ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3569.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3569/2020-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. K. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem v Kladně, Hajnova 40, proti žalované J. K. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 111 C 30/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020, č. j. 24 Co 6/2020-110, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 406 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Ivany Spoustové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 11. 2019, č. j. 111 C 30/2018-46) ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 180 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II), změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě, jíž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalované a jejímu manželu (jenž v průběhu řízení zemřel; o tom, že na jeho místě bude v řízení pokračováno s žalovanou, soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 1. 8. 2019, č. j. 111 C 30/2018-34) vzniknout užíváním nemovité věci (rodinného domu) ve společném jmění (od rozvodu manželství se rodinný dům nacházel v zaniklém nevypořádaném společném jmění) žalobce a jeho bývalé manželky (jež je dcerou žalované).
Dle odvolacího soudu žalované užíváním nemovité věci žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo, užívala-li ji společně se svou dcerou (bývalou manželkou žalobce), jež je oprávněna nemovitost jako součást nevypořádaného společného jmění samostatně užívat; dle ustálené rozhodovací praxe není žádný z manželů povinný platit druhému z manželů náhradu za užívání věci ve společném jmění v rozsahu větším než jedna polovina.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalobce (dále i jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena; jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně namítá, že rozhodovací praxe řeší otázku bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním věci ve společném jmění toliko mezi bývalými manžely navzájem, nikoli ve vztahu k třetí osobě, která věc užívá bez souhlasu jednoho z manželů. Závěr o neoprávněném užívání rodinného domu žalovanou byl ostatně dosažen v řízení o vyklizení této nemovitosti (žaloba však byla zamítnuta z jiného důvodu).
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž užívá-li věc v nevypořádaném společném jmění jen jeden z manželů, nevzniká mu na úkor druhého manžela bezdůvodné obohacení, neboť důvodem užívání věci je jeho vlastnické právo k (celé) věci, pročež je vyloučeno, aby se jejím užíváním obohatil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1229/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1956/2013). Formulován a odůvodněn byl pak též závěr, že umožní-li jeden z manželů užívání věci ve společném jmění manželů třetí osobě, není opomenutý manžel oprávněn požadovat vydání bezdůvodného obohacení třetí osobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008).
Byť v odůvodněných případech může se vlastník věci domoci vydání bezdůvodného obohacení přímo na uživateli věci, jenž není v dobré víře a jemuž byla věc dána neoprávněně k užívání (aktuálně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021), v posuzované věci o takovou situaci nejde. Argumentuje-li dovolatel tím, že pro závěr o oprávněnosti (spolu)užívání nemovité věci (v nevypořádaném společném jmění manželů) žalovanou byl nezbytný jeho souhlas s takovým užíváním, sluší se odkázat na ustálenou rozhodovací praxi, dle níž je zásadně ponecháno na úvaze soudů rozhodujících v nalézacím řízení, zda v konkrétní věci jde o jednání v běžné záležitosti a jejich úvahu dovolací soud zpochybní jen tehdy, pokud by byla zjevně nepřiměřená (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4021/2010, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod č. 2/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1683/2013). V rozhodovací praxi byl přitom vysloven už i ten závěr, že přibrání třetí osoby do společné domácnosti lze za určitých okolností považovat za právní jednání v běžné záležitosti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 147/2017).
Bez právního významu je zde námitka dovolatele, že soud v jiném řízení (o vyklizení nemovitosti) dospěl k závěru, že žalovaná užívala nemovitou věc ve společném jmění žalobce a dcery žalované bez právního důvodu. Řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2921/2016, a v něm citovaná rozhodnutí); opačný závěr nepodává se ostatně ani z ustanovení §13 o. z. (a kdy jiné posouzení této otázky v tomto řízení soudy nižších stupňů řádně odůvodnily). Soudy tehdy učiněný závěr ani nebyl nosným důvodem rozhodnutí (žaloba o vyklizení nemovitosti byla zamítnuta z jiného důvodu, pro rozpor uplatňovaného práva s principem dobrých mravů) a žalovaná jej ani nemohla efektivně zpochybnit (dle výroku rozhodnutí byla ve věci plně úspěšná).
Z výše uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům (k náhradě oprávněné) žalované, jež se prostřednictvím své zástupkyně (advokátky) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 8 300 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokátky stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden účelně vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1 806 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 5. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu