ECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.775.2021.1
sp. zn. 29 Cdo 775/2021-96
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Gemmelem v právní věci žalobce O. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Jurákem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Dolomitová 296/30, PSČ 159 00, proti žalovanému R. F. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 2868, PSČ 756 61, o zaplacení částky 420.000,- Kč s postižními právy ze směnky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 88/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 2 Cmo 201/2020-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. listopadu 2020, č. j. 2 Cmo 201/2020-79, (mimo jiné) potvrdil rozsudek ze dne 7. května 2020, č. j. 38 Cm 88/2019-46, jímž Krajský soud v Hradci Králové uložil žalovanému (R. F.), aby zaplatil žalobci (O. M.) směnečný peníz 420.000,- Kč s 6% úrokem od 20. dubna 2017 do zaplacení a směnečnou odměnu 1.400,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Učinil tak proto, že dovolání (posuzováno podle jeho obsahu − §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení §237 o. s. ř. považuje za splněné (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 a ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 891/15).
Srov. dále též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.
Přitom již v R 4/2014 Nejvyšší soud ozřejmil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.
Viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. února 2018, sp. zn. II. ÚS 455/18.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobci v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly (vyjádření k dovolání se zjevně míjí s důvody, které vedly k odmítnutí dovolání).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 3. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu