ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.2258.2019.1
sp. zn. 29 Cdo 2258/2019-261
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právních věcech žalobce J. D. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalovaným 1) E. V. , narozenému XY, bytem XY, 2) E. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, a 3) M. H. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Andreou Židovou, advokátkou, se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, PSČ 434 01, o námitkách proti směnečným platebním rozkazům, vedených u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 31/2007, sp. zn. 33 Cm 33/2007 a sp. zn. 33 Cm 35/2007, o dovolání druhé žalované a třetího žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 67/2018, 5 Cmo 65/2018, 5 Cmo 69/2018-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Druhá žalovaná a třetí žalovaný jsou povinni zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 11.519,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem:
A) Směnečným platebním rozkazem ze dne 9. března 2006, č. j. 33 Sm 121/2005-9, uložil žalovaným [1) E. V., 2) E. M. a 3) M. H.], aby zaplatili žalobci (J. D.) společně a nerozdílně směnečný peníz 75.000,- Kč s 6% úrokem od 31. července 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 250,- Kč a náklady řízení 21.931,- Kč. K námitkám druhé žalované a třetího žalovaného (dále též jen „žalovaní“) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. října 2017, č. j. 33 Cm 31/2007-219, směnečný platební rozkaz ve vztahu k těmto žalovaným zrušil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
B) Směnečným platebním rozkazem ze dne 9. března 2006, č. j. 33 Sm 217/2005-10, uložil žalovaným [1) E. V., 2) E. M. a 3) M. H.], aby zaplatili žalobci (J. D.) společně a nerozdílně směnečný peníz 75.000,- Kč s 6% úrokem od 1. prosince 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 250,- Kč a náklady řízení 21.931,- Kč. K námitkám druhé žalované a třetího žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. října 2017, č. j. 33 Cm 33/2007-199, směnečný platební rozkaz ve vztahu k těmto žalovaným zrušil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
C) Směnečným platebním rozkazem ze dne 17. března 2006, č. j. 33 Sm 240/2005-9, uložil žalovaným [1) E. V., 2) E. M. a 3) M. H.], aby zaplatili žalobci (J. D.) společně a nerozdílně směnečný peníz 75.000,- Kč s 6% úrokem od 27. prosince 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 250,- Kč a náklady řízení 21.931,- Kč. K námitkám druhé žalované a třetího žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. října 2017, č. j. 33 Cm 35/2007-201, směnečný platební rozkaz ve vztahu k těmto žalovaným zrušil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky II. a III.) a o nákladech řízení státu (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 7. ledna 2002 vystavil žalobce v Ústí nad Labem tři směnky cizí, kterými přikázal I. V., E. V. a žalovaným, aby zaplatili bez protestu výstavci dne 30. července 2002 směnečnou sumu ve výši 75.000,- Kč, dne 30. listopadu 2002 směnečnou sumu ve výši 75.000,- Kč a dne 26. prosince 2002 směnečnou sumu ve výši 75.000,- Kč (dále též jen „směnky“). Všichni směnečníci (označení jménem a příjmením, rodným číslem a bydlištěm) směnky akceptovali. Na rubové straně směnek jsou vyznačeny (mimo jiné) ověřovací doložky notáře Mgr. Petra Michala (dále jen „notář“) běžných čísel ověřovací knihy O II 67/2002 a 68/2002, O II 35/2002 a 36/2002, O II 79/2002 a 80/2002, podle nichž žalovaní (označení jménem a příjmením, rodným číslem a bydlištěm), jejichž totožnost byla zjištěna platným úředním průkazem, směnky vlastnoručně před notářem podepsali. Ověřovací doložky dále obsahují údaje: dne 9. ledna 2002 v Teplicích, razítko T. N., notářská koncipientka (dále jen „notářská koncipientka“), nečitelný podpis a razítko notáře.
2) Podle ověřovací knihy notáře byl dne 9. ledna 2002 učiněn (pod pořadovými čísly 34 až 106) zápis obsahující údaje o tom, že byly (mimo jiné) ověřeny podpisy žalovaných (s uvedením jejich rodných čísel a adres). U těchto údajů je nečitelný podpis, přičemž „předmětem osvědčení“ byly (mimo jiné) směnky. Podpisy ověřovala notářská koncipientka. U ověřovacích zápisů jsou činěny opravy formou škrtání bez uvedení údaje, kdo tak činil, není zřejmé, který podpis patří ke které ověřované listině, dále ani neodpovídají pořadová čísla v ověřovací knize číslům uvedeným na směnkách, neboť na rubu směnek jsou uvedena pořadová čísla 66 - 69 a 34 - 37), u třetího žalovaného je v ověřovací knize „na rubu strany 5 číslo 34 se šipkou 105, 106 a u jeho jména jsou označeny jiné směnky, na rubu čísel listu 5, 6 a 7 jsou označeny i směnky; z toho na rubu čísla listu 5 s označením osoby V., na rubu čísel listu 6 a 7 bez označení osoby. „U jednotlivých ověřovaných podpisů chybí podpis ověřovatele, je zde pouze parafa u prvního ověřovaného podpisu pod č. 34, nikoli již u podpisu žalovaných“.
3) Ve znaleckých posudcích ze dne 12. listopadu 2009, 18. listopadu 2009 a 20. listopadu 2009, vypracovaných Mgr. Lenkou Plzákovou, znalkyně dospěla k závěrům, podle nichž:
a) Je pravděpodobnější, že podpis na směnkách je pravým podpisem druhé žalované, než jím není;
b) Je pravděpodobnější, že podpis na směnkách není pravým podpisem třetího žalovaného, než jím je.
4) Ve znaleckých posudcích ze dne 5. února 2012, č. j. 13/P-2011, ze dne 10. února 2012, č. j. 11/P-2011, a ze dne 10. února 2012, č. j. 16/P-2011, vypracovaných Ústavem kriminalistiky a forenzních disciplín VŠ Karlovy Vary (dále jen „ústav“), dospěl znalec k závěru, podle něhož je pravděpodobné, že podpisy druhé žalované a třetího žalovaného na směnkách jsou jejich pravými podpisy.
5) Podle závěru revizního znaleckého posudku ze dne 26. října 2016, č. j. KUP-8238-1/ČJ-2015-2301GR, vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha Policie České republiky, jsou podpisy na směnkách pravděpodobně pravými podpisy druhé žalované a třetího žalovaných.
Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení §133 a §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a na ustanovení §72 odst. 2, §73, §74 a §96 zákona č. 358/1992 Sb. o notářích a jejich činnosti (notářského řádu) – zdůraznil, že bylo na žalobci, aby prokázal, že žalovaní směnky podepsali. Vzhledem k tomu, že podpisy žalovaných na směnkách byly ověřeny notářem, bylo na žalovaných, aby pravdivost ověřovacích doložek na směnkách vyvrátili.
Vycházeje ze znaleckých posudků a z nich plynoucího pouze pravděpodobnostního závěru o pravosti podpisu žalovaných na směnkách, a poukazuje na zápisy v ověřovací knize, konkrétně na „nečitelnost podpisů, škrtání bez uvedení údaje, kdo tak činil, neurčitost a nejasnost podpisů žalovaných bez vazby na konkrétní směnku, nejasnost pořadového čísla ke konkrétní směnce i na absenci podpisu ověřovatele (vyjma prvního ověřovaného podpisu pod č. 34)“, jakož i na řízení „vedená ve věci podezření pro trestnou činnost I. V.“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat pravost podpisu žalovaných na směnkách. Přitom se žalobce svou nepřítomností u jednání před soudem prvního stupně zbavil i možnosti být poučen o nutnosti označit důkazy k prokázání svého tvrzení ohledně pravosti podpisu žalovaných na směnkách.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. listopadu 2018, č. j. 5 Cmo 67/2018, 5 Cmo 65/2018 a 5 Cmo 69/2018-230, spojil řízení o odvoláních žalobce proti shora uvedeným rozsudkům ke společnému odvolacímu řízení; následně rozsudkem ze dne 19. prosince 2018, č. j. 5 Cmo 67/2018, 5 Cmo 65/2018, 5 Cmo 69/2018-240, rozsudky soudu prvního stupně změnil tak, že směnečné platební rozkazy ponechal ve vztahu k žalovaným v platnosti (první až třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (čtvrtý výrok) a o náhradě nákladů řízení státu (pátý výrok).
Odvolací soud ̶ vycházeje z ustanovení §132 o. s. ř. ̶ předeslal, že není zřejmé, co soud prvního stupně vyvozuje ze samotné skutečnosti, podle níž bylo vedeno trestní řízení „ve vztahu“ k V., když z odůvodnění jeho rozsudků „nevysvítá“, že by příslušné orgány rozhodly o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a „nevysvítají“ z nich ani jiné relevantní skutečnosti „v daném směru“.
Za stavu, kdy žalobce „předložil směnky opatřené ověřovacími doložkami podpisu směnečných dlužníků notářem, přičemž obsahem zápisů v notářské knize byl tento důkaz vyvrácen“ (a ověřovací doložka tak neprokazuje pravdivost toho, co je v doložce osvědčeno či potvrzeno, tj. neprokazuje pravost podpisů), tížilo důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaných na směnkách žalobce.
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud uzavřel, že žalobce důkazní břemeno v tomto směru unesl.
Přitom podrobně popsal obsah a závěry znaleckých posudků zpracovaných Mgr. Lenkou Plzákovou a ústavem, jakož i obsah a závěry revizního znaleckého posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha Policie České republiky, a na jejich základě zdůraznil, že revizní znalec „precizně a spolehlivě dovodil učiněné závěry, a to nejen z hlediska svého vlastního zkoumání, ale rovněž coby revizi posudků dalších znalců, jak byly dříve vypracovány v tomto řízení“. Jelikož revizní znalecký posudek a znalecké posudky ústavu nejsou v rozporu a „oba se pohybují v pozitivním spektru hladiny stupnice hodnocení“, měl za prokázanou pravost podpisů žalovaných na směnkách. Konečně doplnil, že názor, podle něhož nelze na základě „pouhé pravděpodobnosti“ učinit závěr o pravosti podpisu, ve své podstatě „popírá ustálenou soudní praxi, respektive ustálený přístup soudní praxe k této otázce“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., když odvolací soud se (podle jejich názoru) při řešení otázky pravosti podpisu žalovaných na směnkách odchýlil ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelé ̶ odkazujíce na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, a vycházejíce ze závěrů znaleckých posudků ̶ akcentují, že veškeré závěry znalců ohledně pravosti podpisu žalovaných zůstaly toliko v rovině pravděpodobnosti, pročež neobstojí závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaných na směnkách. Současně poukazují na závěry obsažené v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2017, č. j. 12 Cmo 295/2016-203, ze dne 29. května 2018, č. j. 2 Cmo 242/2016-231, ze dne 11. října 2018, č. j. 12 Cmo 48/2018-239, a ze dne 19. listopadu 2015, č. j. 5 Cmo 361/2015-171, ve kterých odvolací soud na základě naprosto (respektive velmi podstatně) totožných důkazů dospěl k závěru opačnému, podle něhož žalobce důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaných na směnkách neunesl.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, respektive za nedůvodné.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelé, jakkoli formálně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání) nesouhlasí se skutkovým závěrem, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaných na směnkách. Uplatňují tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemají (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Současně zpochybňují správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Přitom zmíněný skutkový závěr, který Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným, odpovídá (i) ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru.
2) V případě, kdy soud sám o správnosti písemného vyhotovení znaleckého posudku pochybnosti nemá, musí znalce při jednání vyslechnout, pokud některý z účastníků vznáší proti závěrům znalce podstatné (zdůvodněné) výhrady, jejichž vyjasnění je pro rozhodnutí ve věci samé podstatné, nestačí ale pouhé tvrzení o nesprávnosti znaleckého posudku, účastník musí uvést konkrétně, v čem jeho výhrady spočívají.
Srov. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely občanského soudního řádu (zákona č. 49/1973 Sb.), schválené usnesením pléna bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, ze dne 10. listopadu 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, nebo ze dne 17. prosince 2019, sp. zn. 24 Cdo 2444/2019 (jakož i judikaturu tam označenou); v rozhodovací praxi Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 19. července 2016, sp. zn. IV. ÚS 3470/15.
K těmto závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil též v rozsudku ze dne 31. března 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018.
3) Má-li soud pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, popřípadě je-li znalecký posudek nejasný nebo neúplný, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalce požádat, aby podal potřebná vysvětlení, zejména aby posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek; kdyby tím nebyla pochybnost o věcné správnosti znaleckého posudku, nejasnost nebo neúplnost znaleckého posudku odstraněna, soud za účelem přezkoumání znaleckého posudku ustanoví jiného znalce, popřípadě, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §127 odst. 3 o. s. ř., státní orgán, vědecký ústav, vysokou škodu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, uveřejněného pod číslem 109/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dále Nejvyšší soud poukazuje na závěry (kasačního) rozsudku ze dne 28. dubna 2021, sp. zn. 29 Cdo 1310/2019 [ve věci totožných účastníků ohledně zaplacení jiné směnky, která byla opatřena ověřovacími doložkami notáře z téhož data, a ke které se vztahuje tentýž zápis z ověřovací knihy notáře, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 34/2007, a následně u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 12 Cmo 48/2018 (viz argumentace žalovaných obsažená v dovolání)], podle nichž:
a) Obsahují-li ověřovací doložky notáře náležitosti určené ustanovením §74 odst. 2 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářského řádu), jsou veřejnými listinami (§134 o. s. ř);
b) Mají-li ověřovací doložky notáře vskutku povahu veřejné listiny, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nim osvědčeno nebo potvrzeno (§134 o. s. ř).
c) Soudem prvního stupně popsané vady zápisů v ověřovací knize samy o sobě nedokazují, že žalovaní směnku (směnky) za okolností obsažených v ověřovacích doložkách notáře) nepodepsali.
Konečně nelze přehlédnout, že i v případě, že by ověřovací doložky notáře na směnkách neměly povahu veřejné listiny, byly by bez jakýchkoli pochybností (vedle revizního znaleckého posudku) dalším listinným důkazem (prohlášením notářské koncipientky o skutečnostech v doložkách obsažených) potvrzujícím skutkový závěr ohledně pravosti podpisů žalovaných na směnkách.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 20. června 2019), která podle ustanovení §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 225.750,- Kč) částku 9.220,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 11.519,20 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu