací soud, který dokazování doplnil opakováním listinného důkazu (výpisem z účtu vedeného u Státní spořitelny Praha ze dne 12. 10. 1956), z něj (rovněž) zjistil, že na přídělovou cenu ve výši 156.930 Kč ve staré měně za nemovitost v XY byly započteny dobropisy a platby v celkové výši 51.678 Kč ve staré měně a že součástí takto uhrazené části ceny za příděl byl i dobropis „za vnitrozemskou usedlost“; nepřisvědčil proto argumentaci žalobců, že tato listina prokazuje, že „došlo k vnitrozemské směně nemovitostí“ a že se proto nejedná o příděl dle §14 odst. 9 zákona o půdě, a naopak měl za to, že v řízení nebylo prokázáno, že by „proběhla vnitrozemská směna“.
Jestliže tedy jsou rozhodnutí soudů obou stupňů založena na skutkovém závěru, že kompenzace za předcházející nemovitosti ve vlastnictví právních předchůdců žalobců (za usedlost v XY) byla započítána na přídělovou cenu za příděl usedlosti v XY, pak je zcela lichá námitka žalobců, že přídělová cena za tento příděl „nebyla určena pouze finančními prostředky, ale také hodnotou vlastních nemovitostí právních předchůdců žalobců“. Touto námitkou totiž žalobci nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž zjištěný skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů při svých rozhodnutích vycházely (a jímž je dovolací soud vázán), k čemuž však podle právní úpravy dovolacího řízení dle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nemají k dispozici žádný dovolací důvod.
Již nad rámec nepřípustného dovolání je k námitkám žalobců ohledně rozlišení náhrad za příděly uskutečněné podle předválečných právních předpisů a náhrad za příděly přidělené podle poválečných právních předpisů vydaných po datu 23. 6. 1945, v obou případech přídělů odňatých v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, možno dodat, že právní názory odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozsudku jsou zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na niž též odkázal. K tomu opětovně srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1021/2000, a ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3872/2011, v nichž bylo dovozeno, že přídělovou cenou podle §14 odst. 8 (dříve odst. 9) zákona o půdě je pouze cena přídělu realizovaná podle poválečného předpisu a že všechny ostatní náhradové situace spadají pod §16 odst. 1 zákona o půdě.
Protože dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. §236 o. s. ř.). Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobců, které směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. 10. 2020, č. j. 4 C 82/2019-59, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 12. 2020, č. j. 4 C 82/2019-63, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243b o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, takže na náhradu nákladů tohoto řízení nemají právo, a kdy náklady, jež vznikly žalované, která se prostřednictvím svého zástupce, advokáta, vyjádřila k dovolání, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť lze předpokládat, že Státní pozemkový úřad jakožto organizační složka státu disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy, a nebyl tak důvod, aby v dovolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Státního pozemkového úřadu (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 779/2019).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu