ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.3204.2019.2
sp. zn. 29 Cdo 3204/2019-401
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce A. V. , narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému R. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Půčkem, advokátem, se sídlem v Uherském Hradišti, Na Splávku 1182, PSČ 686 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 454/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2019, č. j. 7 Cmo 188/2018-350, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. dubna 2019, č. j. 7 Cmo 188/2018-350, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 18. prosince 2013, č. j. 20 Cm 454/2013-13, uložil žalovanému zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 185.000 Kč s 6% úrokem od 1. října 2010 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 616,70 Kč (bod I. výroku); dále rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
2. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný námitky, o nichž soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 29. června 2018, č. j. 20 Cm 454/2013-313, tak, že ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (bod I. výroku); současně uložil žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku 127.900 Kč (bod II. výroku) a státu částku 3.221 Kč (bod III. výroku).
3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování – odkazuje na ustanovení čl. I. §46 odst. 2, §53 odst. 1, §75, §76 odst. 1, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“) – dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
4. K jednotlivým námitkám žalovaného přitom (zejména) uzavřel, že:
[1] Směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní vystavenou v L. dne 21. července 2010 ve prospěch žalobce, splatnou v S. L. dne 30. září 2010 a znějící na směnečný peníz ve výši 185.000 Kč – dále též jen „sporná směnka“), žalovaný jako její výstavce podepsal. Znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví – odvětví zkoumání ručního písma, zpracovaným dne 24. ledna 2016 soudem ustanovenou znalkyní Mgr. Marií Beňovou, jehož závěry jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy, zejména výslechem svědků (synů žalobce) J. V. (dále jen „J. V.“) a M. V. (dále jen „M. V.“), jakož i výslechem svědkyně M. P., totiž bylo prokázáno, že podpis na sporné směnce je pravým podpisem žalovaného.
[2] Vzhledem k tomu, že žalovaný (jako výstavce směnky vlastní) je přímým směnečným dlužníkem, nemohlo by úspěšnému uplatnění práva na zaplacení směnky vůči němu bránit ani prokázané nepředložení směnky k placení. Námitka, že sporná směnka nebyla žalovanému předložena k placení, proto již z tohoto důvodu nemůže obstát.
[3] Námitku, podle níž 21. července 2010 nebyl v L. a nemohl proto spornou směnku vystavit, žalovaný neprokázal, nehledě k tomu, že pro platnost směnky není pravdivost údaje o místu jejího vystavení významná (jde jen o to, zda je takový údaj dostatečně určitý).
[4] Opodstatněnou konečně není ani námitka „neexistence jakéhokoliv důvodu nebo podmínek pro vystavení směnky, respektive neexistence jakéhokoliv důvodu pro to, aby žalobce mohl z jejího titulu uplatňovat nárok na zaplacení částky v ní uvedené“.
V řízení totiž bylo prokázáno, že spornou směnku žalovaný vystavil k zajištění vrácení finančních prostředků, které obdržel v souvislosti se svým podnikáním od syna žalobce J. V. Přestože slyšení svědci (synové žalobce J. V. a M. V.) vylíčili důvod vystavení sporné směnky zčásti odlišně (J. V. podpořil skutkovou verzi přednesenou v průběhu řízení žalobcem, podle níž žalovanému byly v souvislosti s jeho podnikáním předány J. V. finanční prostředky žalobce, přičemž žalovaný se zavázal buď poskytnuté finanční prostředky vrátit žalobci nebo provést v odpovídajícím rozsahu stavební práce na rodinném domku v jeho vlastnictví, M. V. oproti tomu spojoval spornou směnku s půjčkou, kterou měl žalobce prostřednictvím J. V. poskytnout žalovanému), nebylo podle soudu prvního stupně možné v poměrech dané věci pochybovat o „kauzální povaze směnky“, když žalovanému byla známa skutečnost, že J. V. „nakládal s penězi žalobce“ a při jejich předání žalovanému jednal právě za remitenta.
Tvrzení žalovaného, že žalobci nic nedluží, by navíc mohlo být relevantní pouze ve spojení s namítaným zánikem dohodnutého důvodu vystavení sporné směnky. Nic takového ovšem žalovaný ve včas podaných námitkách netvrdil. Přitom si lze jen stěží představit, že by žalovaný spornou směnku podepsal bezdůvodně.
5. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 16. dubna 2019, č. j. 7 Cmo 188/2018-350, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje (první výrok); dále uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 118.386,90 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 30.547,80 Kč (druhý a čtvrtý výrok) a zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení státu ve výši 11.528 Kč (třetí výrok).
6. Odvolací soud – poté, co zopakoval dokazování výslechem svědků J. V. a M. V.– dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že námitka, podle níž mezi žalobcem a žalovaným nikdy neexistoval takový vztah, který by odůvodňoval vystavení sporné směnky, je důvodná.
7. Podle odvolacího soudu z nesporné a abstraktní povahy směnečných závazků sice plyne, že „pro vynutitelnou směnečnou obligaci není v zásadě třeba žádného jiného předpokladu než právě jen směnečné listiny“, současně však nelze pominout, že bezprostředním důvodem vzniku směnky je tzv. směnečná smlouva, bez níž se neobejde žádná (až již platební nebo zajišťovací) směnka. Jestliže má jít v konkrétním případě o zajišťovací směnku, je nezbytné, aby mezi smluvními stranami bylo (třeba i neformálně) dohodnuto alespoň to, jaká pohledávka bude směnkou zajištěna. Právě vymezením zajištěné kauzální pohledávky vzniká smluvní vazba mezi pohledávkou a směnkou.
8. V projednávané věci, pokračoval odvolací soud, oba slyšení svědci shodně uvedli, že sporná směnka „sloužila k zajištění částky 185.000 Kč“, kterou žalobce poskytl žalovanému v souvislosti s rekonstrukcí střechy svého domu ve V. Svědek J. V. dále vypověděl, že provedení díla financoval žalobce, veškeré záležitosti týkající se opravy domu nicméně byly v kompetenci svědka. O vystavení směnky měl žalobce informovat M. V., který však tuto skutečnost ve své výpovědi popřel a uvedl, že se žalobcem o sporné směnce nikdy nejednal. Za tohoto stavu nelze podle odvolacího soudu než uzavřít, že mezi žalobcem jako remitentem a žalovaným coby výstavcem směnky „neexistovala žádná ujednání vymezující funkční vztah směnky ke kauzálnímu poměru“, jinak řečeno, mezi účastníky neexistovala žádná směnečná smlouva, jejímž obsahem by bylo určení, k jakému účelu byla směnka vystavena a za jakých podmínek ji lze vůči dlužníku uplatnit. Absence směnečné smlouvy sice nemá za následek neplatnost směnky, námitka „tohoto charakteru“ je ovšem „způsobilá zprostit dlužníka povinnosti zaplatit směnečný peníz“.
9. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to (posuzováno dle obsahu podaného dovolání), že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
10. Odvolacímu soudu konkrétně vytýká, že při posuzování námitky nedostatku kauzy směnky se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. rozsudky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, a ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. „29 Cdo 1141/2006“ (správně „29 Odo 1141/2006“), uveřejněnými pod čísly 59/2004 a 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 59/2004“ a „R 77/2009“), dále usnesením ze dne 29. května 2003, sp. zn. „33 Cdo 202/2002“ (správně „33 Odo 202/2002“), jakož i usnesením ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009. Z ní se (mimo jiné) podává, že ze směnky vzniká specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění, nikoli o zajišťovací závazek).
11. Podle dovolatele posoudil odvolací soud „právní stránku této věci svým formalistickým přístupem a v rozporu se zásadu spravedlnosti“, když zrušil směnečný platební rozkaz, přestože v řízení bylo prokázáno, že žalovaný podepsal spornou směnku poté, co převzal částku 185.000 Kč a „na tuto částku žádným způsobem žalobci neplnil“. Přitom odvolací soud ani neuvedl, „na základě jakého právního předpisu zprostil dlužníka povinnosti zaplatit směnečný peníz“.
12. Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout, maje závěry napadeného rozhodnutí za správné. Odvolací soud podle žalovaného správně vyhodnotil skutečnosti zjištěné z výpovědí svědků J. V. a M. V., jež v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval. Zcela správně také popsal význam a praktické využití zajišťovací směnky, aniž by se přitom odchýlil od dovolatelem zmiňované judikatury.
13. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., čl. II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
14. Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se posouzení námitky (ne)existence kauzy sporné směnky (v širším pojetí otázky vztahu zajišťovací směnky a směnkou zajištěné pohledávky) , když v tomto směru je právní posouzení věci odvolacím soudem v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
15. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
17. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že již v řadě svých rozhodnutí vysvětlil (srov. v této souvislosti např. dovolatelem zmiňovaná R 59/2004 a R 77/2009), že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku.
18. To, jakou funkci případně plní směnka ve vztahu k základnímu právnímu poměru účastníků, jenž byl hospodářským základem vystavení směnky, určuje dohoda účastníků směnečného vztahu (tzv. směnečná smlouva). Jakkoli zákon z tohoto pohledu žádné zvláštní druhy směnek nerozlišuje, právní teorie i soudní praxe v této souvislosti zpravidla vymezují rozdíly mezi směnkami platebními (v podobě směnky „pro soluto“ a směnky „pro solvendo“) a směnkami zajišťovacími (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2014, pod číslem 38, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněného pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 112/2014“).
19. Jde-li o směnky zajišťovací (takovou funkci přitom měla podle tvrzení žalobce plnit rovněž sporná směnka vystavená žalovaným), je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v následujících závěrech:
[1] Zajišťovací směnky nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I §17 směnečného zákona), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. opět důvody R 59/2004, R 77/2009 a R 112/2014).
[2] Námitka neexistence kauzy (důvodu vystavení) směnky nemůže být z povahy věci založena na jiných tvrzeních než těch, že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by pro to byl jakýkoli důvod (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, a ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010).
[3] Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (včetně namítaného nedostatku kauzy směnky). Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, včetně judikatury v něm dále citované, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019 .
[4] Tam, kde směnka plní funkci zajištění závazků jiného subjektu, nemá námitka neexistence právního vztahu mezi výstavcem směnky a remitentem (námitka nedluhu výstavce vůči remitentovi) místa; kauza směnky je nikoli ve vztazích výstavce a remitenta, ale ve vztazích výstavce a osoby, jejíchž závazek vůči remitentovi se směnkou zajišťuje. Zajišťovací směnka tak nevyžaduje, aby její dlužník byl účastníkem zajištěného vztahu; nejde o bezdůvodnou směnku, jelikož dostatečným důvodem směnky je ujednání o tom, že povinnost jiného dlužníka bude zajištěna směnkou, kterou podepsal. Není přitom žádný důvod, pro který by výše zmíněný závěr neměl platit i pro situaci, kdy dlužníkem z kauzálního vztahu a dlužníkem ze zajišťovací vlastní směnky bude tatáž osoba s tím, že věřitelem z kauzálního vztahu bude osoba odlišná od remitenta. V takovém případě (bude-li zde ujednání, podle něhož směnka zajišťuje pohledávku osoby odlišné od remitenta za dlužníkem, který je současně výstavcem směnky vlastní) totiž kauza zajišťovací směnky bude spočívat nikoli ve vztazích mezi dlužníkem a remitentem, nýbrž ve vztazích mezi dlužníkem a věřitelem z kauzálního vztahu. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 4722/2007, a judikaturu v něm dále citovanou.
20. Z výše podaných judikaturních závěrů pro poměry projednávané věci především plyne, že byla-li sporná směnka záměrně vystavena jako prostředek zajištění konkrétní pohledávky žalobce vůči žalovanému (jak shodně provedeným dokazováním zjistily soudy obou stupňů), nelze současně rozumně uvažovat o tom, že v posuzovaném případě sporná směnka neměla žádnou kauzu (jinými slovy, že šlo o bezdůvodně vydanou směnku). Bezprostředním důvodem vystavení sporné směnky bylo v poměrech dané věci právě ujednání o tom, že směnka bude zajišťovat jinou (kauzální) pohledávku žalobce vůči žalovanému. Pro posouzení, zda k vystavení směnky došlo (bez)důvodně přitom není významné, zda směnečnou smlouvu (ujednání vymezující funkční vztah směnky ke konkrétnímu kauzálnímu poměru) s výstavcem směnky uzavřel přímo žalobce (remitent směnky a věřitel kauzální pohledávky), či zda tak učinil jeho syn J. V. (ať již vlastním jménem, nebo jako zástupce žalobce na základě uzavřené dohody o plné moci, případně jako osoba uzavírající smlouvu ve prospěch třetího). Jestliže zajišťovací směnka nevyžaduje, aby účastníci směnečného vztahu byli totožní s účastníky vztahu kauzálního, nemůže být na újmu úspěšnému uplatnění práv ze zajišťovací směnky tím spíše skutečnost, že v obou právních vztazích (směnečném i kauzálním) vystupují stejné osoby, jen směnečnou smlouvu s výstavcem neuzavřel remitent, ale osoba od remitenta odlišná.
21. Obsah uzavřené směnečné smlouvy (podmínky pro uplatnění zajišťovací směnky vůči dlužníku, dohodnuté při jejím vystavení mezi J. V. a výstavcem) pak může mít vliv pouze na vymezení okruhu kauzálních námitek, jež může dlužník použít na svou obranu proti povinnosti směnku zaplatit.
22. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že vystavil-li žalovaný spornou směnku sice záměrně jako prostředek zajištění jiného svého závazku vůči žalobci, učinil tak ovšem nikoli po dohodě se žalobcem, ale na základě ujednání s třetí osobou, nemá taková směnka kauzu a jde tudíž o směnku bezdůvodně vydanou) není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).