ECLI:CZ:NS:2021:29.NSCR.117.2020.1
KSHK 15 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 117/2020-B-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v insolvenční věci dlužnice I. J., narozené XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 15 INS XY, o schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, o dovolání věřitele č. 1 Hypoteční banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 13584324, zastoupeného JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2020, č. j. KSHK 15 INS XY, 4 VSPH XY, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením ze dne 17. července 2020, č. j. KSHK 15 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“):
[1] Nevyhověl námitkám věřitele č. 1 Hypoteční banky, a. s. proti konečné zprávě (bod I. výroku).
[2] Schválil konečnou zprávu a vyúčtování odměny a hotových výdajů insolvenčního správce ISALIS v. o. s. ze dne 19. února 2020, podle níž činily:
- celkové příjmy majetkové podstaty dlužníka 660 000 Kč,
- celkové výdaje majetkové podstaty dlužníka (bez odměny insolvenčního správce) 13 417,38 Kč,
- odměna insolvenčního správce za přezkoumání přihlášek 33 880 Kč,
- odměna insolvenčního správce za zpeněžení nezajištěného majetku 178 524,27 Kč,
- prostředky k rozdělení mezi nezajištěné věřitele 434 179,35 Kč (bod II. výroku).
[3] Přiznal insolvenčnímu správci odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 215 820,65 Kč (bod III. výroku).
[4] Uložil insolvenčnímu správci, aby předložil ve lhůtě 30 dnů od právní moci usnesení návrh rozvrhového usnesení (bod IV. výroku).
2. Insolvenční soud vyšel z toho, že insolvenční správce dne 14. ledna 2019 kontaktoval právního zástupce dlužníka dlužnice a písemně mu sdělil číslo účtu majetkové podstaty pro úhradu pohledávky, která byla následně dlužníkem dlužnice uhrazena.
3. Insolvenční soud – cituje §283 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2018, sen. zn. 29 NSČR 141/2016 – nepřisvědčil námitce věřitele č. 1, podle něhož poukázání částky (úhrada pohledávky dlužníkem dlužnice) na účet majetkové podstaty není zpeněžením majetku dlužnice.
4. Dále insolvenční soud uvedl, že výše odměny insolvenčního správce byla vypočtena v souladu s vyhláškou č. 313/2017 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů, ve znění účinném do 31. května 2019 (dále jen „vyhláška“), a že dané insolvenční řízení bylo poměrně specifické (výkon trestu odnětí svobody dlužnice a s tím spojené úkony insolvenčního správce, jednání o prohlášení o majetku). Ustanovení §38 odst. 3 insolvenčního zákona má být aplikováno v případě porušení povinností insolvenčním správcem, k čemuž v daném řízení nedošlo, a „menší rozsah činnosti“ (jak uváděl věřitel č. 1) insolvenčního správce ve srovnání se „standardním“ insolvenčním řízením insolvenční soud také neshledal. Nebyl tak naplněn důvod pro snížení odměny insolvenčního správce.
5. K odvolání věřitele č. 1 Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II. a III. výroku a odmítl odvolání proti bodu IV. výroku.
6. Odvolací soud přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že odměna insolvenčního správce za zpeněžení majetkové podstaty byla vypočtena v souladu s vyhláškou a že k její moderaci (snížení) dle §38 odst. 3 insolvenčního zákona nebyl důvod. K tomu doplnil, že skutečnost, že v posuzované věci spočívalo zpeněžování majetkové podstaty ve vymožení peněžitého plnění (náhrady škody) nemůže na věci ničeho změnit, neboť i dobrovolné (peněžité) plnění je zpeněžením majetkové podstaty bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky. Insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení žádnou ze svých povinností neporušil, ani nezanedbal, a po celou dobu postupoval s odbornou péčí. Proto odvolací soud neshledal žádné zvláštní okolnosti, které by odůvodňovaly moderaci odměny k tíži insolvenčního správce.
7. Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal věřitel č. 1 dovolání, jehož přípustnost vymezuje podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), argumentem, že dovolání závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, případně tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud řešena, a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, spolu s ním i usnesení insolvenčního soudu a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel namítá, že soudy nesprávně vyložily §38 odst. 3 insolvenčního zákona, když vyšly pouze ze skutečnosti, že insolvenční správce své povinnosti neporušil, avšak již nezohlednily rozsah jeho činnosti.
9. Dále namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho námitkami, když odvolací soud pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí insolvenčního soudu.
10. Insolvenční správce považuje dovolání za nedůvodné, přičemž zdůrazňuje, že při výpočtu odměny postupoval v souladu s právními předpisy, a dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 141/2016, maje za to, že došlo k řádnému zpeněžení pohledávky a nejsou zde dány žádné důvody pro snížení odměny. Poukazuje na to, že odměna kryje veškerou jeho činnost, přičemž daný případ byl specifický pobytem dlužnice ve vězení, kam insolvenční správce docházel, aby byl zajištěn řádný průběh insolvenčního řízení.
11. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.
12. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s judikaturou Nejvyššího soudu.
13. Judikatura je především ustálena v závěru, že i dobrovolné (peněžité) plnění dlužníkova dlužníka do majetkové podstaty je „převedením majetku dlužníka na peníze“, a tedy zpeněžením majetkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 insolvenčního zákona, bez zřetele k tomu, zda se tak stalo v důsledku aktivity insolvenčního správce při uplatňování a vymáhání takové pohledávky (§294 odst. 1 insolvenčního zákona). Uvedený výklad plně odpovídá tomu, že podle §283 odst. 1 věty druhé insolvenčního zákona se za zpeněžení považuje i „pouhé“ využití peněžní hotovosti dlužníka nebo zůstatku na jeho účtech. K tomu srov. insolvenčním správcem i soudy nižších stupňů zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 141/2016, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2020, sen. zn. 29 NSČR 43/2019.
14. Dovolateli lze v obecné rovině přisvědčit v tom, že jedinými kritérii pro snížení odměny nejsou okolnosti příkladmo uvedené v §38 odst. 3 větě třetí insolvenčního zákona (porušení povinnosti insolvenčním správcem a nenavržení provedení částečného rozvrhu, ačkoliv to stav majetkové podstaty dovoloval), o čemž ostatně svědčí i závěry formulované Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněném pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K námitce dovolatele, že soudy nižších stupňů nezohlednily rozsah činnosti správce, však Nejvyšší soud uvádí, že z odůvodnění usnesení insolvenčního soudu je naopak zřejmé, že se insolvenční soud zabýval rozsahem činnosti správce a neshledal „menší rozsah jeho činnosti“ než u „standardních“ insolvenčních řízení. Naopak vyzdvihl, že insolvenční řízení bylo specifické především pobytem dlužnice ve výkonu trestu. Menší rozsah činnosti následně neshledal ani odvolací soud, který co do hodnocení této pro věc rozhodné skutečnosti odkázal na odůvodnění insolvenčního soudu.
15. Lze dodat, že napadené rozhodnutí, oproti mínění dovolatele, není ani v rozporu s jím označenou judikaturou Nejvyššího soudu. Usnesení ze dne 14. prosince 2006, sp. zn. 29 Odo 1351/2006, uveřejněné pod číslem 103/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není v dané věci aplikovatelné již proto, že se vztahuje k předchozí právní úpravě (k zákonu č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání). V usnesení sen. zn. 29 NSČR 43/2019 se pak Nejvyšší soud vyslovil k možnému zvýšení (nikoli snížení) odměny insolvenčního správce v souvislosti se zpeněžením mimořádného příjmu v oddlužení.
16. K námitce nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud především zdůrazňuje, že judikatura dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013).
17. V posuzované věci napadené rozhodnutí v dotčeném rozsahu zjevně netrpí dovolatelem vytýkanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým závěrům a současně se vypořádal s námitkami dovolatele. Tomu ostatně odpovídá i argumentace obsažená v dovolání.
18. Nadto platí, že rozhodnutí odvolacího soudu není nepřezkoumatelné z důvodu, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkáže na rozhodnutí soudu prvního stupně, které je odůvodněno tak, že k uvedené argumentaci není potřeba v rozhodnutí odvolacího soudu nic dalšího uvádět (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1353/2016 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2019, sp. zn. 27 Cdo 1052/2018).
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu