ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.119.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 119/2021-439
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Levstra s. r. o. , se sídlem v Brně, Hněvkovského 587/39a, PSČ 617 00, identifikační číslo osoby 27686281, zastoupeného Mgr. Miroslavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, PSČ 639 00, proti žalovanému M. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému opatrovníkem J. K., advokátem, se sídlem XY, o zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. (70) 15 Cm 5/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2020, č. j. 2 Cmo 1/2020-384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. června 2019, č. j. (70) 15 Cm 5/2015-344, Krajský soud v Brně uložil žalovanému (M. B.) zaplatit žalobci (Levstra s. r. o.) částku 1 800 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 1. června 2016 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Soud prvního stupně – cituje §66 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dovodil, že odpovědnost za škodu za porušení povinnosti podat insolvenční návrh podle §98 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), se vztahuje také na žalovaného jako na společníka společnosti dlužníka (M.) se 100% obchodním podílem. Dlužník byl v úpadku již v roce 2012, proto vznikla-li žalobci škoda ve výši zjištěné pohledávky a tato je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaného podat insolvenční návrh (insolvenční řízení bylo zahájeno až v září 2013), odpovídá žalovaný za tuto škodu.
3. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), rozhodl o povinnosti zaplatit soudní poplatek (druhý výrok) a o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud uzavřel, že pohledávka žalobce dosud není splatná, neboť žalovanému nebyla doručena výzva a žaloba (jež může být za takovou výzvu považována) se do „sféry dispozice žalovaného nedostala“. Doručením žaloby procesnímu opatrovníkovi ustanovenému podle §29 odst. 3 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), nenastala splatnost „práva“ žalobce na náhradu žalované škody, neboť ta může nastat pouze doručením hmotněprávnímu opatrovníku.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. nesprávné právní posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti druhému a třetímu výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §238 odst. 1 písm. h/ a i/ o. s. ř. jako objektivně nepřípustné.
7. V části, v níž směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
8. Učinil tak proto, že závěry odvolacího soudu ohledně účinků doručení žaloby toliko opatrovníkovi ustanovenému podle §29 odst. 3 o. s. ř. jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
9. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne:
[1] Odpovědnost osob uvedených v §98 insolvenčního zákona za porušení povinnosti podat insolvenční návrh je obecnou občanskoprávní odpovědností za škodu (viz rozsudek ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016).
[2] Pro určení, podle kterého právního předpisu se posoudí právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, není rozhodující okamžik vzniku škody, ale podle §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) okamžik škodné události, tj. kdy došlo k porušení povinnosti. Došlo-li k porušení povinnosti před 1. lednem 2014, posoudí se věc podle dosavadních právních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen “obč. zák.“). Srov. rozsudek ze dne 31. října 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, uveřejněný pod číslem 34/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. května 2018, sp. zn. 25 Cdo 3811/2017, uveřejněný pod číslem 74/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 29. května 2018, sp. zn. 25 Cdo 3117/2017.
[3] Doba splatnosti závazku z náhrady škody není stanovena právním předpisem, a nebyla-li dohodnuta, platí podle §563 obč. zák., že dlužník je povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy by o plnění věřitelem požádán (srov. rozsudek ze dne 31. července 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013). Forma výzvy k plnění závazku není předepsána. Jestliže nebyl dlužník vyzván k plnění již dříve, za kvalifikovanou výzvu k plnění se považuje žaloba a splatnost dluhu počíná prvního dne poté, co byla žaloba žalovanému doručena; výzva vyvolá splatnost dluhu v rozsahu, v jakém byl požadavek vyčíslen (srov. rozsudek ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005, rozsudek ze dne 23. září 2009, sp. zn. 25 Cdo 2417/2007, či rozsudek ze dne 28. července 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013).
[4] Doručil-li soud prvního stupně žalobu tzv. procesnímu opatrovníkovi, kterého žalovanému ustanovil pro řízení podle §29 odst. 3 o. s. ř., nevznikl tím hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby podle §563 obč. zák. Zákon k vyvolání splatnosti dluhu vyžaduje, aby dlužník byl o plnění věřitelem požádán, a nelze přisvědčit závěru, že podmínky podle §563 obč. zák. jsou splněny podáním žaloby a že doručení výzvy věřitele dlužníkovi obsažené v žalobě se řídí procesními předpisy. Tím by se nepřípustným způsobem směšovala problematika vyplývající z procesních předpisů a otázka plynoucí z ustanovení hmotného práva. Viz např. usnesení ze dne 24. února 2010, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007, nebo usnesení ze dne 30. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 1315/2011.
10. Závěr odvolacího soudu, že právní vztah se řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb. a dále závěr, že pohledávka vymáhaná dovolatelem dosud není splatná, neboť žalovanému nebyla doručena výzva k plnění podle §563 obč. zák., kdy za doručení výzvy nelze považovat doručení žaloby toliko opatrovníku ustanovenému podle §29 odst. 3 o. s. ř., je tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
11. Vzhledem k tomu, že se právní vztah mezi žalobcem a žalovaným řídí občanským zákoníkem č. 40/1964 Sb., nemůže být dovolání přípustné pro řešení otázek předkládaných dovolatelem, jež spočívají ve výkladu občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (především §570 odst. 1). Na uvedeném nic nemění úprava obsažená v §3030 o. z., neboť ani ustanovení §1 až 14 o. z. není přípustné aplikovat způsobem, který by vedl k tomu, že „dosavadní právní úprava“ nebude v právních vztazích vzniklých v době do 31. prosince 2013 náležitě respektována (tedy že zejména nebude buď používána vůbec, nebo že bude vykládána odlišně, v rozporu s ustálenou judikaturou). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
12. Konečně nemůže být dovolání ani přípustné pro „odchýlení“ od judikatury, na níž dovolatel v dovolání odkazuje. V jím označených rozhodnutích se Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud zabývaly tzv. fikcí doručení. V projednávané věci nenastala fikce doručení žaloby, neboť žaloba byla doručena ustanovenému procesnímu opatrovníkovi; doručení žaloby takovému opatrovníkovi však má toliko procesní účinky a nikoliv hmotněprávní (ty může mít pouze doručení žaloby přímo účastníkovi či opatrovníkovi, který je oprávněn za žalovaného převzít výzvu k plnění). Ostatně i v případě doručování fikcí by byla hmotněprávní výzva k plnění obsažená v žalobě doručena teprve poté, co by se o takové výzvě žalovaný dozvěděl (seznámil se s ní či měl možnost se s ní seznámit) [k tomu srov. odvolacím soudem přiléhavě zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod číslem 70/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Proto ani judikatura ohledně hmotněprávního doručování, na níž rovněž dovolatel odkazuje, nemůže nic změnit na závěru, že výzva k plnění žalovanému doručena nebyla. Odvolací soud totiž v dané věci vyšel z toho, že žaloba se nedostala se do sféry dispozice žalovaného (neměl objektivní příležitost se s ní seznámit).
13. Výrok o nákladech řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
14. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. bod 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu