ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1683.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 1683/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00001350, proti žalovanému A. B. , narozenému XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 75/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 2 Cmo 98/2018-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. listopadu 2017, č. j. 39 Cm 75/2017-69, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. srpna 2017, č. j. 39 Cm 75/2017-14, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 1.360.509,64 Kč s 6% úrokem z částek a za dobu specifikovanou ve výroku směnečného platebního rozkazu, dále směnečnou odměnu ve výši 4.535 Kč a na nákladech řízení částku 68.253 Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).
2. Soud prvního stupně při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:
[1] Žalobce se návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu domáhal plnění ze směnky vlastní vystavené v Hradci Králové dne 13. června 2012 společností A. H. K. (dále též jen „společnost A“) na řad žalobce, znějící na směnečný peníz 2.568.034,43 Kč, se splatností dne 25. listopadu 2015 (dále též jen „sporná směnka“), za jejíž zaplacení převzali směnečné rukojemství žalovaný, I. Č. (dále jen „I. Č.“) a K. S. (dále jen „K. S.“).
[2] Sporná směnka byla původně vystavena jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti.
[3] Podle dohody o vyplňovacím právu směnečném č. 0709/12/5648 ze dne 13. června 2012 (dále jen „dohoda o vyplňovacím právu“), uzavřené mezi žalobcem a společností A, byla blankosměnka vystavena jako prostředek zajištění pohledávek žalobce vůči společnosti A plynoucích ze smlouvy o úvěru č. 0708/12/5648 uzavřené mezi oběma subjekty téhož dne (dále jen „úvěrová smlouva“). Dohodu o vyplňovacím právu podepsali rovněž všichni směneční rukojmí.
[4] Žalovaný (jako převodce) a I. Č. (jako nabyvatel) uzavřeli dne 20. prosince 2013 smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, na jejímž základě žalovaný převedl na I. Č. obchodní podíl ve společnosti A ve výši 45 %, odpovídající splacenému peněžitému vkladu ve výši 90.000 Kč.
[5] Dne 16. února 2016 uzavřeli žalobce (jako věřitel), společnost A (jako dlužník) a I. Č. a K. S. (jako přistupující dlužníci) formou notářského zápisu (sepsaného notářkou JUDr. Janou Čírtkovou pod sp. zn. NZ 96/2016 – dále též jen „notářský zápis“) dohodu o splátkách, uznání závazku, o přistoupení k závazku a svolení k vykonatelnosti notářského zápisu. Společnost A v notářském zápise (mimo jiné) uznala co do důvodu a výše svůj závazek z úvěrové smlouvy (ve výši 2.483.532,87 Kč s příslušenstvím) a zavázala se jej zaplatit v dohodnutých splátkách. I. Č. a K. S. pak jako „přistupující dlužníci“ prohlásili, že společně a nerozdílně splní věřiteli za dlužníka veškeré dlužníkovy závazky vyplývající z úvěrové smlouvy (specifikované v notářském zápisu) s tím, že budou společně a nerozdílně odpovědní za splnění těchto závazků a stanou se dlužníky vedle původního dlužníka.
3. Na tomto základě soud prvního stupně uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
4. Přitom zdůraznil, že žalovaný v projednávané věci založil svou procesní obranu na tvrzení, že není ve sporu pasivně legitimován, neboť jeho závazek z titulu směnečného rukojemství na sporné směnce zanikl na základě dohody o převzetí původního dluhu žalovaného dalšími společníky výstavce (I. Č. a K. S.). Tato dohoda byla podle žalovaného obsažena v notářském zápise ze dne 16. února 2016 a měla v celém rozsahu nahradit „původní dohodu plynoucí z úvěrové smlouvy, resp. blankosměnky, kterou byl původně zajištěn poskytnutý úvěr, včetně avalu vyznačeného na blankosměnce“. Podle soudu prvního stupně však žalovaný přehlíží, že závazek ze směnky je samostatným závazkem, jehož „směnečněprávní převzetí je zcela nepřípustné“. Jedinou možností, jak z pohledu směnečného práva převzít směnečný závazek, je nahradit dosavadní směnku směnkou novou, v níž bude původní dlužník nahrazen novým směnečným dlužníkem. Z obsahu notářského zápisu se pak ani nepodává, že by se měl jakkoli týkat i v řízení uplatněné směnečné pohledávky; jinak řečeno, že by na jeho základě mělo dojít k převzetí směnečného dluhu.
5. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., ve které byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do směnečného peníze ve výši 1.188.969,45 Kč s 6% úrokem z částek a za dobu specifikovanou ve výroku rozsudku, co do směnečné odměny ve výši 4.535 Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve výši 68.253 Kč (první výrok); ve zbývající části výroku I., jíž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti co do směnečného peníze ve výši 171.540,19 Kč s 6% úrokem za dobu od 8. listopadu 2017 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně (spolu se směnečným platebním rozkazem) zrušil a řízení v tomto rozsahu (s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby) zastavil (druhý výrok). Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech námitkového řízení (třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud – vycházeje ze skutkového stavu zjištěného na základě provedeného dokazování soudem prvního stupně – přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle kterého žádná ze včas uplatněných námitek nemohla žalovaného jako směnečného rukojmího zprostit povinnosti poskytnout žalobci plnění na spornou směnku.
7. V řízení sice bylo prokázáno, že u výstavce sporné směnky došlo k tvrzeným změnám v osobách společníků (žalovaný převedl svůj obchodní podíl na I. Č.), uvedená skutečnost však sama o sobě nemá žádný vliv na existenci směnečného závazku žalovaného. Žalovaný totiž zaručil zaplacení sporné směnky jako fyzická osoba a je proto ze směnky zavázán bez zřetele k tomu, k jakým změnám případně dojde „ve struktuře subjektu, za který směnečné rukojemství převzal“. Převod jeho obchodního podílu ve společnosti výstavce je tedy skutečností „zcela irelevantní a nezpůsobilou žalovaného z jeho směnečného závazku vyvázat“.
8. Odkazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 114/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 114/2017“), odvolací soud dále zdůraznil, že práva a povinnosti ze směnečných vztahů jsou zásadně definována jen směnečnou listinou a zápisy (doložkami) na ní uvedenými. Z obsahu notářského zápisu pak plyne, že se týká výlučně kauzálního závazku směnkou zajištěného (závazku z úvěrové smlouvy), nikoli závazku směnečného. S ohledem na samostatnost směnečných závazků proto dohody obsažené v notářském zápisu nemohou ničeho změnit na směnečném závazku žalovaného. Totéž platí ohledně žalovaným (v průběhu námitkového řízení nově) tvrzené ústní dohody o převzetí závazků z úvěrové smlouvy ze strany I. Č. a K. S., neboť ani tato skutečnost by (v případě prokázání) nebyla způsobilá přivodit změnu v osobě směnečného dlužníka.
9. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, maje za to (posuzováno podle obsahu dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované zejména odvolacím soudem zmiňovaným R 114/2017). Požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí (jakož i rozsudek soud prvního stupně) změnil tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje, případně aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Dovolatel především argumentuje ve prospěch závěru, že není v projednávané věci pasivně legitimován, neboť jeho rukojemství z (blanko)směnky „fakticky zaniklo“ uzavřením dohody v notářském zápisu. Notářský zápis je sice prezentován jako dohoda o přistoupení k dluhu, podle dovolatele však ve skutečnosti jde o dohodu o převzetí dluhu z úvěrové smlouvy. Tato dohoda nahradila původní zajišťovací instrument – blankosměnku, jež pozbyla platnosti i účinku nejen vůči signatářům dohody, ale též vůči dovolateli.
11. Dále soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly dovolatelem navrhované důkazy výslechem svědků I. Č. a K. S.
12. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání žalovaného odmítnout pro vady, neboť nesplňuje náležitosti požadované ustanovením §241a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) [když text dovolání je z větší části identický s odvoláním, které žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně], případně zamítnout s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí je věcně správné.
13. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
14. Dovolání žalovaného, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
15. Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
16. Nejvyšší soud již v R 114/2017 (navazuje potud na závěry, jež k povaze směnečných závazků formuloval např. v rozsudcích ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněných pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v důvodech rozsudku ze dne 24. února 2016, sp. zn. 29 Cdo 4535/2014, nebo usnesení ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 4700/2014) vysvětlil, že převzetí dluhu ze směnky třetí osobou jen na základě smlouvy (uzavřené v tehdy posuzovaných poměrech podle ustanovení §531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013) není způsobilé přivodit změnu v osobě směnečného dlužníka; zakládá však relativní námitku, jíž se může směnečný dlužník bránit povinnosti směnku zaplatit. To, že smluvní převzetí dluhu ze směnky není z pohledu směnečného práva přípustné (není způsobilé přivodit změnu v osobě směnečného dlužníka), totiž ještě bez dalšího neznamená, že byla-li taková dohoda mezi dlužníkem ze směnky a třetí osobou uzavřena, nejsou jí smluvní strany a věřitel, který s převzetím dluhu vyslovil souhlas, vázáni a její účinky mohou zcela pominout. Jestliže obsah uzavřené dohody neponechává žádné pochybnosti v tom směru, že úmyslem jednajících osob, včetně směnečného věřitele, který smlouvu o převzetí dluhu podepsal a vyslovil s převzetím dluhu souhlas, bylo docílit stavu, kdy plnění ze směnky poskytne místo směnečného rukojmího třetí osoba, nemůže věřitel (poté, co udělil s převzetím dluhu souhlas) již nadále po směnečném rukojmím plnění ze směnky požadovat.
17. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s výše uvedenými závěry souladné (z R 114/2017 výslovně vychází). Přitom ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že v poměrech dané věci nebyla součástí smlouvy o převodu obchodního podílu, ani součástí notářského zápisu dohoda, jejímž obsahem by bylo ujednání o tom, že věřitel nebude nadále oprávněn požadovat plnění ze sporné směnky po dovolateli (ale jen po výstavci a zbývajících dvou směnečných rukojmích). V situaci, kdy smlouva o převodu obchodního podílu byla uzavřena jen mezi žalovaným a I. Č. a notářský zápis byl sepsán zcela bez účasti dovolatele, opačný závěr, jak správně uzavřely soudy nižších stupňů, vskutku nelze z ničeho dovodit. Dovolatelem předestíraný výklad ujednání obsaženého v notářském zápisu (podle něhož I. Č. a K. S. přistupují k závazku společnosti A vzniklého z úvěrové smlouvy s tím, že nadále budou společně a nerozdílně odpovědní za splnění tohoto závazku a stanou se dlužníky vedle původního dlužníka), který v něm spatřuje převzetí svého směnečného závazku ostatními dvěma směnečnými rukojmími, není ničím jiným než zjevnou dezinterpretací zcela jasného a pochybnosti nebudícího textu notářského zápisu.
18. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly (dovolatelem) navržené důkazy, dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. S přihlédnutím k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují (jako v předmětném dovolání) podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
19. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.
20. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 39/1999“), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 71/2009“). Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
21. Z R 39/1999 a R 71/2009 plyne, že soud neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy), jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby řízení bylo účelově prodlouženo (důkazy pro rozhodnutí bezvýznamné). Stejně tak neprovede důkazy, které byly pořízeny nebo opatřeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy (důkazy nezákonné).
22. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) je současně zřejmé, že soud též řádně vysvětlil důvody, pro které další (dovolatelem navržené) důkazy neprovedl (měl je s ohledem na zjištěný skutkový stav věci za nadbytečné).
23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z paušální náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření k dovolání ze dne 26. dubna 2019 (srov. §1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 31. 5. 2021
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu