ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1621.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1621/2019-398
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Trio - D spol. s r. o. , se sídlem v Plzni, Chotíkovská 161/23, PSČ 318 00, identifikační číslo osoby 40522831, zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem, se sídlem v Plzni, Otýlie Beníškové 1664/14, PSČ 301 00, proti žalované V. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, PSČ 261 01, o zaplacení částky 496 609 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 6 C 209/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2018, č. j. 21 Co 94/2018-334, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 632,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 22. ledna 2018, č. j. 6 C 209/2012-278, Okresní soud v Příbrami uložil žalované (V. S.) zaplatit žalobci (Trio - D spol. s r. o.) částku 459 310,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. května 2011 do zaplacení (bod I. výroku), zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení další částky ve výši 37 298,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (bod II. výroku), určil, že žalobci se vrací soudní poplatek v částce 865 Kč (bod III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a IV. výroku co do lhůty k plnění, kterou určil v délce šesti měsíců od právní moci rozsudku; jinak rozsudek potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Soudy obou stupňů vyšly zejména z toho, že:
[1] Žalovaná byla od listopadu 2007 jedinou akcionářkou společnosti P. m. (dále jen „společnost P“), jejíž valná hromada nebyla v letech 2007 až 2009 řádně svolávána.
[2] Dne 22. října 2009 byl z funkce předsedy představenstva odvolán V. K. (dále jen „V. K.“), členkou a zároveň předsedkyní představenstva se stala žalovaná.
[3] V březnu 2010 podala žalovaná proti V. K. trestní oznámení pro neplnění povinnosti řídit společnost P s péčí řádného hospodáře a pro nepředání účetních dokladů. V řízení vedeném Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Plzeňského kraje, č. j. KRPP-4422-124/TČ-2010-030581, byl vypracován znalecký posudek, podle něhož byla společnost P v úpadku již v roce 2008.
[4] V době od prosince 2009 do 29. listopadu 2010 dodal žalobce společnosti P zboží v celkové hodnotě 521 825 Kč. Na tuto částku zaplatila společnost P žalobci pouze 25 216 Kč. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení společnosti P pohledávku ve výši 496 609 Kč, která byla v rámci plnění rozvrhového usnesení uspokojena v částce 37 298,90 Kč.
[5] Dne 7. prosince 2010 podala žalovaná jménem společnosti P insolvenční návrh na majetek této společnosti. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 35 věřitelů s pohledávkami v celkové výši přes 14 000 000 Kč, většina těchto pohledávek byla po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti. Do soupisu majetku společnosti P byl zahrnut dlouhodobý majetek v hodnotě 76 700 Kč, zůstatek na účtech 151 626 Kč a pohledávky ve výši přes 9 000 000 Kč, z čehož pohledávky ve výši 7 900 000 Kč představovaly pohledávky za J. V. [dědečkem žalované (dále jen „J. V.“)].
[6] Dne 7. ledna 2010 poskytla společnost P půjčku J. V. ve výši 3 300 000 Kč. Tuto pohledávku za zemřelým J. V. uplatnila v řízení o dědictví až insolvenční správkyně společnosti P, přičemž dědictví J. V. bylo předluženo o 9 400 000 Kč.
4. Odvolací soud – cituje ustanovení §3 odst. 1, 2 a 3, §98 a §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, podle nichž žalovaná porušila svou povinnost podat včas insolvenční návrh na majetek společnosti P, a proto odpovídá věřitelům za způsobenou škodu. Podle odvolacího soudu žalovaná neprokázala, že porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky přihlášené v insolvenčním řízení, nebo že tuto povinnost nesplnila s ohledem na skutečnosti, které nastaly nezávisle na její vůli a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, jež lze po ní spravedlivě požadovat. Škodu vzniklou žalobci tvoří rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávek v insolvenčním řízení a částkou, která mu byla v insolvenčním řízení vyplacena. Po částečném zpětvzetí žaloby jde o částku 459 310,10 Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně proti všem jeho výrokům), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [konkrétně od „rozsudku“ Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009 (jde o usnesení uveřejněné pod číslem 26/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Snáší argumenty ve prospěch názoru, že není ve sporu pasivně věcně legitimována, že splnila veškeré povinnosti statutárního orgánu a naplnila liberační důvody uvedené v §99 odst. 3 insolvenčního zákona.
6. Odvolacímu soudu vytýká dovolatelka nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, eventuálně aby rozsudek odvolacího soudu změnil v tom duchu, že žaloba se zamítá.
7. Žalobce ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
8. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
9. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
10. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu IV. výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku o nákladech odvolacího řízení, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
11. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I. výroku, Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
12. Učinil tak proto, že ve výkladu §98 a §99 insolvenčního zákona je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s konstantní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (zčásti ustálenou až v době po vydání napadeného rozhodnutí).
13. Jde o judikaturu Nejvyššího soudu představovanou zejména rozsudkem ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 4269/2014, uveřejněným pod číslem 11/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem ze dne 29. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1212/2016, rozsudkem ze dne 15. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 5291/2015, uveřejněným pod číslem 153/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudkem ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016, a v poměrech dané věci též (a především) rozsudkem ze dne 21. března 2019, sp. zn. 29 Cdo 1598/2017 (ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. července 2019, sp. zn. II. ÚS 2149/19).
14. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1598/2017 je dovolatelce znám, neboť jím bylo rozhodováno v obdobné věci [o žalobě o náhradu škody způsobené porušením povinnosti podat včas insolvenční návrh, kterou podal proti téže žalované (dovolatelce) jiný věřitel společnosti P].
15. V něm dospěl Nejvyšší soud k těmto závěrům:
[1] Dovolatelka měla povinnost podat insolvenční návrh ve velmi krátké době po svém nástupu do funkce předsedkyně představenstva společnosti P, a pokud tak neučinila (a tuto povinnost splnila až zhruba rok poté), porušila svou právní povinnost a žalobci vznikla škoda způsobená neuspokojením zjištěné pohledávky v insolvenčním řízení. Na tom nic nemění skutečnost, že povinnost podat včasný insolvenční návrh měl v době, kdy byl členem statutárního orgánu, již V. K. (stejně jako ostatní členové představenstva, kteří byli oprávněni jednat samostatně).
[2] Pro posouzení příčinné souvislosti není rozhodné srovnání výše pohledávek žalobce v době vzniku povinnosti dovolatelky podat insolvenční návrh a (jiných pohledávek) v době podání insolvenčního návrhu, ale změna rozsahu uspokojení pohledávek zjištěných v insolvenčním řízení. Jinak řečeno, podstatné je to, že žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku neuhrazení pohledávky, přihlášené do insolvenčního řízení, která by nevznikla, kdyby dovolatelka včas jménem společnosti P podala insolvenční návrh.
[3] Jednání dovolatelky nenaplňuje kritéria §99 odst. 3 insolvenčního zákona. Dovolatelka mohla kontaktovat finanční úřad, jednotlivé dodavatele i odběratele společnosti P za účelem zjištění závazků a pohledávek, mohla pověřit účetní společnost, aby se pokusila o rekonstrukci účetnictví, rovněž mohla podat žalobu na osoby, o nichž byla přesvědčena, že zadržují účetnictví. Dovolatelka však žádný z těchto kroků neučinila, podala pouze trestní oznámení a po konzultaci s policií ustanoveným znalcem teprve následně podala insolvenční návrh. Takové jednání rozhodně nelze považovat za vynaložení veškerého úsilí, které bylo možné po dovolatelce požadovat.
16. Důvod ke změně závěrů obsažených v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1598/2017 neshledává Nejvyšší soud ani na základě argumentace dovolatelky uplatněné v tomto dovolacím řízení.
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. dubna 2019), která podle §7 bodu 6. a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 10 140 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2 192,40 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalobci částku 12 632,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu