ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1682.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1682/2019-299
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Českomoravský cement, a. s. , se sídlem v Mokré - Horákově 359, PSČ 664 04, identifikační číslo osoby 26 20 95 78, proti žalovanému J. R. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Zábradlí 205/1, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 71/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 254/2017-217, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 254/2017-217, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. července 2017, č. j. 47 Cm 71/2015-185, uložil žalovanému (J. R.), aby zaplatil žalobci (Českomoravský cement, a. s.) částku 3.000.000,- Kč s 6% úrokem z částek a za období specifikovaných ve výroku rozhodnutí, směnečnou odměnu ve výši 10.000,- Kč a na nákladech řízení částku 150.500,- Kč.
Přitom šlo o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho v pořadí první (rovněž vyhovující) rozsudek ze dne 17. září 2015, č. j. 47 Cm 71/2015-51, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. října 2016, č. j. 5 Cmo 63/2016-143, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 3. dubna 2014 vystavil žalovaný v Berouně ve prospěch žalobce dvanáct směnek vlastních, každou na směnečnou sumu 250.000,- Kč, které byly splatné v Berouně v období od 17. října 2014 do 2. ledna 2015 (dále jen „sporné směnky“); žalovaný žádnou ze sporných směnek k datu splatnosti (ani následně) neuhradil.
2) Žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně důvodu vystavení sporných směnek [rozuměj ohledně tvrzení, že sporné směnky zajišťovaly úhradu pohledávek žalobce z titulu kupních cen dodaného zboží (cementu) za společností V. (dále jen „společnost V“), jejímž jediným jednatelem byl (a nadále je) žalovaný].
3) Žalovaným doložené platby z účtu společnosti V na účet žalobce (za období od 1. dubna 2014 do 31. srpna 2015) „nebyly ztotožněny“ se spornými směnkami. V řízení nebyla doložena ani žádná kvitance či potvrzení o úhradách dílčího dluhu zajištěného jednotlivými spornými směnkami.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. §28 odst. 2, §48 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového – uzavřel, že žalovaný neprokázal existenci směnečné dohody o zajištění pohledávek, jejich výše či podmínek splatnosti sporných směnek; naopak vystavení „úplných směnek s pevně stanovenou dobou splatnosti“ svědčí „o povaze směnek jako platebních nástrojů“. Přitom neprovedl důkazy („předkládanými výpisy z účtu“, „novějšími výpisy“ prokazujícími „proběhlé platby žalobci“ a účastnickým výslechem žalovaného), které žalovaný navrhl k prokázání svých tvrzení ohledně důvodu vystavení sporných směnek a plateb na kauzální pohledávky, a to jednak „z důvodu koncentrace řízení“, jednak proto, že by navrhované důkazy „nemohly jednoznačně a bez pochybností určit, která konkrétní směnka měla skutečně zajišťovací charakter ke konkrétním pohledávkám“
Proto soud prvního stupně žalobě o zaplacení sporných směnek zcela vyhověl.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 254/2017-217, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud po doplnění dokazování listinou (e-mailovou zprávou ze dne 28. listopadu 2018 „odeslanou žalovanému“ téhož dne D. H., referentkou finančního účetnictví žalobce ̶ dále jen „zpráva“) předeslal, že v řízení před soudem prvního stupně vskutku nebyl prokázán konkrétní důvod vystavení jednotlivých směnek, a to vzhledem k „absenci průkazu o konkrétní směnečné dohodě a o jejím obsahu“. Jakkoli nebyl důvod pochybovat o tom, že sporné směnky byly vystaveny jako směnky zajišťovací (tj. sloužily k zajištění pohledávek žalobce za společností V z titulu dodávek zboží) ̶ pokračoval odvolací soud ̶ nebylo jasné, co konkrétně měly zajišťovat, ani to, zda a v jakém rozsahu zajištěné pohledávky zanikly.
Teprve na základě doplnění dokazování zprávou v odvolacím řízení vyšla najevo existence řady neuhrazených pohledávek žalobce za společností V; přitom šlo výlučně o pohledávky vzniklé až poté, kdy byly vystaveny sporné směnky, tj. po 3. dubnu 2014. Jelikož sporné směnky „byly vystaveny k již existujícím závazkům“ [viz výpověď svědkyně Z. (zaměstnankyně společnosti V)], je zřejmé, že dle salda pohledávek (rozuměj zprávy) již neexistují žádné neuhrazené závazky společnosti V vůči žalobci, které by předcházely vzniku sporných směnek. Rovněž obsah sporných směnek, které žalovaný vystavil téhož dne a s totožnou směnečnou sumou, nasvědčuje tomu, že „nejde o krytí jednotlivých faktur, nýbrž o postupné splácení již existujícího dluhu“.
Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení otázek procesního práva, které odvolací soud (podle jeho názoru) zodpověděl v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu specifikovanou v dovolání, a to, zda:
1) Byl důkaz zprávou přípustným důkazem ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.?
2) Měl odvolací soud umožnit žalobci, aby se vyjádřil k důkazu zprávou ve smyslu ustanovení §123 o. s. ř.?
3) Vyhodnotil odvolací soud provedené důkazy v souladu s ustanoveními §132 a §213 o. s. ř.?
Dovolatel zejména namítá, že zpráva nebyla novým důkazem, když po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně bylo pouze vyhotoveno potvrzení (saldo pohledávek). Samotný seznam neuhrazených faktur vystavených žalobcem ve vztahu ke společnosti V musel mít žalovaný (jako jednatel této společnosti) k dispozici již před zahájením soudního sporu, přičemž mu nic nebránilo, aby jej v řízení před soudem prvního stupně předložil.
Dále dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neměl možnost si ověřit pravost, úplnost a správnost obsahu zprávy; odvolací soud mu tak v rozporu s ustanovením §123 o. s. ř. odňal právo vyjádřit se k provedenému důkazu.
Konečně dovolatel polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud vyhodnotil provedené důkazy, maje za to, že skutkový závěr odvolacího soudu, podle něhož sporné směnky zajišťovaly (jen) závazky společnosti V, které existovaly k datu 3. dubna 2014, neplyne ze žádného z provedených důkazů (a hodnocení důkazů tak neodpovídá pravidlům obsaženým v ustanovení §132 o. s. ř.). Navíc odvolací soud vyhodnotil výpověď svědkyně Z. odlišně od soudu prvního stupně, aniž tento důkaz zopakoval (§213 odst. 2 o. s. ř).
Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné. Přitom poukazuje zejména na skutečnost, že to byl sám žalobce, kdo žalovanému zprávu dne 28. listopadu 2018 zaslal.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázek procesního práva dovolatelem otevřených, týkajících se výkladu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) a §213 o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže (…) f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Podle ustanovení §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odstavec 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odstavec 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odstavec 3). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (odstavec 5).
Judikatura Nejvyššího soudu je ve výkladu ustanovení §205a písm. f) o. s. ř. ustálena v závěrech, podle nichž:
Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a o. s. ř.
Skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení. Možnost uvést novou skutečnost předvídaná v ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. předpokládá nikoli to, že účastník o ní za řízení před soudem prvního stupně „bez své viny nevěděl“, ale závěr, že o ní za řízení před soudem prvního stupně „nemohl vědět“, protože vznikla (nastala) teprve po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 4153/2013, jakož i v poslední době důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, včetně judikatury zmíněné v jeho důvodech.
V poměrech dané věci není pochyb o tom, že žalovaným nově předložený důkaz (zpráva) vznikl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně; přitom obsah tohoto důkazu (tj. popis skutečností ohledně salda pohledávek žalovaného za společností V ke dni 28. listopadu 2018), vyhotoveného pracovnicí žalobce, jen podporoval skutkovou verzi žalovaného ohledně zániku směnkami zajištěných kauzálních pohledávek, ke které soud prvního stupně odmítl provést žalovaným navržené důkazy. Jinými slovy, zpráva byla přípustným důkazem ve smyslu ustanovení §205a písm. f) o. s. ř. a dovolání potud není opodstatněné.
Přesto rozhodnutí odvolacího soudu neobstojí.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení nebo svědků, a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (viz např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 27. června 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (k tomu viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98).
K tomu srov. též důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017, ze dne 20. prosince 2017, sen. zn. 29 ICdo 113/2017, a ze dne 29. dubna 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud dospěl k jinému (pro věc právně významnému) skutkovému zjištění ohledně důvodu vystavení sporných směnek, než které učinil soud prvního stupně, mimo jiné na základě hodnocení výpovědi svědkyně Z., aniž tento důkaz zopakoval; zjevně tak nedostál povinnosti určené ustanovením §213 odst. 1 a 2 o. s. ř. a výše citovanou judikaturou.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není (ze shora uvedených důvodů) správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že pochybení soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy navržené žalovaným k prokázání důvodu vystavení sporných směnek (tj. kauzy sporných směnek) a zaplacení (směnkami zajištěných) pohledávek, lze napravit postupem předvídaným ustanovením §213 odst. 4 o. s. ř.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 24. 2. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu