ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2211.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2211/2019-283
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovaným 1/ P. V. , narozenému XY, bytem XY, a 2/ M. V. , narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Ambrožova 297/6, PSČ 635 00, o zaplacení 599 418,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 72 Cm 1/2016, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2019, č. j. 2 Cmo 3/2019-243, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 23. února 2016 se žalobce (Brenntag CR s. r. o.) domáhá po žalovaných (P. V. a M. V.) zaplacení částky 599 418,63 Kč se specifikovaným příslušenstvím jako náhrady škody dle §99 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona).
2. Rozsudkem ze dne 22. května 2017, č. j. 72 Cm 1/2016-109, Krajský soud v Brně žalobu zamítl (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) [dále též jen „první rozsudek“].
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce zrušil první rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 9. října 2017, č. j. 2 Cmo 4/2017-133, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Na jednání dne 4. června 2018 soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, jímž uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatili žalobci částku 599 418,63 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 21. února 2016 do zaplacení (bod I. výroku); současně jim uložil, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci náhradu nákladů řízení ve výši určené v písemném vyhotovení rozsudku k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku). Takto byly oba výroky zaznamenány v protokolu o jednání na č. l. 176 – 177. Dále v něm bylo uvedeno, že rozsudek byl vyhlášen, odůvodněn, dáno poučení o opravných prostředcích a o možnosti soudního výkonu rozhodnutí. Námitky k protokolaci nebyly vzneseny.
5. Následně soud prvního stupě vyhotovil a účastníkům rozeslal písemné vyhotovení rozsudku ze dne 4. června 2018, č. j. 72 Cm 1/2016-180, podle něhož byla žaloba (opětovně) zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady řízení. Toto písemné vyhotovení rozsudku bylo krom data a čísla listu zcela totožné s prvním rozsudkem, a to jak co do výroku, tak i odůvodnění (dále též jen „druhý rozsudek“).
6. V reakci na odvolání žalobce, který vedle věcných námitek (směřujících proti zamítnutí žaloby) poukazoval především na rozpor mezi na jednání vyhlášeným rozsudkem a obsahem rozeslaného druhého rozsudku, soud prvního stupně vydal opravné usnesení ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 72 Cm 1/2016-203. Jím opravil druhý rozsudek ve výroku a v odůvodnění tím způsobem, že je zcela nahradil jiným textem.
7. Výrok rozsudku soud prvního stupně opravil tak, že se žalovaným ukládá zaplatit společně a nerozdílně do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku žalobci částku 599 418,63 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 21. února 2016 do zaplacení (bod I. výroku) a dále společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 204 633,30 Kč k rukám právního zástupce žalobce, a to do 15 dnů o právní moci tohoto rozsudku (bod II. výroku).
8. Odůvodnění opravil tak, že ho nahradil odůvodněním, které obsahově koresponduje vyhovění žalobě a reflektuje i řízení po zrušujícím usnesení odvolacího soudu.
9. Na odůvodnění opravného usnesení soud prvního stupně uvedl, že „dne 4. června 2018 při jednání do protokolu vyhlásil rozsudek ve znění shora a dne 4. července 2018 doručoval stranám písemné vyhotovení rozsudku. Chybou technického charakteru došlo k rozeslání písemného vyhotovení rozsudku vydaného v této věci již 22. května 2017 a nikoli rozsudku vydaného dne 4. června 2018“. Proto soud prvního stupně – cituje §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) – opravil své rozhodnutí, neboť došlo ke zjevné nesprávnosti, jak plyne z textu prvního rozsudku, z protokolu o vyhlášení rozsudku a z textu písemného vyhotovení druhého rozsudku, doručovaného stranám dne 4. července 2018.
10. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. listopadu 2018, č. j. 72 Cm 1/2016-203.
11. Odvolací soud – cituje §164 a §204 odst. 1 o. s. ř. a závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 700/2001, uveřejněného pod číslem 49/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 49/2003“) – uzavřel, že se neztotožňuje s právním názorem žalovaných, že nebylo možné odvoláním napadeným usnesením opravit celý výrok i důvody druhého rozsudku.
12. Přestože nešlo o chybu v psaní ani počtech, ze zjištění z obsahu spisu podle odvolacího soudu vyplynulo, že zcela zjevně došlo k jiné zřejmé nesprávnosti, a to tím, že technickou chybou došlo k doručení prvního rozsudku, který byl vydán již dne 22. května 2017 (č. l. 109) a který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 9. října 2017. Protože v důsledku této zřejmé nesprávnosti byl účastníkům doručen rozsudek, u něhož neodpovídal vyhlášenému znění rozsudku nejen výrok, ale ani odůvodnění, bylo na místě tuto zřejmou nesprávnost opravit vydáním opravného usnesení, jak správně soud prvního stupně učinil. Skutečnost, že v důsledku povahy „zřejmé nesprávnosti“, ke které došlo, bylo v opravném usnesení nutno opravit nejen znění celého výroku, ale i znění celého odůvodnění rozsudku, na správnosti postupu soudu prvního stupně ničeho nemění.
13. Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost vymezují argumentem, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, namítají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí.
14. Konkrétně dovolatelé namítají, že opravné usnesení nehojí žádné chyby v psaní ani počtech a ani nejde o zjevnou nesprávnost, protože vydáním opravného usnesení je „separován“ zcela nový písemný rozsudek ve věci. Podle dovolatelů nebyly splněny předpoklady pro vydání opravného usnesení dle §164 o. s. ř., k čemu poukazují na R 49/2003. Současně tvrdí, že nebylo možné opravit ani celé odůvodnění, a to s odkazem na úpravu §165 o. s. ř. Mají za to, že druhý (opravovaný) rozsudek odpovídá ve své výrokové části i následné argumentaci. Postupem dle §164 o. s. ř. není možné přepisovat celé pasáže odůvodnění rozhodnutí, měnit význam jednotlivých formulací či dokonce uvádět odlišné právní závěry. Soud prvního stupně však toto učinil. Takový postup neodpovídá funkci opravného usnesení.
15. Soud prvního stupně se podle dovolatelů vydáním opravného usnesení snaží účelově znegovat písemně vyhotovený rozsudek. Dovolatelé míní, že na postup soudu prvního stupně lze v určitých aspektech nahlížet i jako na nezákonnou manipulaci s rozsudkem (k tomu citují rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2010, č. j. 13 Kss 3/2010-415, které je – stejně jako další dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího správního soudu). Jako přiléhavé shledávají i závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku ze dne 19. července 2004, sp. zn. 5 Azs 84/2004, a v usnesení ze dne 23. února 2012, sp. zn. 4 Ads 16/2012.
16. Podle dovolatelů soud prvního stupně v podstatě vydal zcela nové rozhodnutí, což je v rozporu se zákonným pojetím i definicí opravného usnesení, jehož hlavní význam je pouhá oprava/úprava dílčích minimalistických částí rozhodnutí soudu, nikoli vydávání v podstatě zcela nových rozhodnutí, k čemuž opět odkazují na R 49/2003. Případem zjevných chyb vyvolaných technickou závadou je podle dovolatelů např. porucha tiskárny či toneru, v důsledku čehož mohou být některé části rozsudku nečitelné [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1571/96, uveřejněné pod číslem 28/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 28/1998“)].
17. Napadené rozhodnutí se dovolatelům jeví i jako nepřezkoumatelné, protože s určitou argumentací žalovaných v podaném odvolání se ve svém rozhodnutí odvolací soud vůbec nevypořádal, a to zejména s námitkou vztahující se k §165 o. s. ř.
18. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
19. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení jím předestřené problematiky, neboť tou se v dotčených souvislostech dosud nezabýval.
20. Nejvyšší soud se – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – nejprve zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
21. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
22. Pro posouzení dané věci jsou rozhodující následující ustanovení:
Podle §6 o. s. ř. v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání.
Podle §156 o. s. ř. se rozsudek vyhlašuje vždy veřejně; vyhlašuje jej předseda senátu jménem republiky. Uvede přitom výrok rozsudku spolu s odůvodněním a poučením o odvolání a o možnosti výkonu rozhodnutí. Není-li přítomen vyhlášení rozsudku žádný z účastníků, uvede pouze výrok. Po vyhlášení předseda senátu zpravidla účastníky vyzve, aby se vyjádřili, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozsudku (odstavec 1). Jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán (odstavec 3).
Podle §157 odst. 2 věty třetí o. s. ř. odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §164 o. s. ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Podle §165 odst. 1 o. s. ř. pokud odůvodnění rozsudku nemá podklad ve zjištění skutkového stavu, může účastník před tím, než rozsudek nabude právní moci, navrhnout, aby odůvodnění bylo opraveno.
V této podobě, pro věc rozhodné, platila citovaná ustanovení občanského soudního řádu v době vydání opravného usnesení a ani později nedoznala změn.
23. V poměrech projednávané věci jsou přiléhavé následující judikatorní závěry:
[1] Podle §156 odst. 3 o. s. ř. je soud vázán rozsudkem, jakmile jej vyhlásí, což znamená, že na něm již nemůže zásadně nic měnit. Výjimkou z této zásady vázanosti soudu vyhlášeným rozsudkem je úprava opravy rozsudku podle §164 o. s. ř. S ohledem na to, že jde o výjimku ze zmíněné zásady, není možné toto ustanovení vykládat extenzivně a je nutné připustit jeho použití jen v případech v něm uvedených [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 27. září 1968, 2 Cz 57/68, uveřejněné pod číslem 37/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR (dále jen „R 37/1969“)].
[2] Podmínkou opravy rozsudku jsou pochybení zcela zřejmá, k nimž došlo zjevným a okamžitým selháním buď v duševní, nebo mechanické činnosti osoby, za jejíž účasti došlo k vyhlášení nebo vyhotovení rozsudku, a jež jsou pro každého snadno poznatelná. Nemusí jít jen o chyby v psaní a počtech, ale i o chyby obdobného původu, jejichž zřejmost vyplývá zejména z porovnání výroku rozsudku s jeho odůvodněním, případně i z jiných souvislostí (srov. znovu R 37/1969, R 28/1998, či i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 879/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2000, pod číslem 89).
[3] Opravou (rozuměj dle §164 o. s. ř.) lze napravit také všechny zřejmé nesprávnosti, které představují rozpor mezi zněním rozhodnutí, jak bylo vyhlášeno, a jeho písemným vyhotovením. Nelze však provést opravu výroku rozhodnutí tak, že by došlo k jeho změně; opravou nemůže být kupř. měněn výrok, v němž v důsledku pochybení nedošlo k rozhodnutí o celém předmětu řízení, ani výrok, u něhož není v důsledku jeho nejasnosti a neurčitosti jisto, jak byl míněn (opět viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98).
[4] Je vyloučeno, aby v rámci opravného rozhodnutí byly napravovány nedostatky skutkových zjištění (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. února 1984, sp. zn. 4 Cz 1/84, uveřejněný pod číslem 32/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či znovu usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 879/98).
[5] Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, lze odvolání proti opravnému usnesení odůvodnit zásadně jen tím, že nejsou splněny předpoklady pro jeho vydání, tedy, že zde není důvod k opravě, jelikož to, co je opravováno, není chybou v psaní, v počtech ani jinou zřejmou nesprávností [viz R 49/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2004, sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod číslem 46/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2005“)].
[6] Jestliže stejnopis rozhodnutí doručený účastníku řízení je zčásti nebo dokonce zcela nečitelný pro opotřebovanost reprodukční techniky, jíž bylo k jeho vyhotovení užito, jde o jinou zřejmou nesprávnost rozhodnutí, k níž došlo zjevným selháním osoby, za jejíž účasti byl stejnopis vyhotovován. V takovém případě je na místě postup podle §164 o. s. ř. To platí za předpokladu, že z doručovaného stejnopisu je patrno, že vůbec jde o soudní rozhodnutí (viz R 28/1998)
[7] Náprava vnitřně konzistentního (co do obsahu výroku a odůvodnění souladného), leč nesprávného a nespravedlivého rozhodnutí soudu nižší instance se neděje (nemá dít) prostřednictvím „opravného usnesení“ vydaného ve smyslu §164 o. s. ř., nýbrž (dovoluje-li to zákon) právě prostřednictvím systému opravných prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 163/2016).
24. Na základě takto ustanoveného právního a judikatorního rámce považuje Nejvyšší soud za podstatné zejména posoudit, zda ve zkoumaném řízení došlo k naplnění předpokladů pro vydání opravného usnesení, tedy zda u opravovaného rozsudku nastala „jiná zjevná nesprávnost“ (R 49/2003, R 46/2005). Je totiž nepochybné, že zde nešlo o chyby v psaní a v počtech.
25. Soud prvního stupně odůvodnil opravné usnesení tím, že chybou technického charakteru došlo k rozeslání písemného vyhotovení rozsudku vydaného v této věci již 22. května 2017 (tzn. prvního rozsudku) a nikoli rozsudku vyhlášeného na jednání dne 4. června 2018 (č. l. 176 – 177). Ze spisu plyne, že soud prvního stupně vskutku na č. l. 180 vyhotovil písemnou podobu rozsudku, který byl krom data vyhlášení rozsudku a čísla listu naprosto shodný s prvním zrušeným rozsudkem, jímž byla žaloba zamítnuta (č. l. 109 a 133), přestože z protokolu o jednání, při němž byl rozsudek vyhlášen, plyne, že soud prvního stupně naopak žalobě zcela vyhověl. Na tuto skutečnost obratem reagoval žalobce odvoláním ze dne 10. července 2018 (č. l. 190).
26. Nejvyšší soud nemá pochyb o tom, že šlo o zjevnou a snadno rozpoznatelnou nesprávnost, neboť vlivem blíže nevysvětlené chyby „technického charakteru“ došlo k rozeslání nesprávného rozsudku, kterému bylo pouze přiřazeno nové datum vyhlášení a číslo listu.
27. Tím na první pohled došlo k hrubému rozporu mezi vyhlášeným rozsudkem a jeho písemným vyhotovením – nepochybně s jeho výrokem, ale podle všeho i s odůvodněním, které podle protokolu o jednání bylo soudem prvního stupně sděleno ústně přítomným zástupcům účastníků po vyhlášení rozsudku.
28. Toto pochybení se soud prvního stupně rozhodl napravit za použití §164 o. s. ř. „náhradou“ celého výroku i odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud má za to, že v poměrech této konkrétní věci je zvolený postup obhajitelný (nejde o případ srovnatelný se situací řešenou v usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 163/2016).
29. Soud prvního stupně totiž svým opravným usnesením napravil shora popsanou vadu způsobem, kterým uvedl do souladu písemné vyhotovení rozsudku s jeho podobou tak, jak byla vyhlášena při ústním jednání a jíž byl soud prvního stupně vázán (§156 odst. 3 a §157 odst. 2 věta třetí o. s. ř.). S ohledem na charakter vady a potřebu souladu výroku s odůvodněním i souladu vyhlášeného odůvodnění a jeho písemného vyhotovení nahradil nejen celý výrok ale i odůvodnění, což úprava §164 o. s. ř. umožňuje. Nešlo tedy ve skutečnosti o doplnění či přepisování celých pasáží odůvodnění, jak namítají dovolatelé. Současně je zjevné, že oprava nevedla ke zmatečnosti či nesrozumitelnosti rozsudku, naopak je tímto způsobem odstranila.
30. Dovolatelé (ale ani žalobce) nijak ve svých předchozích podáních ani v dovolání nenamítají, že by snad soud prvního stupně (či odvolací soud) doplňoval nebo měnil rozsudek, resp. jeho znění vyhlášené na jednání dne 4. června 2018, a to ve výroku ani v odůvodnění. Tedy nijak nezpochybňují obsah „nového“ znění výroku a odůvodnění opravovaného rozsudku, jak vyplynul z opravného usnesení. Na tomto základě (a s přihlédnutím k obsahu spisu) Nejvyšší soud uzavírá, že nedošlo k žádné manipulaci se soudními rozhodnutími. Soud prvního stupně byl naopak zjevně veden snahou odstranit své pochybení spočívající ve vyhotovení písemného znění rozsudku v podobě odporující tomu, jak byl rozsudek vyhlášen při jednání. Proto není v projednávané věci přiléhavý odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 13 Kss 3/2010-415.
31. Stejně tak zde nešlo o „separaci“ nového rozhodnutí. Soud prvního stupně opravným usnesením nenahrazoval vyhlášený a pro něj závazný rozsudek novým rozsudkem, ale opravoval jako celek naopak nesprávné písemné vyhotovení rozsudku rozeslané chybou technické povahy účastníkům namísto toho správného, jež je obsahem výroku opravného usnesení.
32. Akceptovatelnost postupu soudů obou stupňů nezpochybňuje ani dovolateli uváděná úprava §165 o. s. ř., neboť zde nešlo o to, že by snad odůvodnění rozsudku nemělo podklad ve zjištění skutkového stavu. V tomto případě šlo o jinou zjevnou nesprávnost, jak je popsáno shora. S ohledem na charakter pochybení, k němuž došlo při vyhotovení písemného znění rozsudku, zde ani nelze oddělit opravu výroku od odůvodnění rozsudku.
33. Jde-li pak o odkazy na další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, tak lze sice v obecné rovině konstatovat, že je možné přiměřeně použít při výkladu §164 o. s. ř. závěry přijaté při výkladu §54 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., správního řádu soudního, avšak dovolateli označená rozhodnutí nejsou v poměrech této věci použitelná.
34. Obě rozhodnutí totiž řeší jinou skutkovou situaci. V rozsudku sp. zn. 5 Azs 84/2004 Nejvyšší správní soud posuzoval opravu rozsáhlé části odůvodnění, která vedla k jeho nesrozumitelnosti. Tato situace není srovnatelná s nesprávností, která nastala v projednávané věci. V usnesení sp. zn. 4 Ads 16/2012 se pak Nejvyšší správní soud opravou rozhodnutí téměř nezabýval, pouze na okraj poznamenal, že institut opravy rozhodnutí neslouží k tomu, aby soud měnil výrok, který je v souladu s odůvodněním a žádné chyby či nesprávnosti neobsahuje. To je opět jiná situace, než nastala v této věci.
35. Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jinou zjevnou nesprávností nejsou pouze nesprávnosti popsané v R 28/1998, na což poukazují dovolatelé, ale může jít i o jiné chyby technického charakteru, které se mohou vyskytnout v souvislosti s postupujícím technologickým vývojem, což přináší potřebu doplnění výkladu §164 o. s. ř., který ve své části ohledně „jiných zjevných nesprávností“ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, i když při zachování restriktivního výkladu ve vazbě na princip vázanosti vyhlášeným rozsudkem (§156 odst. 3 o. s. ř.). Soud tak musí vždy posoudit konkrétní okolnosti daného případu.
36. K namítané nepřezkoumatelnosti.
37. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele.
38. V rozsudku ze dne 25. listopadu 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. července 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
39. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. února 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. června 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
40. V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolateli vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s argumenty a námitkami účastníků řízení. Oproti mínění dovolatelů se odvolací soud vyjádřil i k námitce vztahující se k §165 o. s. ř. (k tomu viz 11. odstavec napadeného usnesení).
41. Jelikož se tedy dovolatelům prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle §243d odst. 1 písm. a/ o. s. ř. zamítl.
42. K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Napadené rozhodnutí, ani nyní vydávané rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou rozhodnutími, kterými by se řízení končilo.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu