ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.862.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 862/2021-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. F. , nar. XY, bytem XY, b) M. V. , nar. XY, bytem XY, c) J. F. , nar. XY, bytem XY, a d) E. K. , nar. XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o poskytnutí jiných zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 138/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 1. 2021, č. j. 7 Co 1161/2020-429, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 36.682,36 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná (dále i jen jako „dovolatelka“) dovoláním napadla výrok I v záhlaví označeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 7. 2020, č. j. 23 C 138/2018-369, ve výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobci (v rozsudku formulovanou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY v katastrálním území XY a parc. XY v katastrálním území XY a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; zároveň bylo rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále
jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání – srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části.
Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.
K vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; obdobně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sen. zn. 29 NSCR 64/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, sen. zn. 29 ICdo 185/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2472/2019.
K zákonnému požadavku uvést, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), způsobu jeho naplnění a jeho vazbě k ochraně základních práv a svobod, dále srovnej i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), nebo nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18.
Příslušná pasáž dovolání (v čl. I) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání [uvádí-li v ní dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání tolik, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dovolacím soudem řešeny a pokud řešeny byly, dovolateli to není známo“ a že (věc) „má být posouzena jinak, pokud byla již řešena“, aniž by však z dovolání bylo současně zřejmé, kterou otázku hmotného práva (z vícero otázek formulovaných v dovolání) má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. od kterého svého řešení otázky hmotného práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit].
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) a není tedy naplněn již tím, že dovolatel uvede důvod dovolání (shodně i shora odkazované stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39. odůvodnění).
K současně uplatněné dovolací argumentaci sluší se snad jen pro úplnost uvést, že na dovolatelkou předestřené otázce hmotného práva, „zda oprávněná osoba může uplatnit svůj restituční nárok, byla-li jejímu právnímu předchůdci za odňaté (nevydané) pozemky poskytnuta náhrada“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno není, nejenom proto, že (dle odvolacím soudem současně přijatého závěru, proti němuž se zde nebrojí) s tvrzením o vyplacení náhrady za vyvlastněné pozemky právním předchůdcům žalobců dovolatelka (ač řádně poučena podle §119a o. s. ř.) přichází až po vydání rozsudku soudu prvního stupně v rámci odvolacího řízení a jež tak představovalo nepřípustnou novotu uplatněnou v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř.; krom toho odvolací soud (a to i k současně kladné otázce stran významu zápisu duplicitního vlastnictví k původně vlastněným, nevydaným pozemkům) odkazuje na (pravomocné) rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 23. 6. 2017, č. j. PÚ 4970/92/1, jímž bylo ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, závazně rozhodnuto, že žalobci nejsou vlastníky pozemků parc. XY v k. ú. XY, a přísluší jim za tyto nevydané nemovitosti náhrada.
Zpochybňuje-li pak dovolatelka odvolacím soudem přijaté závěry stran své liknavosti a svévole při uspokojování restitučního nároku, sluší se snad odkázat i na tu ustálenou rozhodovací praxi, podle níže za libovolný (ba až svévolný) lze považovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), kdy bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným určením ceny oprávněné osobě nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
K tomu lze připomenout i tolik, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (povinné) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Nejenom otázky skutkové, nýbrž ani dovolatelkou současně uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů (zde zejména co do postupu předcházejícímu kvantifikaci restitučního nároku žalobců), jež vystihuje vady řízení, nemohla by pak vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť jak ke zmatečnostem, tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá u ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jenž se k podanému dovolání vyjádřili prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů (k tomu srov. např. i důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 402/20), patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 265 535,33 Kč) ve výši 30.016 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 6 366,36 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. 1. 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 4. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu