ECLI:CZ:NS:2021:29.ICDO.22.2019.1
KSCB 27 INS XY
43 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 22/2019-360
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce LIQUIDATORS v. o. s. , se sídlem v Praze 2, Slezská 2033/11, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 24817465, jako insolvenčního správce dlužníka P., zastoupeného JUDr. Pavlem Glazunovem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Řehořova 927/43, PSČ 130 00, proti žalovaným 1) R. P. , narozenému XY, bytem XY a 2) T. P. , narozenému XY, bytem XY, za účasti Finančního úřadu pro Jihočeský kraj , se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova 1803/3a, PSČ 371 87, identifikační číslo osoby 72080043, jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, o odpůrčí žalobě, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka P. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS XY, o dovolání prvního žalovaného, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 183/33, PSČ 370 01, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. července 2017, č. j. 43 ICm XY, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2017, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS 144 XY), a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. července 2017, č. j. 43 ICm XY, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2017, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), se odmítá .
III. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 43 ICm 215 XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS 14 XY), se odmítá .
IV. První žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 18. července 2017, č. j. 43 ICm XY, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Určil, že usnesení valné hromady dlužníka (P. ze dne 13. listopadu 2012 o rozdělení zisku, podle nějž podíl na zisku náleží prvnímu žalovanému (R. P.) ve výši 7 140 000 Kč a druhému žalovanému (T. P.) ve výši 6 860 000 Kč, je neúčinné (bod I. výroku).
[2] Určil, že kupní smlouva ze dne 4. prosince 2012 uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a prvním žalovaným jako kupujícím, jejímž předmětem jsou ve výroku specifikované nemovitosti, je neúčinná (bod II. výroku).
[3] Určil, že kupní smlouva ze dne 4. prosince 2012 uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a oběma žalovanými jako kupujícími, jejímž předmětem je spoluvlastnický podíl k nemovitostem specifikovaným ve výroku, je neúčinná (bod III. výroku).
[4] Určil, že dohoda o započtení vzájemných pohledávek ve výši 4 100 000 Kč a 1 969 000 Kč, kterou uzavřel dlužník s prvním žalovaným dne 4. prosince 2012, je neúčinná (bod IV. výroku).
[5] Určil, že dohoda o započtení vzájemných pohledávek ve výši 4 331 000 Kč, kterou uzavřel dlužník s druhým žalovaným dne 4. prosince 2012, je neúčinná (bod V. výroku).
[6] Určil, že usnesení valné hromady dlužníka ze dne 31. března 2013 o rozdělení zisku, podle nějž podíl na zisku náleží prvnímu žalovanému ve výši 8 504 760 Kč a druhému žalovanému ve výši 8 171 240 Kč, je neúčinné (bod VI. výroku).
[7] Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce (LIQUIDATORS v. o. s., jako insolvenční správce dlužníka) domáhal určení neúčinnosti dohody o započtení vzájemných pohledávek ve výši 7 140 000 Kč, kterou uzavřel dlužník s prvním žalovaným dne 31. března 2013 (bod VII. výroku).
[8] Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti dohody o započtení vzájemných pohledávek ve výši 6 860 000 Kč, kterou uzavřel dlužník s druhým žalovaným dne 31. března 2013 (bod VIII. výroku).
[9] Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, kterými v návaznosti na usnesení valné hromady dlužníka ze dne 31. března 2013 došlo k úhradě podílu na zisku prvnímu žalovanému dne 11. června 2013 v částce 476 850 Kč a dne 31. července 2013 v částce 585 225 Kč (bod IX. výroku).
[10] Zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka, kterými v návaznosti na usnesení valné hromady dlužníka ze dne 31. března 2013 došlo k úhradě podílu na zisku druhému žalovanému dne 11. června 2013 v částce 458 150 Kč a dne 31. července 2013 v částce 562 275 Kč, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné (bod X. výroku).
[11] Uložil prvnímu žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 062 075 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (bod XI. výroku).
[12] Uložil druhému žalovanému zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 020 425 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (bod XII. výroku).
[13] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod XIII. výroku).
2. K odvolání žalobce a žalovaných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2018, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS XY):
[1] Potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., VI., VII., VIII., IX., X., XI. a XII. výroku (první výrok).
[2] Změnil rozsudek insolvenčního soudu v bodech II., III., IV. a V. výroku tak, že zamítl žalobu na určení neúčinnosti označených právních úkonů dlužníka (druhý výrok).
[3] Zastavil řízení o odvolání žalovaných proti bodům VII., VIII., IX. a X. výroku rozsudku insolvenčního soudu (třetí výrok).
[4] Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
3. Přitom šlo v pořadí o druhá rozhodnutí soudů nižších stupňů, když první rozsudek insolvenčního soudu ze dne 1. října 2015, č. j. 43 ICm XY, zrušil Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2017, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS XY), a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
4. Výslovně proti celému rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, v němž napadá též rozsudek insolvenčního soudu ze dne 18. července 2017, č. j. 43 ICm XY, a usnesení odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2017, č. j. 43 ICm XY, 103 VSPH XY (KSCB 27 INS XY). Přípustnost dovolání vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že „soudy se v jím napadaných rozhodnutích při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a NSS (v dovolání a jeho doplnění specifikované) nebo byla tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popřípadě by měla být posouzena jinak“.
5. Dovolatel namítá, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda v době učinění sporných právních úkonů „byli žalobci“ v úpadku. Pro posouzení úmyslu zkrátit věřitele je přitom otázka úpadku dlužníka klíčová. Uvádí, že soud neprojednal neplatnost úkonů v souladu s žalobou, když nehodnotil zkracující úkony dle §240 a §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona). Dále zpochybňuje závěr insolvenčního soudu, podle něhož dlužník po zjištění, že mu hrozí vysoké doměření daně, začal podnikat kroky, které by zabezpečily, že jeho aktiva nebudou sloužit k umoření jeho dluhů. Podle dovolatele se soudy při řešení otázky úmyslně zkracujícího právního úkonu odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive by tato otázka měla být posouzena jinak. Konečně dovolatel tvrdí, že se soudy nevypořádaly se zcela zásadní právní otázkou, zda má dodatečný platební výměr konstitutivní nebo deklaratorní charakter, odkazuje na v dovolání označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
6. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobce ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně vadné, nebo zamítnout jako nedůvodné. Ve vztahu k těm částem napadeného rozhodnutí o věci samé, jež se netýkají bodu I., VI. a XI. výroku rozsudku insolvenčního soudu, pak má dovolání za subjektivně nepřípustné.
8. V replice k vyjádření žalobce dovolatel považuje argumentaci žalobce za nepřípadnou. Obhajuje svůj názor, podle kterého se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe.
9. Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2017 podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017, a o dovolání proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 18. července 2017 a rozsudku odvolacího ze dne 14. listopadu 2018 podle občanského soudního řádu, v aktuálním znění. K aplikaci rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení srov. bod 2., článek II, část první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
10. Řízení o dovolání proti rozsudku insolvenčního soudu ze dne 18. července 2017 Nejvyšší soud zastavil podle §243b věty před středníkem a §104 odst. 1 věty první o. s. ř., když k projednání takového dovolání není dána funkční příslušnost soudu. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sb. rozh. obč., nebo (pro insolvenční poměry) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 61/2011 [usnesení jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu].
11. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 3. dubna 2017, které bylo dovolateli doručeno 16. května 2017, Nejvyšší soud jako opožděné odmítl podle §243c odst. 3, §218a a §208 odst. 1 o. s. ř., když dovolatel podal dovolání u insolvenčního soudu dne 17. prosince 2018, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty podle §240 odst. 1 o. s. ř.
12. Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 14. listopadu 2018.
13. Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“ (bez rozlišení výroků v něm obsažených). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výrokům rozsudku, jimiž odvolací soud: a/ potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé, b/ změnil rozsudek insolvenčního soudu ve výrocích ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a c/ potvrdil rozsudek insolvenčního soudu ve vyhovujícím výroku ohledně povinnosti druhého žalovaného zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 1 020 425,- Kč, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako subjektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a 3 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř.).
14. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti třetímu výroku napadeného rozhodnutí, kterým odvolací soud zastavil řízení o odvolání žalovaných, je dovolání objektivně nepřípustné (238 odst. 1 písm. e/, §229 odst. 4 o. s. ř.) a jako takové bylo bez dalšího odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř.
15. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti čtvrtému výroku napadeného rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné (§243c odst. 1 a §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
16. Dovolání ve zbývajícím rozsahu (proti části prvního výroku napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek insolvenčního soudu v bodech I., VI. a XI. výroku), jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. též odmítl.
17. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sen. zn. 29 ICdo 44/2014, uveřejněným pod číslem 117/2017 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 117/2017“), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 ICdo 6/2012, uveřejněným pod číslem 65/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 65/2014“).
18. V R 117/2017 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého ustanovení §242 insolvenčního zákona obsahuje samostatnou úpravu úmyslně zkracujících právních úkonů dlužníka. Posouzení, zda dlužník učinil v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení úmyslně zkracující právní úkon (§242 odst. 3 insolvenčního zákona), není závislé na zkoumání předpokladů obsažených v ustanovení §240 insolvenčního zákona, které upravuje neúčinnost těch zkracujících právních úkonů, které dlužník učinil bez přiměřeného protiplnění. Předpokladem aplikace ustanovení §242 insolvenčního zákona na právní úkon dlužníka učiněný v období 5 let před zahájením insolvenčního řízení tedy není požadavek, aby šlo o právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo aby šlo o právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku.
19. V R 65/2014 Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odpůrčí žalobou ve smyslu ustanovení §235 a násl. insolvenčního zákona lze odporovat též rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti nebo rozhodnutí jediného společníka obchodní společnosti v působnosti valné hromady přijatému podle obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013.
20. Tvrdí-li dovolatel, že pro posouzení neúčinnosti sporných právních úkonů je klíčová otázka, zda byl dlužník v úpadku, pak přehlíží závěry obsažené v R 117/2007. K námitce dovolatele, že soudy „mu kladly k tíži, že jednal s úmyslem zkrátit věřitele“, nutno uvést, že v intencích §242 odst. 2 insolvenčního zákona u úmyslně zkracujícího právního úkonu, který dlužník učinil ve prospěch osoby jemu blízké, platí vyvratitelná domněnka, že dlužníkův úmysl byl této osobě znám.
21. Další námitky dovolatele se míjejí s důvody, na nichž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem. Na řešení dovolatelem předestřené otázky charakteru dodatečného platebního výměru napadené rozhodnutí nespočívá, když odvolací soud dovodil, že k úmyslně zkracujícím úkonům došlo minimálně v úmyslu nepřímém z důvodu jednání dlužníka až po zjištění, že mu bude eventuálně doměřena daň z přidané hodnoty, a tudíž s vědomím dopadu výsledků daňové kontroly do jeho hospodaření (viz odstavec 30. napadeného rozsudku).
22. Námitkou, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navržené důkazy (v dovolání neoznačené), dovolatel poukazuje na údajnou vadu řízení. Z ustanovení §237 o. s. ř. vyplývá, že musí jít o rozhodnutí odvolacího soudu, které je založeno na vyřešení právní otázky. Řešená právní otázka může mít povahu hmotněprávní nebo procesní (závisí na posouzení otázek procesního práva). S přihlédnutím k §241a o. s. ř., jež jako jediný způsobilý dovolací důvod vymezuje ten, jenž je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a jež s účinností od 30. září 2017 výslovně vylučuje tzv. zmatečnostní vady řízení dle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., nejsou způsobilým dovolacím důvodem ani tvrzené „jiné vady“, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti u přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř.
23. Vytýkanou vadou navíc řízení ani netrpí. Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., jakož i ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu.
24. Ustálenou judikaturou k výkladu ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (jež určuje, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede) je především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod číslem 39/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, uveřejněný pod číslem 71/2009 Sb. rozh. obč. Z judikatury Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný pod číslem 122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (odstavec 34.) je přitom zřejmé, že soud dostatečně vysvětlil důvody, pro které neprovedl dovolatelem navržený důkaz fakturami dodavatelů.
25. O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k výsledku dovolacího řízení se tento návrh stal bezpředmětným.
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první a odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud zčásti řízení o dovolání zastavil a jinak dovolání odmítl; prvnímu žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 14. února 2019), která podle §7 bodu 5., §9 odst. 4 písm. c/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč) částku 3 100 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu); celkem s připočtením náhrady za 21 % z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) jde o částku 4 114 Kč.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. 2. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu