ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.782.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 782/2021-233
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) S. R. H., narozeného XY, bytem XY, b) M. H., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 43/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2020, č. j. 17 Co 123/2020-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 1. 2020, č. j. 26 C 43/2018-159, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření smlouvy, na jejímž základě měly být žalobcům bezúplatně převedeny pozemky parc. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali v celém rozsahu dovolání žalobci. Předestřeli otázku, zda je na místě, aby soudy v řízení o vydání náhradního zemědělského pozemku v režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), žalobu oprávněné osoby bez dalšího zamítly v situaci, kdy požadované náhradní pozemky vydat nelze (v posuzovaném případě pro nedostatek vlastnictví státu) a změna žalobního žádání (návrh na vydání jiného náhradního zemědělského pozemku) není připuštěna. Měli za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovali přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020.
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
V projednávané věci ovšem odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby založil na více na sobě nezávislých důvodech. Dovodil totiž, že vyhovění žalobě vylučuje (při nepřipuštění změny žaloby) nejen nedostatek vlastnictví státu k původně požadovaným pozemkům, nýbrž též okolnost, že žalobci nově požadovaný pozemek (parcela XY v k. ú. XY – zahrada obklopující stavbu domu, ohraničená oplocením) není k převodu na oprávněné osoby vhodným, a taktéž skutečnost, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku žalobců nepostupovala liknavě ani svévolně.
Spočívá-li přitom rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1482/2020, ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, a řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Jestliže tedy žalobci předestírají dovolacímu přezkumu toliko otázku přípustnosti procesního postupu soudů nižšího stupně, jež žalobu o vydání náhradního zemědělského pozemku zamítly, aniž vyhověly jejich požadavku na vydání jiného vhodného pozemku, nenapadajíce další dva na sobě nezávislé důvody, jimiž bylo zamítnutí žaloby odůvodněno rovněž (nevhodnost nově zvoleného náhradního zemědělského pozemku, nedostatek liknavosti žalované), je podané dovolání zjevně nepřípustné (§237 o. s. ř.).
Závěr o tom, že žalovaná při uspokojování restitučního nároku dovolatelů nepostupovala liknavě či svévolně, nadto koresponduje konkluzím dovolacího soudu vysloveným již i v jiné věci týchž účastníků (srov. dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 71/2020). Judikatura Nejvyššího soudu pak již opakovaně aprobovala konkluze soudů nižšího stupně o nevhodnosti pozemků, majících charakter zahrad připlocených k obytným domům, k vydání oprávněným osobám, coby pozemkových náhrad (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3676/2020, či ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3266/2019).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání žalobců odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 4. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu